Naštěstí jsme vyvázli bez ztráty kytičky a díky podzemnímu tunelu dojeli po svých na poslední ze čtyř hlavních japonských ostrovů. Cyklovýpravu bylo nutno na dva týdny zastavit. Na sníh a mráz jsme však vyzráli poměrně originálně.
Po opuštění Hirošimy a znovunastolení kempovacího režimu jsme se vzbudili do křupacího stanu. Pára z našich těl nejdřív na plachtě našeho khaki domečku zkondenzovala a k ránu zamrzla do souvislé vrstvy.
Další den jsme se tedy moc těšili na prohřátí v onsenu. Městečko Ube mělo podle Google Maps jedny populární lázně spojené s restaurací. Mířili jsme tedy rovnou k nim, ale nejdřív bylo třeba postavit stan.
Jeden laskavý místní sportovec nám zpestřil budování nebývalou pohostinností. Potkal nás na semaforu, kde jsme pokecali, dali jsme mu vizitku a vyměnili si milá slova. Řekli jsme mu, kde hodláme nocovat, takže nás i po půl hodině od seznámení našel ve zmíněném parku.
 |
S úsměvem od ucha k uchu se k nám přiřítil: „Welcome to my hometown, Ube city! Please have a nice time in Japan.“ Z ledvinky nám podal lahev šumivého saké i s dvěma papírovými kelímky, otočil se a byl fuč!
Dojatí lahev balíme a míříme v laskavé auře do onsenu Frespa. Nu, svět musí být v rovnováze, a tak o co příjemnější první dojem z Ube nám zařídil pán, o to horší druhý dojem dělají lázně.
Cizincům vstup zakázán
Po Japonsku na kolech kroužíme už devět měsíců a za tu dobu jsme se myli v tolika onsenech, že to ani nespočítáme. Vždy s námi bylo zacházeno víceméně jako s místními. Výjimka potvrzuje pravidlo, a tak nemůžeme nejdřív uvěřit svým uším, když nás recepční Frespa odmítají do koupelí pustit.
„Naše lázně jsou pouze pro japonsky hovořící hosty. Kdyby nastala krizová situace, nebudou s vámi zaměstnanci schopni komunikovat, takže by pro vás bylo nebezpečné vstupovat,“ sděluje nám prostřednictvím Google Translate manažerka.
Poslední fotka na Honšú a hurá tunelem na Kjúšú!
Po několika pokusech o prolomení nesmyslného pravidla rezignujeme. Jelikož nám odmítli prodat i večeři, rozjedli jsme ve vstupních prostorách komplexu vlastní, venku pršelo. Záhy se k nám dostavila další pracovnice s omluvou, že zde přinesené jídlo konzumovat také nesmíme. To už se v nás nahromaděná frustrace neudržela a brigádnici jsem se pokusila vysvětlit, že považujeme přístup Frespa za diskriminační.
Kvůli jazykové bariéře nešlo o diskusi plodnou, ale část, kdy jsem zmiňovala policii, zaslechla manažerka. Bohužel nerozuměla mé větě, ale usoudila, že chceme zavolat strážce zákona. Když jsme se tedy začali balit k odchodu, brigádnice nás požádala o setrvání, protože jednotka už je na cestě.
Přeci nebudete spát v dešti v parku!
Na české vyvrhely nedorazil jeden, dva ani tři policisté. Obklíčilo nás jich rovnou sedm. Po prvotním znervóznění jsme rychle pochopili, že jde o komedii i pro příslušníky zákona. S pravidly onsenu nesouhlasí, nechápou je, ale respektovat je musíme.
Postupně se vyptávají na naši výpravu, fotí si doklady a zajímají se o naše historky z cest. Netrvá dlouho a kapitán jednotky žádá manažerku Frespa o potravinovou folii, do níž nám záhy policistky balí rozjedenou večeři. Když se kapitán dozvídá, že máme postavený stan v nedalekém parku, netváří se spokojeně.
Zatímco v každé jiné zemi by nám nakázali odjezd a třeba i uštědřili pokutu, Japonci k problému přistoupili diplomaticky: „Nechcete radši přespat u nás na stanici? Je tam sucho a teplo,“ nabídl řešení kapitán. O takový zážitek se samozřejmě hlásíme všemi deseti. Eskorta se zapnutými světly nás doprovázela celý kilometr, na každé křižovatce trpělivě čekali a ukazovali nám směr.
