„Ty bys mohl zkusit dostihy.“ Tento návrh učitelky na konci základní školy změnil Karlu Kučerovi život. V patnácti letech vážil jen 38 kilogramů, což je pro žokeje užitečný předpoklad.
Pryč bylo v tu chvíli přání jeho otce, aby z něj byl kuchař. Kučeru čas u koní chytil a zasvětil mu celý život. „Okamžitě jsem si to prostředí zamiloval,“ hlásí dnes 77letý bývalý žokej a stále trenér a pořadatel závodů.
Ve Velké Chuchli a Kladrubech získával zkušenosti a zlepšoval se, začal jezdit rovinové dostihy. Po vojně se do Chuchle vrátil, ale problémy s váhou ho ve 26 letech nasměrovaly do Netolic na Prachaticku, kde byla stáj s překážkovými koňmi. V té době byl jezdec u nás jediné oficiální uznávané sportovní povolání. Kučera patřil mezi nejlepší československé žokeje.
Přibyly mu však i povinnosti ve stájích, a tak mu stále unikal sen – postavit se na start nejslavnějšího českého dostihu Velké pardubické, která se běží právě tento víkend. V roce 1978 takovou možnost měl. S koněm Lancasterem se kvalifikoval, ale nakonec ho přenechal Jiřímu Kasalovi, který závod vyhrál.
„Tehdy mi to bylo jedno, dnes mě to trochu štve,“ připouští. „Měl jsem moc povinností. Navíc jsem tam neznal každý drn, jak si kde nejlépe najet. Nechal jsem koně Kasalovi, ale je možné, že bych to s ním vyhrál,“ naznačuje.
Prodělal patnáct operací
Drobnou lítost Kučera v hlasu při vzpomínání stále má. „Lancaster mi seděl. Vyhrál jsem s ním hodně dostihů. On jel jako ďábel a já ho jen řídil,“ vzpomíná.
Celkově tvořili s Kasalem kvalitní a nebezpečnou dvojici pro soupeře. Oba vyhráli desítky podniků. „Rajťáci se navzájem hlídají. A my jsme pro ně byli takoví nečitelní. Navzájem jsme se na sebe jen podívali a oba jsme věděli, co máme dělat,“ popisuje.
Rodák z pražských Čakovic prorazil i díky své povaze, talentu a vytrvalosti. „Byl jsem zarputilý. Každý dostih jsem chtěl za každou cenu vyhrát. Vždy jsem přemýšlel, jak vyzrát na toho druhého, jak využít jeho slabiny. Vyjezdil jsem se, dostal jsem to do sebe. Pořád jsem řešil i taktiku,“ zdůrazňuje.
Mezi jeho největší úspěchy patří triumf na Velké ceně Bratislavy, slovenské obdobě Velké pardubické. Dále třeba podnik v Karlových Varech, Kladrubská cena, Cena československé televize nebo čtyřikrát Velká cena Netolic. „Sláva je krásná, ale pomíjivá. Doma vás chvíli opěvují, ale jedete dál a hned se kouká dopředu,“ uvědomuje si.
Jezdectví je však fyzicky velmi náročný sport a přináší i vážná zranění. „Mám za sebou asi patnáct operací. Nakonec jsem toho zažil docela dost, i když se mi nejdřív zranění vyhýbala. Nejhorší bylo, když na mě po pádu jednou spadl kůň a skoro mi utrhl ruku v rameni. Doktoři mi napojovali nervy, jedenáct měsíců jsem byl mimo. Už mi chystali důchod, ale já se chtěl vrátit,“ hlásí.
Už spíš jako trenér zažil novou éru českého dostihového sportu, kdy po otevření hranic začali v České republice působit zahraniční jezdci. „Také kvalita koní se hodně zdvihla. Přišli majetní majitelé, kteří kupují skvělé koně a ti udávají kurz. Když je ještě osedlají cizinci, jsou výborní. Naopak kvalitní čeští jezdci odešli do zahraničí, kde mají víc možností,“ srovnává.
Kučera si všímá i trendu, kdy stále více koní osedlávají ženy. „Špičkoví rajťáci odešli ven, to znamená, že se uvolnilo místo i pro holky. Platí to v republice i ve světě. Holky jezdí při závodech přes půlku koní. Nejsou špatné, váží méně. Některé jsou šikovné, ale chlap je chlap. Ten má razanci,“ myslí si.
Z 16 závodišť v Česku zbylo devět
Dostihy jako celek v Česku spíše paběrkují. Sportu zásadně chybějí finance. Není to tak dávno, kdy u nás fungovalo 16 závodišť. Teď jich zbylo devět. „Není to výdělečný koníček. Ze svého to platit dlouhodobě nejde. Také jsem byl po závodech i minus 80 tisíc,“ přidává.
Kučera zmiňuje organizaci Velké ceny Netolic, která se každoročně v srpnu či září běhá u zámku Kratochvíle. Příští ročník bude jubilejní pro něj i pro podnik samotný. On oslaví 20. ročník jako jeho ředitel či hlavní manažer, závod se bude konat pošedesáté.
„Poslední měsíc před závodem už přesně vím, co mám kdy dělat, abych to dobře stíhal. Jsou to nervy, stojí to hodně času a peněz. Letos jsem z toho zhubl sedm kilo. Získám finance od sponzorů, od města, něco z dotace. Ale musí vyjít počasí, jinak lidé nepřijdou a nekoupí si lístek,“ říká.
Navázat na pořádání by mohla Kučerova dcera. „Organizačně je schopná, ale musela by tady být alespoň půl roku před tím, aby věděla co a jak,“ naznačuje bývalý žokej.
Stále pracuje i jako řidič autobusu. Jezdí s ním posledních 12 let, nyní na trase Lhenice–Netolice–Vodňany. „S autobusem jezdím radši než s osobákem, mám lepší výhled. Ale je to zodpovědnost. Dokud budu cítit, že ovládám autobus já, a ne on mě, budu to dělat,“ uzavírá.
