Stejně jako se začátkem minulého století předháněli výrobci pancířů s návrháři děl v tom, kdo bude mít alespoň chvilku navrch, i historie komerčních počítačových her je těsně provázaná s vývojem protipirátských ochran, které by měly znemožnit, nebo alespoň znepříjemnit ilegální kopírování her. A stejně jako v případě pancířů, i u protipirátských ochran prohrávají zejména jejich výrobci. Existuje vůbec způsob, jak efektivně nelegálnímu kopírování (a s ním spojeným finančním ztrátám) zabránit? Jak kdy a jak kde...
Pravidelná sobotní úvaha není zrovna nejlepší místo pro obsáhlé články mapující historii protipirátských ochran (zájemci o detailní informace si mohou například přečíst podrobný článek, který vyšel před časem v GameStaru), ale pro komplexní pohled na celý problém by bylo vhodné zmínit alespoň několika slovy základní způsoby ochrany, které výrobci používali nebo stále používají. Pamětníci si určitě vzpomínají, kterak na úsvitu počítačového hraní některé tituly při startu vyžadovaly, aby uživatel zadal například páté slovo prvního odstavce desáté stránky manuálu (čísla se samozřejmě měnila). Kdo neměl (alespoň okopírovaný) manuál, nebo patřičný crack, byl ztracen. Časem se objevily i některé férovější varianty – například F-19 měla úvodní ochranu v podobě identifikace obrysů letadel ze hry. Při troše tréninku tak mohl i „nemajitel“ tištěné příručky bez problémů získat přístup ke všem misím (v případě omylu byly dostupné pouze omezené volby). Koneckonců i stařičký (a legendární) Dungeon Master měl systém kouzlení zakódovaný do run, jejichž názvy byly pirátům záhadou (proto se spousta lidí neučila fireball jako Ful-Ir, ale coby 4-4 a takový název Zo-Kath-Ra jim byl záhadou). Již tehdy se však začaly objevovat první disketové verze her, které při běžném zkopírování všech souborů nefungovaly. Tento způsob ochrany, který se dal většinou lehce obejít „zformátováním“ cílové diskety identicky se zdrojem, v mnohém připomínal současné SafeDisky, DiskProtecty a jiné „nepřekonatelné“ vymoženosti u CDček.
Právě nástup her na CD sliboval alespoň na nějaký ten rok radikální snížení hladiny pirátství. Prvních pár let po nástupu CD her totiž byly vypalovačky finančně nedostupným snem a ceny za překopírování jednoho CD dosahovaly u specializovaných firem astronomických výšin (dodnes vzpomínám, kterak spolužák přišel s bombastickou zprávou, že zná firmu, která vypaluje jedno CD za úžasně levných pět stovek). Velmi krušné přechodné období tak většina tuzemských hráčů přežívala zejména u starších her, otrockého kopírování archivů zvících několika desítek disket (věty typu „potřeboval bych ještě jednou nahrát třicátou čtvrtou disketu – je tam error“ byly na denním pořádku), nebo nákupu originálek, což při tehdejších cenách kolem 1800 Kč a mnohem nižší kupní síle obyvatelstva lezlo celkem znatelně do peněz. Čas ubíhal a ceny za kopírování CD padaly stále níž a níž, až se vydavatelé dostali před stejný problém, jako dříve u disket. Opět tedy přišel čas na různé formy ochrany v podobě zdánlivě skrytých záznamů na CDčkách (ať již v podobě speciálních souborů, nebo například „proužků“ oddělujících data podobně jako tracky). I tady však většina ochran narazila na dva principiální nedostatky, které zatím udolaly všechny pokusy o zamezení kopírování. Tím prvním je bezpochyby fakt, že originální CD (tedy včetně protipirátské ochrany) musí jít přečíst na všech CD-ROM mechanikách. A z principu digitálního záznamu vyplývá, že co jde přečíst, jde zároveň i snadno duplikovat. Pro výrobce hardwaru, stejně jako nezávislé softwarové vývojáře, není problém dostat na trh vypalovačku, která umí vytvořit identický duplikát jakéhokoliv standardního CD, a podpořit ji příslušným obslužným softwarem (kombinace Plextor/CloneCD je v tomto vyhlášená). Snahám o protipirátské ochrany podobného typu se většina dobře vybavených pirátů vysměje a navíc vydavatel riskuje fiasko v podobě překročení standardů a nefunkčnosti originálních CD v některých mechanikách (koneckonců Flashpoint je toho jasným důkazem). Druhý, mnohem podstatnější nedostatek spočívá v existenci crackerů, kteří během rekordně krátké doby prostě z programu odstraní tu část, která se o zabezpečení stará – rychlé, jednoduché a efektivní. Proto není divu, že se ke slovu dostaly i jiné formy ochrany...
