Vítkovické plechy a ocelové profily se dnes válcují z dovážených polotovarů zvaných bramy. Vítkovice spotřebují ročně 600 vlaků plných bram, vyrobených v Rusku, na Ukrajině, či dokonce v Brazílii.
Ostravské firmě umožnilo odstřižení od tradiční suroviny vybřednout z letitých ztrát. A jak tvrdí ředitel Dmitrij Ščuka, podobný krok čeká i další evropské hutní provozy, mají-li do budoucna přežít.
Pravda, za rok 2015 Vítkovice Steel ještě vykážou ztrátu. S ocelárnou rušily 250 pracovních míst, na odstupném propouštěným hutníkům vyplácely víc než 100 milionů. „Letos jsme ale už na úrovni zisku EBITDA v plusu. A do roku 2020 bychom měli standardně vydělávat, aby se investice začala našim akcionářům vracet,“ říká Ščuka. Akcionáři, jimiž jsou ruskými investory kontrolované kyperské fondy Martinley Holdings, Nabara Holdings, Vitect Services, Hayston Investments a Dawnaly Investments, se mohou prý konečně začít těšit na dividendy.
Vítkovice byly do loňska ve specifické situaci. Své vlastní pece firma zhasla už počátkem 90. let, dnes je z nich známý technický skanzen. Surovinu měla odebírat z nedaleké Nové huti. Jenomže obě firmy byly pak prodány různým vlastníkům, Novou huť získal ArcelorMittal, Vítkovice Steel Rusové. A od té doby obě fabriky vedly o surové železo z vysokých pecí cenovou válku. „Byli jsme závislí na monopolním dodavateli, měli jsme minimální prostor pro vyjednání slušné ceny,“ říká Ščuka. Přechodem na bramy se podařilo výrobní náklady výrazně osekat. „Náš výsledek se od zavření ocelárny zlepšil v řádu desítek milionů eur,“ pochvaluje si vítkovický šéf.
Evropě docházejí suroviny
Podle Ščuky útlum takzvané hutní prvovýroby čeká i další hutě v Evropě. Firmy, které se zavíráním či výrazným omezením vlastních oceláren nepočítají, podle něj skončí špatně, protože jim od roku 2020 prudce vzrostou náklady kvůli přísnějším nárokům na regulaci emisí.
Evropa podle něj nemůže problém řešit ani přechodem k alternativě běžné například v USA. Tam se surovina pro ocelárny obvykle nevyrábí tak jako v Evropě – z železné rudy ve vysokých pecích vytápěných koksem – ale z železného šrotu, který se taví v elektrických pecích.
„Jenomže v Evropě je na to moc drahá elektřina,“ říká Ščuka. „My platíme v poplatcích na podporu obnovitelných zdrojů ještě jednou tolik, co nás stojí samotná silová energie.“ Vítkovice stojí megawatthodina elektřiny zhruba 50 eur, v Rusku platí oceláři sotva 18 eur.
Navíc, jak Ščuka podotýká, docházejí v Evropě základní suroviny: „S výjimkou Švédska už nemá Evropa vlastní železnou rudu. A dochází jí i uhlí.“
„Evropa by se proto měla smířit s realitou a organizovaně, na základě nějaké strategie, přejít k útlumu primární ocelářské výroby. Měla by přejít na výrobu z hotových polotovarů a soustředit se na finalizační produkci. Když se na to připravíte a počítáte s tím dopředu, uděláte to lépe, než když vás k tomu donutí trh,“ říká.
