Když 89letý Jaroslav Kočí z Tábora vzpomíná na dobu osvobození, zní to, jako by mluvil o něčem, co se stalo včera. Po válce vystudoval vysokou školu, pracoval v pražském Koh-i-nooru, pak léta v potravinářství a pohostinství v jižních Čechách. Za okupace však jeho život několikrát visel na vlásku.
Vzpomínáte si na atmosféru války?
Na ni se nedá zapomenout. Když nás Němci zabrali, bylo mi dvanáct let. Bydlel jsem s rodiči ve vesnici Radostovice u Smilových Hor. Žili jsme v neustálém strachu. Kdykoliv mohlo zabouchat na dveře gestapo nebo jejich přisluhovači. Člověk nevěděl, jestli ho někdo kvůli něčemu neudal. Jako se to stalo našemu sousedovi, panu Novotnému, který bydlel v čísle 24. Pekl domácí chleba a to víte, ten voní. Někdo ho udal. Hned na něj přišla hospodářská kontrola. Zjistili, že má za skříní dva pytle žita, které neodevzdal válečnému hospodářství. Odvezli ho na Pankrác a popravili.
Také jste doma schovávali potraviny?
Kdyby potraviny. My jsme dokonce schovávali Rusa. Utekl z transportu, když ho vezli do koncentráku. Přijmout někoho takového bylo extrémně nebezpečné, protože nacisté naschvál mezi obyvatele posílali provokatéry, kteří tvrdili, že potřebují schovat před Němci. Tenhle Rus ale byl tak zedraný, že mu tatínek uvěřil. Vzpomínám si, že když se zotavil, pomáhal tatínkovi kopat odpad ze sklepa.
To si ho nikdo zvenčí nevšiml?
Náš dvůr byl vklíněný mezi dva domy a stodolu, zepředu ho kryla vysoká vrata. Rus nejdřív spal v kuchyni, v rohu na slamníku. Když se tatínek dozvěděl, že Němci pročesávají kraj, domluvil se s ním, aby už byl jen ve stodole a radši se zahrabal do slámy. Přibližně po měsíci odešel. V noci. Nikdy už jsme o něm neslyšeli.
Pojďme k vašemu dětství. Jak se vám žilo?
Těžce, měli jsme bídu. Můj tatínek byl stavozemědělec. To znamená vyučený zedník, který obchází staveniště, jestli někde nepotřebují jeho služby. Pokud nesehnal práci, obdělával s maminkou naše skromné hospodářství. Do obecné školy jsem chodil pěšky do Smilových Hor, do měšťanky do Mladé Vožice. Cesta zabírala sedm kilometrů. Tatínek mi dával 50 haléřů na den, a když mohl, půjčil mi svoje kolo. Za padesátník se daly koupit dvě housky nebo jedna polévka do hrníčku, kterou nám prodávali ve škole. Já jsem si místo toho tajně v obchodě pana Klinenbergera v Mladé Vožici kupoval malinové bonbony. Padesát haléřů – šestnáct bonbonů. A o těch jsem byl živ celý den.
Jaké jste měl plány po základní škole?
Baťa zrovna vyhlásil nábor do svojí školy práce. Bylo to v roce 1941. V nových Baťových závodech v Sezimově Ústí se mohli přihlásit zájemci na osobním oddělení. Bylo nás pět set, a brali jen padesát. Náročnost testů se dala srovnat s vysokou školou. Museli jsme prokázat samostatné myšlení a pak následovaly psychotesty jako pro letce. Na závěr otázka: Proč si chcete zvolit zaměstnání u firmy Baťa?
A co jste odpověděl?
Chci pracovat, proto prosím, nezamítejte mě. Přijali mě. Učil jsem se v Třebíči-Borovině. Následujícího roku mi ale přišla smutná zpráva z domova: Tatínek zemřel. Maminka z toho psychicky onemocněla a můj mladší bratr by sám hospodářství nezvládl. Musel jsem u Bati skončit, vrátil jsem se domů, vstával jsem ve tři hodiny ráno, abych všechno obstaral, a přitom jsem se učil automechanikem v Mladé Vožici. Tři roky.
