Jak se stoupá na vrchol Bolívie. Po srázu přes ledově ostré kajícníky

aktualizováno 
Sajamu, nejvyšší horu Bolívie, podle legendy vyhnali bohové-hory od ostatních andských vrchů. A tak se tyčí do výšky 6 542 metrů tak trochu osamoceně. Zato rozhled z ní je jedinečný a výstup se dá zvládnout za jediný den. Jen si musíte dát pozor na kajícníky, ledová špičatá ostří.

To je ona, nejvyšší hora Bolívie Sajama. Pne se do výšky 6 542 metrů nad mořem. | foto: Martin Mykiskapro iDNES.cz

Zadní kola džípu se protáčejí a rozstřikují bahno a vodu do všech stran. Náhon na přední kola nefunguje. Vůz inspektora bolivijských celnic nekompromisně uvízl v potoce. Vyzouváme boty, snažíme se v ledové vodě podložit kola kameny, auto vyprostit. Ve čtyřech lidech se to ukazuje jako nemožné. Šéf posílá řidiče pro pomoc.

Ten bezmyšlenkovitě vyráží do pláně k domkům na obzoru tak jak je, v dlouhých slipech a bos. U domku jsme i na tu dálku rozeznali modrý flíček, plachtu na korbě parkujícího náklaďáku. Po dobrých dvou hodinách přijíždí řidič na půjčeném kole a ve vypůjčených botách. Náklaďák nám nepomůže. Majitel ráno odešel na každoroční cha'llu, indiánský obětní obřad, kamsi do hor na konci pláně. Modlí se tam, žvýká koku a popíjí alkohol. Taková pouť trvá někdy dva dny, někdy týden.

Legenda o Sajamě

Impozantní Sajama se do svých šesti a půl kilometru zdvihá bez jakéhokoliv přechodu přímo z plání Altiplana a své okolí převyšuje o víc než dva kilometry. Tím se liší od ostatních sousedních vrcholů, které se zdvihají z horských hřebenů. Přestože dosahují také 6 000 metrů nadmořské výšky, Sajama působí nejmonumentálněji. A také trochu osaměle.

Toho si všimli i dávní obyvatelé Altiplana, kteří celou krajinu brali jako posvátný prostor a hory pro ně byly dávné božské bytosti. Podle jedné legendy se bohové-hory pohádaly a Sajamě řekly "jdi pryč!" V aymarštině: "Sajama!" Od té doby trčí Sajama z plání Altiplana osamocena, stranou andských hřebenů.

Nakonec jsme džíp pomocí jiných vesničanů z okolí vyprostili. Jenže na břeh, ze kterého jsme přijeli. Džíp zatroubil na pozdrav, odjel a my dva osamělí poutníci pokračovali v našem směru. Pěšky. Na veškeré naše úsilí pokukovala z těžkých mračen nejvyšší hora Bolívie, 6 542 metrů vysoká Sajama.

Je jasné, že budeme rádi, když se z této oblasti teď v únoru, kdy vrcholí doba dešťů, vůbec dostaneme. O přiblížení se alespoň na úpatí Sajamy nemůže být řeč.

O mnoho let později se pod Sajamu dostávám v srpnu. Tedy v době jihoamerické zimy, kdy na bolivijském Altiplánu panují pro cestování lepší podmínky. V noci sice mrzne, ale přes den bývá jasná obloha a hlavně je sucho. Se dvěma kamarády máme v úmyslu na Sajamu vylézt.

Srpnové noci jsou v Bolívii pěkně mrazivé

Ani tentokrát se cesta ke stratovulkánu Sajamě ve stejnojmenném bolivijském národním parku neobešla bez těžkostí. V městečku Patacamaya se po dlouhé cestě z jihu Bolívie ocitáme hluboko v noci, ale hned nás obklopilo několik taxikářů a přesvědčují nás, že můžeme okamžitě vyrazit. Vidina úspory času převáží před hledáním noclehu na krátký zbytek noci.

