Prales přežil plošné kácení stromů v období rozvoje sklářských hutí, průmyslovou těžbu dřeva, kůrovcové invaze i éru železné opony.
Už v prvních letech jeho přísné ochrany mu doboví skeptici dávali životnost nanejvýš padesát let. Podobné prognózy se opakují i dnes. „Prales je ve špatném stavu, odumírá. Péče o něj je nedostatečná,“ tvrdí například znalec místní krajiny, publicista a průvodce po Novohradských horách Milan Koželuh.
Na rozdíl od něj mluví místní lesní správce Petr Žemlička o celkem slušné kondici pralesa. Vinou kůrovce sice podle něj zanikla velká část smrků, mění se však druhová skladba stromů a les se sám obnovuje. „Prales je živý organismus. Vyvíjí se, mění podobu. Škůdci tu byli vždycky, do přírody brouci patří. Prales je na tom s kůrovcem určitě lépe než okolní hospodářský les,“ říká lesník.
Rezervace je pozůstatkem pohraničních hvozdů, které tvořily neprůchodné bariéry a před staletími zastavily podle historických pramenů i invazi římských vojsk z jihu.
Žofínský pralesNejstarší přírodní rezervace ve střední Evropě má ochranu od 28. srpna 1838. Rozloha pralesa je 102 hektarů. Nachází se při obci Pohorská Ves v centrální části Novohradských hor. Předmětem ochrany je pralesovitý zbytek horského smíšeného lesa, ve kterém převládají bučiny. Rezervace je významným biotopem, vyskytují se zde vzácné druhy brouků, ptáků a hub. Po roce 1950 skončil v nepřístupném pohraničním pásmu. Kvůli ochraně je většina této lokality veřejnosti i dnes zapovězena. Přístupný je návštěvníkům sousední devět hektarů velký prales Hojná Voda ležící při rakouských hranicích. Vede jím naučná stezka. Jeho ochranu vyhlásil hrabě Jiří František August Buquoy rovněž v srpnu 1838. Národní přírodní památkou se stal v roce 1933. |
Kultivace okolní novohradské krajiny se pak váže na hospodaření rodu Buquoyů, majitelů panství v dobách po bitvě na Bílé hoře. Žofínský prales a sousední prales na Hojné Vodě mají jako přírodní památky přesný datum vzniku.
Syn území zmenšil na setinu
Podle zachovalých dokumentů napsal 28. srpna 1838 hrabě Buquoy, jinak muž mnoha schopností a vědomostí, tehdejšímu lesnímu správci pokyn, který byl na tu dobu revoluční. Začínal slovy: „Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovati zmíněnou lesní část jako památník dob dávno minulých... Vzdáti se veškerého lesohospodářského těžení...“
Žofínský prales je dokladem toho, že historie se opakuje. Ačkoliv po vyhlášení zákazu těžby na ploše 172,6 hektaru buquoyského revíru odolával prales v prvních letech rozvoji místního sklářského průmyslu i obchodu se dřevem, objevil se v rodině majitelů problém generační.
Synovi hraběte Jiřímu se zalíbily názory nového lesního správce Williama Rowalda, jenž pokládal ochranu tak obrovského území za zbytečnost, a hlavně za velkou ekonomickou ztrátu. Pět let po smrti otce nechal mladý Buquoy bezzásahové chráněné území zmenšit na pouhých 1,7 hektaru.
Podle záznamů se zde znovu obnovil zákaz těžby až v roce 1882. V roce 1938 dosáhla opět rozloha chráněného území 99 hektarů, což je přibližně dnešní stav. Právě přechodné období, kdy se v pralese těžilo, pokládají někteří znalci za přerušení kontinuity přirozeného vývoje pralesa.
Ochránci přírody naopak tvrdí, že i tak má rezervace smysl. Plotem obehnaný Žofínský prales totiž funguje jako přírodní laboratoř. Výzkumy v něm provádějí vědci z celého světa. Mimo jiné zjistili, že se tu rozkládají staré a padlé stromy daleko rychleji než jinde. Díky vlhku. V roce 1975 zde spadla 51 metrů vysoká jedle, jejíž stáří spočítali botanici na 425 let.
„Prales je příkladem toho, že ani bezzásahový režim takový les nezničí. Obnovuje se sám,“ tvrdí Jaromír Bláha z Hnutí DUHA.
Les oslabuje sucho i člověk
Názor, že lesy neskomírají jen vinou lýkožrouta, ale změnou klimatu a dalších konstelací, má šéf novohradské lesní správy Petr Žemlička. Říká, že zdravé stromy se kůrovci ubrání samy. Podobně jako u člověka je však ničí oslabená imunita. V současné době nejvíc sucho. Kromě přírodních katastrof, jako byl například orkán Kyrill, trpí lesy i chováním lidí, pro které jde jen o výnosnou surovinu.
„Roste třeba sto let, což si Buquoyové uvědomovali a podle toho stavěli plán péče. Dnes je pro nás dlouhá doba na plánování i deset let,“ míní Žemlička.
Dalším nebezpečím jsou politické střety. Těm nebyl ušetřený ani zakladatel Žofínského pralesa František Buquoy. Hlásil se k pokrokovým Čechům a byl proti vídeňskému centralismu.
Podle biologa Jiřího Řehounka mohou být názory na ochranu lesů i dnes různé, ale jedno musí mít společné. „Ať už je cílem ochrany životního prostředí bezzásahovost, nebo obnova tradičního hospodaření v lesích, měli bychom myslet dlouhodobě. Alespoň na těch 180 let dopředu,“ říká s trochou nadsázky Řehounek.