Most mezi Honšú a Kjúšú, po kterém jsme mysleli, že pojedeme
Po zaparkování kol v hale obří budovy nás sám kapitán se svým řidičem svezli do parku a v dešti nám pomohli složit stan. Poklábosili jsme o Japonsku a o pivu, tom zlatém moku, který tak snadno staví mezinárodní mosty…
Na sražených lavicích, s rozsvícenými světly a celonočním provozem stanice se o kvalitním spánku hovořit sice nedalo, ale historka stála i za probdělou noc. Ráno jsme poděkovali ranní směně, která nechápala, co pohledávají dva bílí vagabundi s koly v jejich revíru, a vyrazili směr Kjúšú.
Tunelem na Kjúšú a šup do love hotelu
Mezi Hokkaidem a Honšú i mezi Honšú i Šikoku jsme museli využít trajektů. Zpět ze Šikoku na Honšú se dalo přejet po mostech spojujících malé ostrůvky. Při dobývání posledního ze čtyř hlavních japonských ostrovů nás čekala novinka: podmořský tunel.
Love hotely jsou překvapivě nejvýhodnějším japonským ubytováním
Z Honšú na Kjúšú procházíme podmořským tunelem.
Zaplatili jsme vstupné ve výši celých čtyř korun za osobu a po 775 metrech fotili slavnostní selfie. Na větší oslavy nezbyl čas, protože předpověď pro nás hrozivého počasí se blížila. Zbývaly nám dva dny, abychom dosvištěli do 150 kilometrů a 1 000 výškových metrů vzdáleného úkrytu.
První noc na novém ostrově jsme měli štěstí a opět narazili na snové japonské ubytování: love hotel. Za tisíc korun na noc i se snídaní jsme nabrali síly v obřím apartmá s podsvícenou vířivkou a vlastní saunou. Naše turistická kola sice v garáži působila trochu nepatřičně, přeci jen většina hostů přijíždí lásku dělat spíše v autech, ale aspoň měli zaměstnanci skrze CCTV pozdvižení.
Odpočatí z královské postele jsme došlapali na úpatí hor, do města Usa. Na cedulích stál název velkými písmeny, takže jsme poslali rodičům fotku z USA a přenocovali ve stanu před onsenem, jehož provozovatelé nám ráno donesli tolik sladkostí, že už nešlo ty strmé silnice do hor nedojet.
Chudák manžel finální úsek protrpěl, protože kromě započatého deště a stoupání ho mořila prodřená kůže v tříslech. Daň za dlouhodobé ježdění v sedle je zvlášť pro chlapy někdy dost bolestná.
Wwoofing aneb za práci jídlo a pokoj
Na takřka dva týdny se nám domovem stal Yufuin, brána do národního parku Aso Kuju. Poprvé v životě jsme využili sítě wwoof, která sdružuje povětšinou ekofarmáře a dobrovolníky. V principu jde o výměnu práce za ubytování a stravu, navíc se dobrovolníci mají šanci naučit dovednosti, které jim třeba v městském stylu života chybí.
Yufuin Country Road Youth Hostel, v němž jsme dva týdny wwoofovali.
Nám se poštěstilo najít na této platformě mládežnický hostel. V mrazu bych na farmě asi se svou zimomřivostí pracovat nezvládla! V Yufuin Country Road jsme od rodinných majitelů obdrželi zástěry, jasně daný rozvrh a pokojík bez oken a se stropem nižším, než měříme, takže dardy do hlavy byly na denním pořádku.
Ranní směna začíná v sedm, servíruje se snídaně, po přestávce se uklízí. Kolem jedenácté dostáváme padla a do večerní směny si stíháme dělat vlastní online práci. Do služby s námi chodil i další wwoofer, mladý Malajec Lee, se kterým jsme si užili hodně legrace.
Naši první zkušenost s wwoofingem hodnotíme pozitivně
Jako tři kancelářští pracanti jsme měli poprvé šanci zkusit zaměstnání v pohostinství a všichni jsme se shodli, že jde o robotu opravdu náročnou. Budeme si odteď více považovat každého servírovaného jídla v restauraci, fakt.
I přes fyzickou a někdy i psychickou náročnost jsme byli moc rádi za teplý a suchý přechodný úkryt. V sobotu 22. února vysvitlo slunce, sníh roztál a k našemu potěšení zase nastal čas šlápnout do pedálů!
Novomanželé dorazili na kolech na ostrov Kjúšú.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