Mělo nás varovat, že někteří z řidičů v teplých kombinézách vypadali jako tankisté. Rozjeli jsme se do tmy a po chvíli zjistili zradu. O nějaké těsnosti vozů z kdoví kolikáté ruky jsme si nedovolili ani snít. Vozům nefungovalo topení. A venku bylo minus 10 stupňů. Po celkem dobré silnici se řítíme stokilometrovou rychlostí, koeficient chlazení je značný.

Svítání nad Parinakotou a Pomerape

Svítání nad Parinakotou a Pomerape

Úsvit během cesty na vrchol

Úsvit během cesty na vrchol

Odměnou za výstup na Sajamu je termální koupaliště.

Odměnou za výstup na Sajamu je termální koupaliště.

Asi po hodině jízdy prosíme řidiče, aby zastavili. Půjčují nám deku, zkoušíme i spacáky, ale úvodní prochladnutí se nám už z těl vyhnat nepodařilo. Cesta trvala přes čtyři hodiny, posledních 15 km do vesničky Sajama vedlo po rozmlácené polní cestě.

Před místním hotýlkem stavíme chvíli před svítáním, v tom největším mrazu. Řidiči začnou zcela bez zábran mlátit do dveří a oken budovy. Trvá asi 20 minut, než se dobuší na rozespalého majitele, který nám bez většího překvapení či emocí otvírá útulné bungalovy a hned zase mizí.

Nedalekým šestitisícovým sopkám Parinacota (6 342 m n. m.) a Pomerape (6 282 m n. m.) se právě dorůžova barví zasněžené vrcholky.

K polednímu se setkáváme se zbytkem skupiny, který se o vrchol pokoušet nebude, domlouváme se, co kdo bude dělat a že se setkáme někdy za tři dny.

Vrchol Sajamy za jeden den

V podvečer tři z nás odjíždějí najatým džípem na místo, odkud lze asi hodinovým pochodem dojít do základního tábora v těsné blízkosti úpatí hory.

Kajícníci

Kajícníci jsou malým přírodním zázrakem v oblastech s vysokou nadmořskou výškou, typicky nad 4 000 metrů, třeba v chilských Andách. Jsou to tenké hroty a listy ztuhlého sněhu nebo ledu, které míří ke Slunci. Často se tvoří ve skupinách. Jsou vysoké od několika centimetrů do pěti metrů: od ledového trávníku po ledový les uprostřed pouště. Přesné detaily vzniku kajícníků nejsou známy. Po mnoho let lidé v Andách věřili, že kajícníci jsou důsledkem silných větrů vanoucích v Andách.

Zdroj: Evropská jižní observatoř

Je jasná noc, teplota rychle klesá pod nulu, na nevýkonném liháčku si ohříváme večeři. Z nebe na nás shlíží tisíce hvězd, výrazná mléčná dráha a Sajama, jejíž vrcholek se tyčí dva kilometry nad námi.

Následující den máme v plánu vystoupat k nějakému z vyšších tábořišť, ale nakonec končíme hned u prvního, které je vzdáleno od základního tábora jen několik kilometrů a nenáročným terénem. Zde po poradě s bolivijským horalem, kterého tu potkáváme, měníme zamýšlenou strategii výstupu.

Utáboříme se tady, zkusíme ihned pokračovat nalehko, v rámci aklimatizace. Následující den, tedy spíš hluboko v noci, vyrazíme s cílem zdolat vrcholek za jeden dlouhý den. Díky předchozímu aklimatizačnímu výstupu budeme navíc znát tu část trasy, kterou budeme muset projít nad ránem ještě potmě.

Budíček ve tři v noci je krutý, ale venku není tak strašná zima, jakou jsme čekali. Při čelovkách postupujeme po známé pěšině k místu, kde začíná strmý sráz s prvním sněhovým polem v horní pasáži. Tak se dostáváme na postranní hřebínek Sajamy, po kterém budeme stoupat po velkou část výstupu.

