Schválení pětidenní pracovní doby byla sice jen malá náplast za sovětskou okupaci, přesto ji národ tehdy přivítal s nadšením. Aby ne, ještě po válce byly pracovní soboty několik let osmihodinové, později už šestihodinové, s další vyhláškou byla volná každá čtvrtá sobota, pak každá druhá, až se nakonec odsouhlasily dva dny volna v týdnu.
Československé socialistické hospodářství si na obrovskou změnu muselo zvyknout, proto se pracovní soboty objevovaly i nadále. S končícím pražským jarem se v některých regionech pořádaly na podporu reformního vedení státu spíš dobrovolné pracovní „Dubčekovy“ sobotní směny, proslulé byly i pozdější „mamulovky“, které vyhlašoval krajský tajemník KSČ na severní Moravě Miroslav Mamula. Dělal to rád a často, rozhodně tam probíhaly pravidelněji než v jiných regionech.
Němci otestují čtyřdenní pracovní týden. Firmy jsou skeptické |
Z volných sobot měli obrovskou radost také školáci, vždyť to byl největší poklad, sedět o den méně ve školní lavici. Rakouští studenti mohli zpočátku těm československým jen závidět, u jižních sousedů se totiž chodilo v sobotu povinně do školy až do poloviny 70. let. V tuzemsku se ale od pracovních sobot postupně upouštělo. Důvodem byla nízká pracovní morálka.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
V průmyslu a dalších oborech se „ulívat“ nešlo, ale v kancelářích, úřadech a mnohde jinde šlo především o to, jak ten den v klidu přežít. Takže po příchodu do práce bylo „kafíčko“, pak se trochu poklidilo, popovídalo, a pokud nebyl vedoucí „pes“, šlo se nejrychleji zase domů. Přesto bývala občasná víkendová pracovní směna vyhlášena i později. Poslední taková pracovní sobota byla 11. března 1989, po revoluci se tradice měla zachovat kolem Vánoc či Velikonoc, nakonec ale zmizela úplně.
Móda pětidenního pracovního týdne přišla v 60. letech do ČSSR ze západních zemí. Odtud se v poslední době šíří další revoluční změna – čtyřdenní pracovní týden. Podle průzkumů ho v Česku podporuje přes 70 procent zaměstnanců. Modely jsou dva – buď denně 10 hodin práce, nebo netlačit na „mantru“ 40 hodin týdně, k této variantě se přiklání mnoho expertů. Výhody pro firmy jsou hlavně spokojenější, šťastnější, a proto produktivnější a také loajálnější zaměstnanci, nejdále jsou v této praxi na Islandu, ale i ve Velké Británii, zkouší se ve Španělsku i v Německu.
Přijetí takové reformy se ale musí dělat postupně, aby zaměstnanci nebyli ve stresu, že neplní plán, aby nepracovali na úkor kvality a podobně.
