V březnu 1919 byly staženy a okolkovány rakousko-uherské bankovky, které byly postupně nahrazovány novými československými státovkami.
Pak nastoupila potřeba provádět praktickou politiku. A hlavně definovat základní koncepci, jakou roli by měla nová měna v poválečných letech hrát. Má její síla a pevnost odrážet lesk průmyslové základny, která patřila k tomu nejlepšímu, co padlá monarchie měla? Nebo by bylo lepší hospodářství trochu ulevit a ponechat novou měnu o něco slabší?
Radikál Rašín v tom měl jasno. Jak silná je měna, tak pevný je národ, prohlašoval. Na ministerstvu financí hlava nehlava bránil státní rozpočet. K prosperitě bylo podle něj třeba se prospořit, takže na každou žádost o příspěvek – byť sebemenší – ze státního rozpočtu odpovídal: „Nic vám nedám!“
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvJak upozorňuje historik Martin Hlaváč, byl na sebe Rašín velice přísný a totéž žádal od svého okolí. „Svým spoluobčanům vytýkal, že zlenivěli a nespoléhají sami na sebe, ale na pomoc státu,“ uvádí Hlaváč. Z hrdiny, který se zasloužil o vznik samostatného státu, se tak ponenáhlu stával nepřítel lidu. Byl karikován v tisku, vznikaly posměšné popěvky.
Ale sám Rašín si z toho zjevně moc nedělal. „Ten, kdo se stará o přízeň a potlesk davu, není politikem. Ten nikam nedojde,“ prohlašoval ministr.
„Byl to muž horkého citu a podařilo se mu vylíčit finanční otázku jako kus národního osudu. Doktor Engliš nepochybně lépe rozuměl financím, ale chyběly mu politické a vůdcovské schopnosti Rašínovy,“ psal novinář Ferdinand Peroutka.
Rozdílné povahy obou klíčových národohospodářů popisuje také hlavní archivář ČNB Jakub Kunert. „Rašín měl vizi, byl to radikál, který dokáže prosadit svůj názor, lehce neřízená střela, ale nebyl to velký praktik v oblasti ekonomie a financí. Byla to osobnost, která byla jako stvořená pro dobu převratu. Naopak Engliš patřil spíše do doby, kdy bylo nutné provádět stabilizační politiku,“ říká Kunert.
„Ve zlomových okamžicích stáli na stejných pozicích, přestože se mnohdy odlišovali v detailu. Oba se snažili o prosperitu republiky, jen každý jinak s ohledem na svou ekonomickou koncepci či filozofii. A to bez nároku na osobní výhody,“ dodává Kunert.
Anglický, či francouzský model
Nejvýraznější rozpor mezi nimi panoval v pohledu na deflační politiku, kterou začátkem 20. let razil Rašín a lidé kolem něj, zejména pozdější první guvernér národní banky Vilém Pospíšil či mocný prvorepublikový bankéř Jaroslav Preiss.
„Rašín usiloval o snížení cenové hladiny. Hlavním prostředkem bylo snižování rozpočtových položek, například mezd, a také snaha o zvyšování hodnoty měny, což mělo tlačit na pokles cen,“ tvrdí Kunert. Během války stouply ceny zhruba na pětinásobek předválečné úrovně a po válce vyskočily ještě mnohem výš.
Englišovi se však tento přístup moc nezdál. Zatímco Rašín podle Kunerta fakticky razil „anglický“ model, který spočíval ve snaze dostat se k silné libře a snížit ceny na předválečnou úroveň, Englišovi byl bližší později uplatněný „francouzský“ model, jenž vycházel ze stabilizace cen na poválečných úrovních.
Rašín totiž považoval vysoký kurz za otázku národní prestiže. „V zájmu dosažení deflace mu nebyla proti mysli ani hospodářská krize. Tvrdil, že krize přinese žádoucí očistění podnikatelského prostředí. Engliš s tím sice do určité míry souhlasil, ale obával se o výrobu a dělníky,“ říká Kunert.