Takže vás osvobození zastihlo v posledním roce učení?
Ano. Lidé už se nemohli dočkat svobody. Po celých těch šest let okupace si mezi sebou šeptali, že už to brzy praskne. Ale pořád bylo jenom hůř. První skutečná jiskra naděje se objevila až někdy v předjaří pětačtyřicátého roku, když se začalo šeptat, že obyvatelstvo půjde kopat zákopy na Moravu. Koncem dubna jsme viděli, jak se nákladní auta plná Němců valí na západ. Bylo jasné, že se chtějí vzdát Američanům. Lidé se přestávali nacistů bát. Já jsem tehdy s jedním kamarádem z Bradáčova chtěl udělat takovou blbost. Ve Vožici jsme poprosili Němce, jestli by nás nesvezl do Františkova, který se nachází u silnice kousek od Radostovic. On tím směrem vozil důstojníky a měl vzadu v autě samopal. Chtěli jsme ho zastřelit a bojovat samopalem proti okupantům. Dobře, že jsme to neudělali! Jinak by Němci vraždili v našich obcích, jako to udělali v Lejčkově.
Ale nacisté ještě na sklonku války vraždili ve Vožici...
Ano, zastřelili tam i mého šéfa Mareše, v jehož firmě jsem se učil. Našli u něj zbraň. Raději jsem zůstal doma. To, co se pak dělo ve Vožici, mi řekli lidé. Němci tudy projížděli s polní kuchyní, povstalci je zajali a zavřeli do školy. Krejčí Kuklík, zrádce, dojel do Votic, kde byli mladí ožralí esesáci, a udal to. Esesáci přijeli do Vožice a nahnali všechny muže na náměstí. Řekli, že buď se přihlásí předseda národního výboru, nebo každého třetího zastřelí. Přihlásil se Václav Vaniš; měl ve městě opravnu kol. Němci ho odvedli do hotelu Záložna a celou noc ho mučili. Trhali mu nehty, prošívali mu prsty na šicím stroji. Hostinská mi říkala, že bylo slyšet, jak strašně naříká. Ráno ho lidé našli pověšeného na lípě před kostelem, za nohy hlavou dolů. Byl už mrtvý.
Vzpomínáte si na prvního ruského vojáka?
Šli jsme Rusům naproti po silnici na Pacov. Byla nás parta asi pěti kluků. Cestou po nás vystřelil Němec, který prchal po mezi. Kulka okolo nás zasvištěla, naštěstí nikoho nezasáhla. Nejdřív jsme uviděli Rusa na motorce. Jel jako předvoj. Za chvíli přijel náklaďáček. Vojáci z něj házeli balíky telefonních drátů do škarpy, aby spojaři navázali spojení. Pak šlo vojsko. Vozy jim táhli malí koníci. Jejich vybavení – ubohost, ubohost.
Jak vypadal příjezd ruských vojáků do Radostovic?
Přijeli a stručně se zeptali: Gdě Germány? Ukázali jsme k lesu. Rusové zmizeli mezi stromy, ozvalo se pif-paf, a bylo to vyřízené. Pak se vydali do lesů na čistku a já se k nim připojil. Dali mi samopal, pušku a pětilitrovou sklenici od okurek plnou nábojů. Šli jsme lesem u Smilových Hor. Najednou vidíme hromadu čerstvého chvojí. Rozhrneme ji – a tam schovaný esesák se samopalem. Vzdal se. Ještě musím připomenout, že Rusové byli oblečení do letních uniforem. Spali pak u nás na mlatě, všichni leželi na boku, jeden napasovaný na druhého a takhle se zahřívali. U krku pod uniformou měli našitý kousek bílého prostěradla, aby to na lidi dělalo dojem, že pod ní mají košili. Zároveň byli velkorysí. Opravoval jsem jim motorku, a když zjistili, že pro ně přijela auta a už ji nebudou potřebovat, dali mi ji. Ale zabavil ji starosta. (směje se)
Oslavil jste nějak osvobození?
Nikdy jsem neholdoval alkoholu. Byl jsem jen šťastný, že už je válka za námi.