Ledové ostré špice připomínají mnichy v kapucích

Stezka vede nejdřív strmým suťoviskem, aby se na konci této etapy výstupu ztratila v prvním poli "kajícníků", v poli ostrých ledových a hlavně zcela nepravidelně, ale hustě rozesetých špicí. Kajícníci berou člověku hodně energie. Říká se jim tak proto, že svým tvarem často připomínají kající se mnichy v kapucích. 

Aklimatizační výstup

Aklimatizační výstup

Mezi kajícníky se musíme proplétat, oblézat je či přelézat, škrábat se a při tom klást nohy s mačkami do nejrůznějších krkolomných pozic. Vše provází škobrtání, zakopávání, ujíždění nohy, uklouznutí či propadání se. V pěti a půl tisících metrech a navíc za šera teprve zvolna nastupujícího úsvitu, opravdu zábavička.

Naštěstí pole není dlouhé a jeho větší část lze přecházet spíš ve vodorovném směru.

Svítá a výstup je dechberoucí nejen nadmořskou výškou. Vzdálené vrcholky sopek-dvojčat Parinacoty a Pomerapy se začínají halit do jemně růžového hávu, stejně jako předevčírem při příjezdu do vesničky. Jenže dnes na to hledíme z ptačí perspektivy, obě hezké symetrické hory vidíme umístěné v rozlehlé krajině, která se zvolna vynořuje z noční tmy.

Z šera stále víc vystupující obrovský prostor Altiplana působí skoro omamně. Omámenost možná zvýrazňuje nastupující nedostatek kyslíku. Co chvíli se vydýcháváme, při delších zastávkách se intenzivně snažím vstřebávat krajinu pode mnou snad všemi smysly.

Nahoru pokračujeme jen dva, hlavně nezakopnout

Přicházíme k místu, kde několik plácků ohrazených kamennými zídkami značí další postupový tábor. Míša z našeho tříčlenného minitýmu se už delší chvíli cítí velmi špatně. Občas nemůže popadnout dech a je vidět, že se přemáhá z posledních sil. Jdou na ni i lehké mrákoty. A slabost. Další postup vzhůru je nemožný, i když se to dlouho všichni zdráháme vyslovit.

Mohlo by se hodit

  • Let do Bolívie trvá asi 17 hodin. Pokud cestujete do La Pazu nebo plánujete pobyt na Altiplanu (4 000 m vysoko), je dobré se předtím aklimatizovat nejlépe na alpských vrcholcích.
  • Měli byste umět trochu španělsky. Většina obyvatel cizí řeči neovládá.
  • Místní doprava je dostupná a relativně spolehlivá.
  • Cennosti raději nechte doma, protože v La Pazu se dost krade. Bolívie je chudá země.
  • Lístky koky ani koku zpracovanou jako porcovaný a balený čaj nevozte jako suvenýr. Na letišti byste mohli mít problémy.
  • Na památku si můžete přivézt věci z kůže, stříbra nebo bizarnosti jako lamí embryo koupené v La Pazu v ulici Čarodějnic (Rue de Brujas).

Připravuji se k rozhodnutí, že nahoru nechám jít Pavla samotného, je v nejlepší kondici, a já Míšu doprovodím dolů. Pustit ji samotnou by bylo nezodpovědné.

V tom se nad námi objevil Australan, který na vrchol vyrazil v noci asi o dvě hodiny dříve než my. Na vrchol nevylezl, protože ztratil cestu v nepřehledném poli kajícníků pod vrcholovou kopulí. Když vidí naše rozpoložení, sám navrhuje, že Míša může jít dolů s ním, že ji do našeho tábora doprovodí.

Ne s úplně lehkými pocity se rozdělujeme a s Pavlem pokračujeme vzhůru.

