Tak vypadá opravdová lyžařská exotika. Na upravených sjezdovkách lyžařského střediska Safed Dara nepotkáte za celý den prakticky žádného lyžaře. Navíc se tu s vámi bude chtít každý druhý návštěvník vyfotit, protože lyžař, a natož z Evropy, je exot. Jedna jízda nahoru stojí deset somonů (cca 24 korun), za láhev chutné tádžické vodky v nočním baru zaplatíte somonů 25.
Hodně exotická je i cesta ke středisku. Po 36 kilometrech od Dušanbe zmizí asfaltová silnice a dalších 20 kilometrů se drápete takřka do kolmého kopce po namrzlé nezpevněné cestě plné výmolů.
Už jen při hledání informací o existenci střediska začnete pochybovat, jestli není jen virtuální realitou. Na webových stránkách jediného hotelu není žádný kontakt a booking.com ani jiné vyhledávače ho neznají.
Uklidňuje mě zpráva z oficiálních stránek tádžického prezidenta Emomali Rachmona, který v roce 2016 prokazatelně obnovený hotel a novou lyžařskou školu navštívil. Jeho portrét v nadživotní velikosti vyvedený v barvách na fasádě hotelu s lyžařskými brýlemi na čele je první, co vám padne do oka po příjezdu do Safed Dary.
Tádžikové mu přiznávají zásluhy na ukončení občanské války v roce 1997, na zastavení krveprolití, ale i na postupném zacelování těžkých válečných škod. Během bojů zemřelo více než 60 000 lidí, půl milionu Tádžiků ztratilo střechu nad hlavou, země přišla o 70 procent hrubého domácího produktu. Mezinárodní společenství mu na druhé straně pravidelně vyčítá všudypřítomnou korupci, autoritářství a porušování lidských práv.
Nepodařilo se mi získat přímé svědectví o jeho lyžařských dovednostech, ale mezi místními se těší střízlivé popularitě. Podle nich inicioval úspěšnou privatizaci střediska do rukou soukromého holdingu Faroz, který stojí za obnovením prakticky zaniklého lyžařského střediska. Lidem z přilehlých kišlaků zajistil důstojnou práci a nebývalý příliv turistů.
Rozhodující okamžik
Na jaře roku 2015 se zrodil nový název lyžařského střediska Safed - Dara neboli Bílé údolí. Dříve se jmenovalo Takob, podle stejnojmenného dnes už zaniklého metalurgického kombinátu.
V pracovní dny na cvičné louce nepotkáte živáčka.
Nová kabina vozí turisty a vzduch.
Počátkem sedmdesátých let minulého století jeho zaměstnanci vybudovali společně se zde žijícími Rusy, Tatary a Němci na Safedoracké náhorní plošině první jednoduchý vlek. Později ho nahradila kotva. Vede podél mírně skloněného asi jeden kilometr dlouhého svahu dodnes sloužícího hlavně místní lyžařské škole. Po několika letech se dočkal svého bratříčka, který sjezdovku protáhl až k úpatí hory Takob.
Po vyhlášení nezávislosti a vypuknutí občanské války v roce 1992 na lyžování dlouhá léta nikdo ani nepomyslel. Lyžařský sport v Tádžikistánu doslova zemřel. Oblast sice zůstala ušetřena válečného požáru, ale komplex využívala armáda jako výcvikové středisko pěchoty. Podle popisu domorodců ho zanechala ve stavu jako Rusové kasárna v Milovicích. Bez oken, dveří, zůstaly jen holé obvodové zdi.
Zdevastované objekty spadly po válce do správy ministerstva turistiky a sportu Tádžikistánu. Tomu však scházely prostředky na obnovení infrastruktury střediska, po kterém volaly sportovní svazy. Bez něho neměli kde reprezentanti trénovat a Tádžikové kde se učit základům lyžování.
Takové strategické zadání dostal soukromý investor, skupina Faroz. V zimní sezoně 2015-2016 zprovoznila dva vleky a sjezdovky, provedla kompletní rekonstrukci hotelu, stravovacích zařízení, obnovila všechny sítě, ať už kanalizaci, vodovod a celkovou elektrifikaci. Postavila nové kino a budovu s půjčovnou lyží.
Portrét tádžického prezidenta Emomali Rachmona v nadživotní velikosti na fasádě hotelu je to první, co vám padne do oka po příjezdu do Safed Dary.
Vedle zrekonstruovaného hotelu vyrostla nová přístavba s luxusními lázněmi.
