Po deseti, patnácti, či dokonce sedmnácti letech podnikání, což je přesně případ Jaroslava a Heleny Mittagových z Brna, už mají každodenních "galejí" ve firmě, jejíž obrat dosáhl až stovek milionů korun ročně, po krk.
"Prostě už toho bylo dost," řekl doslova k prodeji svého podílu v pekárně KLS Klimentov s ročním obratem kolem 140 milionů korun Ondřej Jedlička (65), který v ní strávil přes dvacet let, z toho posledních patnáct let jako spolumajitel.
Počet prodaných firem, které založili čeští podnikatelé na začátku 90. let, v posledních měsících dosahuje nebývalých rozměrů. Ekonomové odhadují hodnotu tuzemských podniků prodaných jen za letošní půlrok minimálně na několik desítek miliard korun.
Příkladů je celá řada
"V investicích pracuji posledních patnáct let a musím říct, že to, co se děje na trhu letos, nemá obdoby," říká projektový manažer investiční skupiny Arca Capital Milan Musil.
"Množství lidí, kteří teď nabízejí své firmy k prodeji, je obrovské. Fyzické osoby, které to se svými firmami někam dotáhly, podle mého názoru prostě už nemají sílu," dodává.
Příkladů lidí, kteří po listopadu 1989 založili firmu nebo ji zprivatizovali a teď ji prodali či prodávají, je celá řada. Stavební firmu prodal Václav Daněk, kterému patřil Tchas, Roman Šmidberský prodal svou autodopravu Šmidberský Transport, Marek Rybář pustil svého výrobce elektrospotřebičů ETA, manželé Girstlovi část své firmy Gity, polovina majitelů prodala továrnu na jističe OEZ.
Po patnácti letech odešlo celkem pět majitelů z klimentské pekárny, k prodeji se odhodlali majitelé počítačové firmy Berit či LCS a o novém vlastníkovi přemýšlí i Leoš Novotný pro svůj podnik Hamé Babice.
Česko se podle investora a finančníka Gabriela Eichlera, jehož Benson Oak dříve koupil českou počítačovou firmu Grisoft a před dvěma měsíci elektrovýrobce ETA, dostalo do fáze jako Německo na začátku 80. let
Nemám sílu a děti to nechtějí
"Tehdy vznikla v Německu velmi silná střední vrstva, která se utvořila z lidí, již začali po válce podnikat jako mladí či ve středním věku. Po dvaceti či třiceti letech zestárli a už své úspěšné firmy chtěli prodat," vysvětluje.
V Česku podle něj vlna prodejů přišla o něco dříve, protože tuzemské firmy nebyly jako v Německu tak pevně svázané s financujícími bankami. Kromě věku hraje v rozhodování o prodeji firmy roli mnoho dalších věcí.
Nejčastěji je to určité opotřebování, splnění si svého cíle, tlak konkurence či jen potřeba uvolnit si ruce na další, slibně se rozvíjející byznys. Příkladem posledně zmíněného je prodej pražských obchodů s belgickými pralinkami Gold Pralines, které od podnikatele z jižních Čech Stanislava Tůmy koupila nedávno Arca Capital.
Museli by jezdit za hranice
"Pan Tůma už nechtěl dál tomuto byznysu dávat svůj čas. My naopak plánujeme, že se staneme největším prodejcem belgických pralinek ve střední Evropě," uvedl Musil.
Stanislav Tůma se nyní věnuje podnikání ve stavebnictví, cestovním ruchu a buduje firmu na výrobu klimatizací. Velkou motivací k prodeji bývá i to, že podnik doroste do velikosti, kdy by si jeho další rozvoj a posunutí do vyšší ligy žádaly od vlastníků znovu velké nasazení a expanzi do ciziny.
"Majitelé by museli začít jezdit do zahraničí, zajistit hodně financí, bavit se s mezinárodními korporacemi a na to oni už buď nemají, nebo do toho nechtějí jít," říká Eichler.
Udělali dobře
To potvrzuje i manažer Motorpalu, který vyrábí vstřikovací zařízení pro motory, Miroslav Čižík. "Řada firem se dostala na kritickou velikost, kdy není schopná bez dalšího kapitálu a nových myšlenek růst," říká Čižík, který je spolumajitelem firmy Gubera, jež Motorpal letos koupila od soukromého investora a teď plánuje expanzi do Ameriky, Asie či Pobaltí.
Stejně byl na tom pražský podnikatel Oldřich Máj, který v dubnu prodal svou úklidovou firmu zahraničnímu fondu. "Jsme tady moc malý rybník a my jsme už měli velké rozměry. Také jsem v tom byl denně od roku 1990 a firma potřebovala oživit. Prodal jsem to v hodině dvanácté," připouští Máj.
Podle partnera poradenské společnosti Deloitte ČR Josefa Kotrby bývá důvodem prodeje podniku svými zakladateli i splnění si cíle. "Oni vybudovali firmu a nyní chtějí mít potvrzeno trhem, že to opravdu udělali dobře," říká.
