Volbu nového prezidenta Agrární komory Zdeňka Jandejska doprovázely rozpaky. Zakladatel úspěšné zemědělsko-potravinářské skupiny Rabbit Trhový Štěpánov s ročním obratem sedm miliard korun čelil kritice, že bude prosazovat hlavně zájmy velkých agrárních podniků na úkor malých sedláků. On sám to odmítá. „My všichni jsme sedláci,“ říká Jandejsek, držitel prestižního ocenění EY Podnikatel roku.
Zdeněk Jandejsek (62)nastoupil počátkem roku 1989 do JZD Trhový Štěpánov. Tam prosadil nápad exportovat králíky, což později dalo název celé skupině Rabbit. Z původní firmy se postupně stal zemědělsko-potravinářský celek s na sebe navazující rostlinnou i živočišnou prvovýrobou. V polovině března byl po Miroslavu Tomanovi zvolen prezidentem Agrární komory. |
V souvislosti s vaší volbou prezidentem Agrární komory se objevilo označení „malý Babiš“. Co si o tom myslíte?
Ten, kdo to šíří, nezná pořádně historii. Byl jsem první, kdo začal v roce 1991 budovat podnikání od výroby až k zákazníkovi. Babiš s tím přišel až po mně. Nejdříve začal s prodejem hnojiv a chemie, podstatně později koupil zemědělské výkupy a až potom začal budovat vertikální byznys. To přirovnání by tedy mělo být spíše obrácené.
Takže Andrej Babiš je „velký Jandejsek“?
To bych tvrdit nechtěl. Babiš byl můj konkurent a taky jsme spolu válčili, to označení však nevnímám negativně. Vnímám jeho pracovitost a vůči směřování, které dává České republice, nemám žádné výtky. Mrzí mě však vývoj v zemědělství za posledních sedmadvacet let. Nešlo ani trochu nahoru. Nyní se pokles díky podporám trochu zpomalil, ale propadá se dále.
Máte na mysli živočišnou výrobu?
Ano, ale i rostlinnou. Místo, abychom pěstovali suroviny s velkou přidanou hodnotou, tedy zeleninu, ovoce nebo okopaniny, začali jsme ve velkém pěstovat obilí. Tři čtyři miliony tun bez přidané hodnoty vyvážíme každý rok. U našich západních sousedů obilí zkrmí dobytek, za nějž vydělají více, zaměstnají více lidí a ještě mají organickou hmotu pro půdu, tedy hnůj. Německý zemědělský export směřuje do celého světa a dosahuje hodnoty 1,2 bilionu eur, zatímco my jsme se propadli v soběstačnosti na 38 procent v porovnání s rokem 1990.
Kdo to zavinil?
Není to vina zemědělců, kteří se chovali podle toho, jaké mantinely měli nastaveny. Jelikož živočišná výroba byla ztrátová, tak z ní odcházeli. Je to otázka nastavení hospodářské a zemědělské politiky. Problém byl v tom, že se začaly rozdávat dotace na plochu, které nebyly ničím podmíněné. U nás jsme třeba v minulosti museli mít jen 0,2 kusu dobytka na hektar, což vedlo k tomu, že na horách zbylo jen pár kusů dobytka, a navíc si je některé podniky mezi sebou půjčovaly, což už se doufám dneska neděje. Ve světě, třeba v Rakousku, je to obráceně. Aby tam získali nárok na dotace, je zatížení skotem na hektar mnohem vyšší.
Před pár lety se povinný počet dobytka na hektar zvyšoval i u nás a byly kvůli tomu velké protesty.
Proč by šli ti, kteří si takové podmínky prolobbovali, kteří dobytek neměli a přesto brali peníze, proti sobě? Živočišná výroba je obrovsky náročná na kvalitní management i kvalitní lidi. A taky je to práce trvalá, o sobotách, nedělích a svátcích. Pokud ji chceme v Česku mít, musejí se podmínky změnit. Ten, kdo bude chovat více dobytka, by měl dostat i více peněz a naopak.
Takže Agrární komora pod vaším vedením bude usilovat o přesměrování zemědělských dotací?
Není potřeba nic přesměrovávat, jen změnit podmínky. Třeba zvýšit podporu pro takzvané citlivé komodity, jako jsou ovoce, zelenina, chmel nebo cukrovka, tedy rostliny s velkým podílem lidské práce. V živočišné výrobě pak hlavně pro výrobu mléka. Dnes na citlivé komodity směřuje 15 procent plateb, mělo by to však být 25 až 30 procent. Dotace na plochu zůstanou zachovány, ale dostanou je ti s vysokým podílem přidané hodnoty, lidské práce a profitu. Jen tak se můžeme posunout.
