Už čtyři roky bydlí na podnájmech sedmadvacetiletý šéf budějovické pobočky obchodní firmy Jiří R. S partnerkou, která učí na střední škole, už dlouho přemýšlejí o vlastním bydlení, nehledě na to, že soužití s třetím člověkem v jednom bytě narušuje chtě nechtě soukromí.
Kromě peněz vidí jako jeden z problémů samotnou volbu. "Buď byt, ať už starý, nebo nový, nebo popojet někam dál, třeba na venkov nebo okraj města, a koupit vlastní dům. Jenže to zase znamená vyšší náklady na dojíždění," počítá Jiří.
"Osobně bych dal přednost nějakému baráčku, ale ne v těch milionářských satelitech, ty se mi nelíbí," říká Jiří a zasní se, jak by se vyřádil na zahrádce a v dílničce. "Takové malé radosti," usmívá se.
Jestli nový nebo starý byt, v tom už má jasno. Ale naráží na své finanční možnosti.
"Bavil jsem se s kolegyní, která před pár lety koupila nový byt a tvrdí, že to je jednoznačně nejlepší. Nemusí se do toho po stavební stránce nic investovat, ale koupit ho znamená mít milion a půl," krčí rameny s tím, že má-li se bance jevit jako perspektivní, musejí mít oba pracovní smlouvy na dobu neurčitou. Tu partnerka nemá.
"To se snad během letoška změní, za rok nám vyprší stavební spoření, ale koupit byt znamená minimálně milion a je potřeba mít pohromadě alespoň polovinu peněz. Třicet procent té investice plus poplatky, které nejsou vůbec nízké. A do holobytu se musí pořídit vybavení, takže se to vyšplhá až na těch 50 procent. To neseženeme," vypočítává smutně.
Hypotéku nebo děti?
Přitom čtyři roky po privátech jsou dlouhá doba a oba už touží po soukromí a klidu. Jenže půjčit si znamená celoživotní závazek.
"A hlavně náklady na bydlení s hypotékou představují skoro celý jeden plat. Ve chvíli, kdy jsou na to dva, zvládnou to poměrně dobře, ale už nesmí myslet na to, že by chtěli nějakou rodinu. Z jednoho platu tři lidi neuživím," říká trochu rezignovaně.
Jak z toho ven? "To skutečně nevím. Dá se snad počítat s tím, že porostou platy. Ale nelze na to spoléhat," dodává.