V následujícím roce starou kotvu nahradila moderní osmimístná kabinka rakouského výrobce Doppelmayr. Jak říká ředitel lyžařského komplexu Bachodur Ischokov, i v měřítku celé tádžické ekonomiky šlo o grandiózní investice.
„Pro nás to bylo velmi složité a neobyčejné období. Bez rychlé výstavby lanové dráhy byl nemyslitelný další rozvoj střediska a vůbec turistického ruchu v Tádžikistánu. Proto jsme se rozhodli pro pohodlnou kabinu. Jak vidíte, v dnešních dnech ji používají více pěší turisté než lyžaři, ale to se v budoucnosti určitě změní. Jsme na samém začátku, děláme první krůčky,“ dodává s úsměvem ředitel.
Čekání na lyžaře
Z pohledu zhýčkaného Evropana zvyklého brázdit nekonečné alpské sjezdovky nepředstavují dvě upravované tratě v Safed Daře žádnou výzvu. Profilem ani délkou. Volně spadají z výšky 2 590 metrů až ke cvičné louce, podél hotelu až do centra střediska ve výšce 2 100 metrů. Sněhu letos napadlo habaděj, a tak jen smutně koukáme na zasněžené stěny hory Takob nad námi a litujeme, že jsme si sebou nevzali skialpové vybavení. Od horní stanice kabiny tam sice vede kotva až do výšky 3 020 metrů, ale není v provozu. Proč? Nejsou lidi.
Dobíjecí karty na nákup určeného počtu jízd fungují jako u nás, s tím rozdílem, že se platí v hotovosti. Mimochodem, v Safed Daře a i dalších menších tádžických městech fungují výhradně platební karty VISA.
Od druhé půlky prosince, kdy zahájili s plnou slávou novou sezonu, do konce ledna vlek neobsloužil ani jednoho lyžaře. Nikdo nenašel odvahu vypořádat se s nástrahami upravené černé sjezdovky nebo, nedej bože, vydat se dolů nekonečným volným terénem.
Chápeme, že pro tři „exoty“ z Evropy nemá smysl kotvu zprovoznit. Ledaže by nás přijel autobus. Ale takové ambice Safed Dara nemá. Chtějí být regionálním, národním střediskem a orientovat se na okolní země – Uzbekistán, Kazachstán, Čínu, ale také na Rusko a Ukrajinu. Nezanedbatelnou klientelu tvoří zahraniční studenti a pracovníci mezinárodních organizací a společností z Dušanbe.
Zábava a gastronomie
Zatím musí turisty, kteří sem jezdí na víkend, lákat na jiné atrakce. K dispozici mají kluziště, dětské hřiště, opičí dráhu, nevídaný zipline, kam vás vyveze sněžný skútr, tubing, v létě pak rybaření, pěší túry s průvodcem, cykloturistiku, jízda na koni. Do budoucna plánují hlavně vybudování běžeckých tratí a biatlonového areálu.
Gastronomie je samostatnou atrakcí už dnes a pro nás byla zdrojem každodenních překvapení. Prakticky ve všech horských restauracích po světě jsem se setkal s výslovným zákazem konzumace doneseného jídla. Tady se k turistům chovají úplně jinak. Skupina deseti lidí sedící u vedlejšího stolu v teple útulné čajchány si bez okolků vybalila bohatou svačinu a začala s konzumací. Číšník je obsloužil oblíbeným čajem, mlékem a nealkoholickými nápoji.
V Safed Daře běžně aplikují „stolovné“ ve výšce asi 20 korun na osobu. Turisté si vybalí své svačiny a u číšníka si objednají jen pití.
Nové spa s finskou saunou, bazénem a tureckými lázněmi
Jako si lze u nás někde domluvit „korkovné“, v Safed Daře běžně aplikují „stolovné“ ve výšce asi 20 korun na člověka. Pokud chcete pojíst zcela soukromě, ochotná obsluha na požádání váš stůl oddělí od ostatních dřevěným paravánem. Často si tuto dobrovolnou izolaci vyžádaly dívky, které si hned poté objednaly vodní dýmku.
Když jsem sledoval cvrkot kolem sebe a u toho konzumoval místní specialitu fatir šurbo, vzpomněl jsem si na Karla Čapka. V Anglických listech napsal: „Největší překvapení cestovatele je, najde-li v cizí zemi to, o čem stokrát četl nebo co stokrát viděl na obrázku.“ V duchu jsem si přiznal: Tádžikistán mě v mnohém překvapil, aniž jsem o tom někdy četl. Natož to viděl.