Nejobtížněji prolomitelnou novinkou posledních let, bohužel s limitovanými možnostmi použití, jsou rozhodně sériová čísla pro hraní na internetu, která se ověřují v databázi „mateřského“ serveru. Možností. kterak podobný systém ošálit, není mnoho (crack zde nepomáhá) – majitelé originálních verzí si svoje sériová čísla střeží jako oko v hlavě (aby ne, při rychlosti šíření informací po internetu – i ten nejlepší kamarád má jiné nejlepší kamarády, kteří mají další kamarády a najednou zná a používá číslo pár set lidí) a prolomit systém jejich generování je téměř nemožné (nehledě na to, že častokrát žádný takový systém neexistuje – jde pouze o databázi určitého počtu náhodně generovaných čísel). Hlavní nevýhodou tohoto systému je fakt, že autentizace musí probíhat pomocí oficiálních serverů na internetu – nedá se tedy použít u čistě singleplayerových her (spousta lidí stále ještě přístup k internetu nemá, nebo se nehodlá připojovat jenom kvůli registraci – riziko menších prodejů je značné) a navíc je omezení on-line hraní pouze na oficiální servery silně kontraproduktivní a leze do peněz. Klasickým případem relativně povedené ochrany pomocí sériových čísel je Diablo – majitelé pirátských verzí si mohou hrát mezi sebou klidně až do úmoru, ale na BattleNet se (většinou) nedostanou.
Otázkou tak zůstává, jakým způsobem by se měly hry chránit před nelegálním kopírováním a pirátskou distribucí. Oněch „zaručených“ možností existuje několik – nejlepší způsob však předvádějí konzole. Tam snadnému kopírování zabraňují proprietární technologie záznamu dat. Pod tímto krkolomným označením se skrývá fakt, že většina platforem používá své vlastní standardy, které netrpí omezením například CD-ROM mechanik, a tak se v běžných zařízeních kopírují jen velmi obtížně (výmluvným důkazem budiž Nintendo se svými cartridgemi k N64 a speciálními disky pro GameCube – kromě pokoutných dovozů odkudsi z dálného východu či Ruska nemá našinec prakticky šanci se s nelegálními produkty setkat). Bohužel, ne vždy se všechno povede tak, jak si inženýři přáli – modčipy v PlayStationech, nebo prázdné cartridge pro GameBoye jsou toho výmluvným důkazem. Pokud už však vydavatel vypouští hru na snadno duplikovatelném médiu, stálo by za to zamyslet se nad celkovou filozofií prodeje takové hry – pokud jde například o „onlajnovku“, dá se zvážit i možnost poskytnutí kódu hry zdarma a platby pouze za možnost připojení k serveru (tak to koneckonců dělají například WarBirds). Další možností je razantní pokles ceny her – stačí se podívat, kolik lidí si koupilo zlevněnou edici Half-life jenom kvůli tomu, aby dovybavili svou pirátskou kopii sériovým číslem za rozumnou cenu. V neposlední řadě se dá zvolit i poněkud „tvrdší“ motivace, kterou v poslední době brilantně předvádí již jednou zmiňovaný Flashpoint: „Chceš si stáhnout a nainstalovat náš nový patch s lepšími zbraněmi a dalšími jednotkami? Žádný problém, jenom dej do mechaniky originální CD. Že budeš radši několik hodin hledat crack samotného patche? Klidně, ale pamatuj si, že za pár týdnů vydáme další verzi patche a hledání si zopakuješ. Opravdu si tu originálku nekoupíš?“
Podobně jako v jiných oblastech lidské činnosti, i v případě kopírování her je jasné, že represe (až na pár velmi specifických případů) nic neřeší. Proto musí vývojáři hledat nové způsoby, jak přimět pirátské uživatele, aby si pořídili legální kopii – takové „alternativní“ cesty jsou zatím sice v plenkách, ale několik šancí do budoucna existuje. Na existenci kvalitních titulů mají totiž zájem jak hráči, tak vývojáři...