Rašín se svého snu o silné koruně nevzdal, ani když se po více než třech letech v říjnu 1922 vracel na ministerstvo financí. Postupně se mu podařilo zhodnotit korunu až na dvacet švýcarských centimů.
„Jeho politika však přinášela problémy československému hospodářství. Došlo k poklesu vývozu, vnitřní státní dluh se zhodnotil asi o 50 procent a zvýšila se také nezaměstnanost,“ píše Hlaváč.
Začala přibývat varování, že krize bude mít katastrofální následky, pokud nedojde ke snížení hodnoty koruny. Jen pár dní předtím, než na něj spáchal anarchokomunista Josef Šoupal atentát, byl Rašín ze strany prezidenta Masaryka i dalších státníků dotlačen k tomu, aby svou deflační politiku zmírnil.
Ačkoliv Engliš s Rašínem v otázce deflační politiky ostře nesouhlasil, jejich vztah byl podle všeho profesionální.
Historička Jana Šetřilová (dnes Čechurová) připomněla v knize o Rašínovi výrok Karla Engliše: „Byl strohý při hájení svých zásad, ale byl to vzácný charakter. Byl jsem odpůrcem jeho měnové politiky, ale ne jeho osobně. Měl jsem ho v hluboké úctě.“ A to přesto, že Engliš musel jako ministr financí důsledky Rašínovy politiky „žehlit“.
Pohled na deflační politiku a úroveň kurzu koruny však nebyl jedinou věcí, kde se názory obou osobností – jež původně vzešly ze stejné strany, tedy Národní demokracie, i od jednoho učitele, kterým byl národohospodář Albín Bráf – rozcházely. Kunert zmiňuje například jiný přístup k válečným půjčkám v roce 1920 či krizi obecních financí o rok později.
„Rašín kritizoval stav financí některých obcí. Ty špatně hospodařící doporučoval nechat zkrachovat jako memento nezodpovědné politiky. Naopak Engliš je chtěl sanovat, neboť krach by se negativně dotkl obyvatel,“ říká Kunert. Pokud jde o vznik samostatné měny, kolkování během přechodného období a Rašínovu měnovou reformu, oba se v zásadě až na drobnosti shodovali.
Správce financí je churav
Engliš, rodák ze slezské Hrabyně, šéfoval klíčovému resortu hned v šesti prvorepublikových vládách (v letech 1920 až 1921 a poté se zhruba roční přestávkou od roku 1925 až do dubna 1931). Hlaváč upozorňuje, že pro jeho působení na tomto postu bylo charakteristické „chronické“ podávání demisí, pokud se mu nedařilo prosadit své návrhy.
Jako lék na velkou hospodářskou depresi po krachu na newyorské burze v říjnu 1929 se Engliš snažil naordinovat devalvaci, tedy umělé oslabení koruny, což mělo podpořit československý vývoz. Jenže pro tento plán nezískal politickou podporu a odstoupil.
Oslabení měny bylo tehdy nepopulární, protože šlo proti jednomu ze symbolů úspěchu první republiky – silné koruně spojené s odkazem Aloise Rašína. Devalvaci, přesněji snížení zlatého obsahu koruny, prosadila vláda až v roce 1934. Z dnešního pohledu vlastně dost pozdě.
„Státní finance – vezme-li se v úvahu všechna ponurost celkového stavu hospodářského – jsou v jádru zdrávy, ale jejich správce je churav. Vysílil se neustálým, do krajnosti napjatým náporem své energie, vyčerpal se bojem, který vyžadoval sil nadlidských,“ psal po Englišově demisi v Lidových novinách Eduard Bass.
Doufal tehdy, že se Engliš na ministerstvo ještě vrátí. To se však už nestalo, v únoru 1934 nastoupil jako guvernér Národní banky československé. Po druhé světové válce byl zvolen rektorem Univerzity Karlovy. Pro komunistickou diktaturu byl však jako prvorepubliková osobnost nepřijatelný, v ústraní a zapomnění dožil v rodné Hrabyni.