To platí obzvláště v situaci, kdy majitel nemá firmu komu předat. "Dohodli jsme se s dětmi, že ty vlastně o firmu takový zájem nemají a nechtějí tomu dát tak strašně moc," říká Helena Mittagová.
Rozhodnutí prodat usnadňují i nenasytní investoři, fyzické osoby, konkurenční firmy či desítky specializovaných fondů rizikového kapitálu působící v tuzemsku.
"Trh je neuvěřitelně hladový po transakcích a ceny, které investoři nabízejí, jsou velké lákadlo," říká Kotrba.
Nakupuje se draho
Nedostatkové zboží jsou hlavně firmy střední velikosti, začínající na ročních tržbách kolem 150 milionů až 300 milionů korun, horní hranicí bývá miliarda až tři miliardy korun.
"Na trhu je hodně volných peněz, takže o každou zajímavou firmu se tvrdě uchází hned několik různých investorů. To občas uměle zvyšuje ceny jinak průměrných společností," upozorňuje Radim Stach, partner investičního fondu Riverside, který v Česku vlastnil například firmu Primalex či Spofa Dental, nyní mu patří vydavatelství Computer Press Media.
"Všechno se kupuje hrozně draho. Vlastně není dobrá doba na nakupování, zato prodávající můžou získat zajímavé prémie," říká s úsměvem Marek Čmejla, šéf investiční společnosti Appian, které patří plzeňská Škoda či sázkařská společnost Chance.
Poláci nakupují
Obecně podle něj platí zlaté pravidlo: pokud k vám přijde někdo s prázdnýma rukama, ale s geniálním nápadem, půjdou do toho všichni.
Situaci na tuzemském trhu letos zahušťuje i zvýšená aktivita Poláků. "Příliv polských firem do Česka je jednoznačným trendem tohoto roku," říká partner poradenské firmy TPA Horwath Notia Consulting Petr Laštovka.
Poláci zde koupili třeba Kaučuk či počítačové firmy jako Retail Info, Nostromo ICT a Geewa. Tento rok bude podle Laštovky také rekordní co do počtu prodejů potravinářských firem.
Lukrativní vytváření
"Na prodej je firma Hamé, nedávno zfúzovala firma Hoop a Kofola, prodala se mlékárna Kunín a na prodej je i řada konzervárenských podniků a výrobců různých potravinářských přípravků," vypočítává Laštovka.
Investoři se shodují, že pro většinu z nich neexistují vybrané obory, které je zajímají a které ne.
"Asi se dá mluvit o určitých sexy odvětvích. Všichni se teď třeba zajímají o alternativní zdroje energie," říká Laštovka.
Lukrativní je i vytváření sítí obchodů. Řetězec lékáren například nedávno vybudovala investiční skupina Penta. "Neexistuje žádný návod, co koupit a na čem se dá vydělat. Maloobchodní sítě jsou ale určitě dobrá příležitost," říká Zdeněk Kubát, investiční manažer Penty.
A pokud jde o "oblíbená" odvětví? "Mnohem víc funguje, když najdete, co hitem ještě není, ale bude. Prostě umět předvídat trendy," dodává. "Vůbec není nutné se omezovat jen na východní Evropu.
I na Západě najdete řadu zajímavých firem, které jen fungují neefektivně," říká Kubát s tím, že Penta například nyní prostřednictvím Aera Vodochody kupuje firmu na výrobu leteckých komponent ve Velké Británii.
Ferrari, dovolená a co dál?
Kromě rozhodování, zda a komu firmu prodat, se musí majitelé také vypořádat s balíkem peněz, často v řádu desítek či stovek milionů korun, který jim přistane na účtě. Podle zkušeností investorů je celkem běžné, že lidé si nechávají peníze za firmu poslat na připravený účet v zahraničí.
Celou transakci totiž úzkostlivě drží v tajnosti a připadá jim příliš riskantní, aby jim například do regionální pobočky spořitelny najednou přišly desítky milionů korun.
"Vůbec nejsem šťastný, že se píše, že jsem prodal firmu. Zadává to různým lidem ty nejhorší myšlenky do hlavy," popisuje Oldřich Máj. "Opravdu je jen velmi málo lidí, kteří když prodají firmu, tak o tom jako Michal Horáček napíšou celou knihu," dodává s nadsázkou Laštovka.
Koláček v literatuře
Většina lidí si nicméně peníze užít umí. Roman Šmidberský si objednal nové ferrari, Marek Rybář se nedávno potápěl v exotických zemích a Helena Mittagová odjíždí na měsíc do Tibetu a Indie.
Typické přitom je, že noví milionáři ani zdaleka nepřestávají pracovat. Většina z nich zůstává alespoň nějakou dobu dál ve vedení firmy, kterou prodali, a potom se vrhnou na další byznys.
Příklad za všechny – bývalý uhlobaron Antonín Koláček se po prodeji části Mostecké uhelné začal zabývat vydáváním své oblíbené filozofické literatury a nedávno investoval část peněz do sítě soukromých rádií, jež vlastní jeho podobně naladění přátelé.