Na evropské úrovni probíhá diskuse, která jde ještě dál. Zemědělské dotace by se už neměly přidělovat podle obhospodařované plochy, ale v mnohem větší míře směřovat do tzv. druhého pilíře, kde se využijí pro ochranu krajiny, klimatu, tvorbu pracovních míst nebo rozvoj turismu na venkově. Co si to tom myslíte?
Domnívám se, že to není dobře vymyšlené. Sedlák nejlépe ví, jak na půdě hospodařit, ale je třeba nastavit pravidla, aby hospodařil co nejúčelněji. Pokud přijde stoletá voda, škodám na půdě nikdo nezabrání, ale kdo zaviní sesuvy při desetileté vodě, tedy při normálním stavu, ten by škody měl uhradit. Pokud zaplatí jednou nebo dvakrát, tak buď skončí, nebo se začne chovat, jak má. Zákon musí být postavený tak, aby vesnice nebyly zaplaveny erozí a aby se neztrácela ornice.
Nejde ale jen o ochranu přírody, peníze v druhém pilíři jsou určeny třeba i na investice do živočišné výroby.
Určitě jsou tam i věci, které mohou pomoci. Ale co nám to bude platné, pokud dáme stovky miliard korun do živočišné výroby, nových kravínů a produkčních farem, pokud se produkce na trhu neuplatní, a to i přesto, že nákladově bude levnější. Němci vyrobí dráže než my, výrobu ale zadotují čtyřicetiprocentní národní dotací. S tím nemůžeme bojovat. Evropské dotace už jednotné jsou, problém však představují národní dotace jednotlivých vlád. Je to příčina dumpingových cen, o kterých se tolik mluví. Můj předchůdce jim říkal predátorské ceny a měl pravdu. Třeba vepřová kýta bez kosti, kterou vyrobíme za 85 korun, Němci vyrobí za 86 korun, ale dovezou sem za 49 korun. Hrajeme si na to, že máme volný pohyb osob, kapitálu a jednotný trh, ten ale nemáme.
Německý ministr zemědělství Christian Schmidt nedávno v Praze odmítl, že by jeho země platila svým zemědělcům více peněz.
Samozřejmě, že to nikde nehlásí. Německo třeba říká, že my musíme podporovat malé farmy. Pokud se však u nich dvě farmy sloučí, tak dostanou dotaci z národních zdrojů a dochází tam ke koncentraci. Káží tedy vodu a pijí víno. Je zde ekonomický tlak na to, abychom produkovali stále méně a méně a uvolnili trh jejich produkci. To musí skončit.
Jak se tomu bránit?
Na co od nás jezdí do Bruselu armády úředníků? Řešení je jednoduché, mohli by prosadit vznik klauzule, že nejnižší cena v EU může být na úrovni nákladů a ty se mohou orientačně stanovit pro celou Evropu. Není tedy potřeba dělat nějaké restrikce. Není ale možné, aby silná ekonomika likvidovala ekonomiku okolních zemí.
Takže není potřeba zakazovat dovozy, zpřísňovat kontroly na hranicích a podobně?
Ale ano, to se musí proto, aby se zjistilo, že to tak je. Kontroly musejí fungovat, bez nich bychom ani nevěděli, kolik se sem dovezlo kamionů. Mluvíme zde o životním prostředí, ale že sem za rok přijede sto tisíc kamionů s masem, s ovocem a zeleninou, to se neřeší. A to ani nemluvím o kamionech, které vyvážejí obilí. To ty výfukové plyny nikomu nevadí?
Před vaším zvolením se objevily obavy, že se rozhoří spor mezi velkými podniky a malými sedláky. Mají podle vás smysl rodinné farmy, ekologická, lokální produkce a podobné formy zemědělství?
Určitě, pokud chce někdo kupovat biopotraviny a zaplatí si za ně, tak proč ne. Zemědělci, kteří třeba nemají tolik půdy, mohou pěstovat ekologické plodiny a dovážet je do okolních měst a vesnic. Pro to obě ruce zvedám. Čím méně chemie, tím lépe, ale nemusí to fungovat vždy.
Proč?
Pokud byste dělal ekologické obilí, tak na poli bude sedmdesát procent plevelu. Má sekretářka si třeba koupila otruby, což jsou slupky zrna obilí. Řekl jsem jí, že to bude samá plíseň, dali jsme je ze zvědavosti do laboratoře a ukázalo se, že je to opravdu napůl jed. Byly přitom z Anglie se všemi certifikáty. Určitě tím nechci říct, že všechno ekologické je škodlivé, ale i to se může stát.
A hrozí tedy válka mezi komorou a malými sedláky?
Všichni jsme sedláci, i já jsem byl malý sedlák. Pocházím z rodiny, která měla 12, 13 hektarů půdy. Pro mě je tedy sedlák jak ten s 15 hektary, tak ten s 1 500 hektary. Jediný rozdíl je v tom, jestli půdu chce zúrodňovat a pracovat na ní. Nemám nic proti malým, jsou to všechno bludy, co se o mně říká.
