Ředitelka budějovické diecézní charity bude letos chodit se skupinou školáků v rouchách biblických králů Kašpara, Melichara a Baltazara v českobudějovických ulicích Plavská, Pekárenská, Jírovcova a také v okolí nemocnice.
"A také chci stihnout projít několik ulic v Jindřichově Hradci, kde jsem ještě ředitelkou farní charity. S koledníky budu chodit jako dobrovolník po práci. Myslím si, že ředitel by měl být v kontaktu s terénem, a to nejen s lidmi, kterým pomáháme, ale i s těmi, kteří pomáhají svou štědrostí či dobrovolnictvím zajišťovat naše aktivity," říká Čermáková.
Energická tmavovlasá žena si letos připomene už dvacet let svého působení v čele nejmenší diecézní charity v republice. Ačkoli funguje na území celých jižních Čech a ještě v části krajů Vysočina, Plzeňského a Středočeského, jde o oblast s pouhými 800 tisíci obyvateli. Ale také o velmi rozlehlé, a přitom řídce osídlené území s povahově uzavřenými lidmi, kterým se často těžko nabízí pomoc.
"Dnes mi volali tři opuštění lidé, kteří si potřebovali popovídat"
"Můžeme říct, že v nouzi je tu asi desetina lidí. Ale třeba v Budějovicích jsou bezdomovci, kteří žijí na páře, chodí k nám na polívku a o jinou pomoc nestojí. Myslím si, že nejvíc potřebných je těch, kteří žijí doma. Dnes ráno už mi volali tři opuštění lidé, kteří si potřebovali aspoň hodinu povídat," popisuje Čermáková.
Michaelu Čermákovou bavily už od dětství cizí jazyky, vždycky ji lákalo umět se domluvit s lidmi žijícími v různých zemích světa. Její rodina ale neměla kvůli dědečkovi, který byl živnostníkem, a příbuzným v kapitalistickém Německu dobrou pověst. Proto si mohla nechat o studiu jazyků jen zdát.
Na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích vystudovala obor čeština a hudební výchova. Kromě ruštiny se proto učí jazyky celý život sama, k němčině přidala angličtinu a španělštinu.
Michaela ČermákováTřiapadesátiletá rodačka z Českých Budějovic vystudovala Pedagogickou fakultu České Budějovice. Poté začala učit na základní, později na střední škole. Od roku 1993 je ředitelkou Diecézní charity České Budějovice, která má 450 zaměstnanců a 400 dobrovolníků. Diecéze zahrnuje kromě celých jižních Čech také část krajů Plzeňského, Středočeského a Vysočiny. Je vdaná, má dva dospělé syny. Manžel, který pracuje v zemědělství, i synové jí pomáhají s charitní prací jako dobrovolníci. Ráda cestuje, maluje a běhá v lese. |
Po desetileté praxi ve školství ji zaujal inzerát biskupství. Hledal manažera, který by chtěl organizovat sociální činnost a pomáhat lidem v nouzi. Do konkurzu na tento post se tehdy před dvaceti lety přihlásilo třicet zájemců a budějovická učitelka v prvním kole neobstála. Biskup jí řekl, že ji nikdo nezná, a proto nemá šanci. Jenže nakonec nabídku dělat ředitelku diecézní charity dostala.
"Biskup si mě ve druhém kole zavolal znovu a řekl, že za ty peníze a za těch podmínek to nikdo nechce dělat. Bylo to tehdy o pětistovku víc, než jsem měla ve škole, tedy 5 800 korun. A tento plat jsme tam brali prvních deset let všichni. Nejsilnější motivací však nebyly peníze, ale ambice věnovat se lidem, kteří pomoc potřebují, organizovat dobré skutky a používat němčinu," připomíná Čermáková.
A protože biskup jí slíbil, že sociální práci se bude učit také v zavedených charitách v Rakousku a Německu, nabídku přijala. Přesto, že si nedovedla představit, co všechno to obnáší. Hlavně v prvních letech nasbírala hodně zkušeností v linecké a v pasovské charitě, při povodních zase nejvíc pomohla charita z italského Bolzana.
Při pracovních cestách i dovolených naráží na lidi žijící na ulici všude. Ale už dávno ví, že jen málokterý bezdomovec skutečně stojí o pomoc zvenčí.
"Existuje spousta lidí, kteří jsou šťastní venku a chtějí tak žít. V roce 1990 jsem zažila šok v New Yorku při setkání s pravými bezdomovci, kteří se soudili s městem, že chtějí spát v Central Parku a nechtějí nikam jít. Nikdy na to nezapomenu, protože to právě nyní prožíváme my. Náš farář v kostele apeloval: Jděte a pomozte lidem žijícím na páře. Ale oni o naši pomoc nestojí," shrnuje Čermáková.