Čeká nás úzký exponovaný hřebínek pokrytý zledovatělým sněhem. Z jedné strany kolmo dolů, z druhé velmi strmě taky. Chodníček je široký akorát pro jednu osobu. Při pomalém postupu lze místo překonat bez problémů, jen se nesmí škobrtnout. S tímto pocitem stoupáme velmi zvolna, pomalu, hlavně nezakopnout. Následuje strmý výstup sněhovým srázem za stejných podmínek: technicky není obtížný, ale při sklouznutí by se člověk hned tak nezastavil.

Pokračujeme ještě chvíli obdobně exponovaným a členitějším terénem, až přicházíme k nejnepříjemnější etapě výstupu. Před námi je pole kajícníků, mnohem větší než to první a větší jsou i samotní kajícníci. Jejich přelézání je tudíž fyzicky náročnější. A také jsme ve větší nadmořské výšce. Konec zbrázděného pole, které končí coby jednolitá hmota sněhu na obzoru hodně vysoko nad námi, není vidět. Po nějaké stezce ani památky. Už chápeme, proč se Australan, který tu byl sám a navíc potmě, nakonec obrátil k sestupu.

Fotogalerie

Snažíme se zkrátit cestu kajícníky na nejnižší možnou míru, škrábeme se po skalkách a vyčnívajících kamenech podél ledového pole co nejvýš to lze. Šetříme aspoň desítky metrů, ale nastal okamžik, kdy bylo třeba skály opustit.

Byla to nejúmornější část výstupu. Prodíráme se mezi ledovými jehlami, věžemi a stěnkami. Postupujeme každý svým tempem, svou trasou. Neschůdné je to všemi směry stejně. Přestože to vždy o pár metrů před námi vypadá schůdněji než tam, kde se právě nacházíme. Teprve když člověk popoleze, zjistí, že to byla iluze.

První myšlenka na vrcholu: je to bolivijský Králický Sněžník

Naštěstí za denního světla se lépe odhaduje směr, kterým přes ledové pole postupovat. Chce to nejen výdrž, ale i trpělivost, pevné nervy.

Nakonec relativně a překvapivě brzy se kajícníci zmenšují a před námi se tyčí relativně snadné vrcholové ledovcové pole. Jenže už jsme zatraceně vysoko a pro změnu víc cítíme snížený obsah kyslíku ve vzduchu.

Vzdálenost mezi mnou a Pavlem se už delší dobu prodlužuje. Co chvíli lapám po dechu, odpočívám. Pokaždé, když docházím k viditelné části obzoru, vynořuje se další zatraceně dlouhá část svahu. Výstupu snad nikdy nebude konce. Odkládám batoh, zajišťuji proti zřícení a zbytek stoupání zvládám nalehko. Máme obrovské štěstí na počasí. Je jasno a skoro nefouká.

Na vrcholu

Na vrcholu

Konečně se pláň přede mnou narovnává do skoro vodorovné polohy a za chvíli jsem na rozlehlé sněhem pokryté planině o velikosti snad fotbalového hřiště. Napadá mě: bolivijský Králický Sněžník. Asi 200 metrů přede mnou sedí na ledovém výstupku Pavel. Vrchol Sajamy zdolán. Objímáme se, radujeme, fotíme a kocháme 360stupňovým výhledem. Zaplavuje nás euforie. Jsme opravdu nahoře! Sajamo díky!

Počasí je stále nádherné. Je čas zahájit sestup, ač se nám nechce. Škobrtání mezi kajícníky je nepříjemné kterýmkoliv směrem. Je třeba pozorně vyhledávat polohu pro každý jednotlivý krok, zkoušet, zda se mačka zasekla či nikoliv, udržovat rovnováhu, když mačka podklouzne, vybírat pády, když se hroty mačky vysmeknou úplně a znavené tělo naráží na ostrou hranu či špičku poťouchlého ledového kajícníka. Únava po tolika hodinách fyzické aktivity je už značná. V takovém stavu klesat mezi tisíci ledových hrotů a průrviček v nadmořské výšce přes šest tisíc metrů, to teprve teď nastává ten pravý očistec. Kajícníky se stáváme sami.

Na úpatí hory se ve stavu značné únavy dostáváme až za úplné tmy, právě ve chvíli, kdy se zdvihá prudký vítr a přináší oblaka prachu. Ve svitu čelovek prach víří všude kolem nás a dusí. V těchto podmínkách už opravdu z posledních sil klopýtáme směrem k tábořišti.

Ve tmě nad sebou tuším obrovskou masu hory a její energii. Možná nám její duch chce prašnými poryvy připomenout, abychom namáhavý, ale jinak celkem bezproblémový výstup nebrali jako samozřejmost.

Poslední úsek před tábořištěm je poměrně členitý, údolíčka a kopečky všemi směry. Jednu chvíli dokonce nevíme, kam dál. Naštěstí Míša po celém dni o samotě, teď už dost netrpělivě čekající v táboře, zaslechla z dálky cinkot cepínů a rachocení maček, ještě než jsme je sundali. Vyběhla nad stany a do tmy začala vytrvale blikat čelovkou. Tak milý majáček jsem už dlouho nezažil, vítání je až dojemné. Všichni jsme opravdu hodně rádi, že jsme zase pohromadě.

Národní park Sajama se rozkládá jen asi 20 kilometrů od hranic s Chile.

Národní park Sajama se rozkládá jen asi 20 kilometrů od hranic s Chile.

Autor:

Nejčtenější

V Africe vyfotili vzácného černého levharta. Prvního po 110 letech

Britský fotograf Will Burrard-Lucas zachytil v keňském parku Laikipia...

Britskému fotografovi Willu Burrardovi - Lucasovi se v Africe povedl náramný kousek. Podařilo se mu vyfotit vzácného...

Byl to asi nejhorší James Bond, přesto naučil turisty lyžovat v Mürrenu

Díky za všechno, Mr. Bond.

Možná by se měl tento slavný snímek jmenovat spíše Ve službách švýcarskému turismu, než Jejímu Veličenstvu, neboť agent...

KVÍZ: Lidé pro ně i umírají. Jak dobře znáte státní vlajky?

Víte, který stát má na své vlajce kalašnikov?

Jsou jedním z nejvýraznějších symbolů každého státu. Některé vlajky pozná na první pohled téměř každý, jiné se dají...

Slavný cestovatel Miroslav Zikmund slaví sto let, svůj věk bere jako dar

Miroslav Zikmund

Při dvou cestách projel Miroslav Zikmund Asii, Afriku i Ameriku. Je absolutní systematik, jeho život má pevně daný...

Lyže v Německu, postel v Česku. Zkusili jsme lyžování na Velkém Javoru

Lyžování na Grosser Arber stojí za to i v pozdějších odpoledních hodinách, kdy...

Moderní lanovky, sjezdovky všech obtížností, výborné sněhové podmínky obvykle až do dubna a perfektní zázemí. To jsou...

Další z rubriky

OBRAZEM: Dvacet míst, kam se nikdy nepodíváte, i když stojí za to

Ostrov North Brother, USA: Méně než kilometr od manhatanského shonu leží tajmný...

Na světě jsou místa, kam chtějí skoro všichni. A pak jsou taková, která lákají jen hrstku turistů, protože jsou děsivá,...

Místo prosecca si dám radši pivo, říká nejlepší someliér na světě

Nejlepší sommeliér světa za rok 2018 Eros Teboni miluje ryzlinky a jihotyrolská...

Víno má podle něj hlavně vzbuzovat silné emoce. A o vínu umí Ital Eros Teboni vyprávět tak, že odložíte skleničku a...

Prakticky jsem k ničemu, říká jeden z posledních ponocných v Evropě

Renato Häusler pracuje jako ponocný v Lausanne od roku 2002.

Už nevaruje před požáry, ale každou noc oznamuje hodiny z výše zvonice na katedrále v Lausanne. Ponocný v tomto...

Najdete na iDNES.cz