Trpěl těžkou alergií na zvířecí srst. Stačilo, aby si pohladil psa, a skončil s astmatickým záchvatem v nemocnici. Přesto se kontaktu se zvířaty nevyhýbal. Prvním psem Rudolfa Desenského se v době, kdy se oženil, stal německý ovčák.
„S manželkou jsme koupili byt se zahradou a na ní byl ovčák. Pán mi řekl, abych si ho buď vzal, nebo že ho chce soused na guláš. A tak jsem měl prvního psa. Pak přišli další a další a nakonec jsem tomu propadl,“ vzpomíná Rudolf Desenský na dobu před třiceti lety.
Postupně se dozvěděl o psech tolik, že se stal vyhlášeným psím psychologem. „Už na začátku jsem zjistil, že si rozumím i s týpky, kterých se ostatní báli. Je to, jako když se člověk objeví v domorodém kmenu, kde nerozumí ani slovo. Chvíli žije mezi domorodci, odpozoruje jejich jazyk a naučí se ho. Šel jsem na to stejně, pozoroval jsem, jak spolu komunikují psi a vlci, a rozklíčoval jsem jejich jazyk,“ vysvětluje 47letý Desenský, který dokáže v případě potřeby vycenit zuby, zavrčet i pořádně psa kousnout.
A naopak už hodněkrát pocítil na vlastní kůži sílu jejich zubů. Jak ale sám říká, naštěstí se dobře hojí a s většinou psů se nakonec vždy skamarádil.
Smečku tvoří 23 psů
Život se svou smečkou vyměnil za manželství i vymoženosti moderní doby. Se svými svěřenci bydlí od loňského roku nedaleko Brloha u Drhovle na Písecku. Ve více než dvouhektarovém areálu, do kterého není přivedená elektřina, stojí dvojchatka, zbytek prostoru patří čtyřnohým obyvatelům a dvěma oslům.
„Mám psy od 50 kilogramů výš, vyvrhele, jichž se lidé bojí a útulky je nechtějí. Pro obrovské psy musí být obrovský prostor. Byl jsem zatím pořád v pronájmech, teď jsme sehnali něco našeho. Sice to budu dlouho splácet a zadlužil jsem se, ale je to tu konečně psů,“ podotýká.
Smečku Rudolfa Desenského nyní tvoří 23 zástupců velkých plemen. Patří mezi ně středoasijští pastevečtí psi, kavkazští pastevečtí psi nebo tibetské dogy. Kromě sedmi vlastních jsou to buď hodně problematičtí jedinci, trhači, kteří nemohou jít k dalším lidem, nebo naopak neškodní, ale už hodně staří psi.
„Největší průšvih je, že se majitelé svým psům nevěnují. Nechtějí jim dát čas, nebo mají chabé znalosti. Nastudují si v atlase o plemenu samá pozitiva a myslí si, že se pes umí vychovat sám. Každému říkám, najděte si na vybrané plemeno nejdřív pomluvy. Ať víte, co to obnáší. Často je pořizování velkých ras také o módě. Lidé chtějí mít velká auta a psa. Nezvládnou pak ani jedno. Auto ve škarpě a pes je chce sežrat,“ upozorňuje Desenský, jenž dokázal umravnit tisíce psů.
Ti pak umí žít bez problémů s lidmi. Přestože v dnešní době není snadné najít pána zvířeti s puncem rváče, daří se psímu psychologovi převychovat a následně najít rodinu zhruba pro devět z deseti psů.
U některých převýchova trvá měsíce. Takovým případem je turecký mastif Agar. „Byl do Čech propašovaný z Turecka, jeho majitel si myslel, že se vychová sám, a skončil u mě. Vybočuje ze všech českých šablon. Chová se jinak, vnímá jinak, priority má také poskládané jinak. Je u mě přes rok a teprve se mi začalo dařit přesvědčit ho, že přivolání je docela zajímavá a důležitá věc. Do té doby nebylo možné ho k sobě dostat. Přitom jsem používal metody, které na 99,9 procenta psů zabraly. Musel jsem přímo pro něj vytvořit novou metodiku,“ tvrdí.
Hledá svého nástupce
K Rudolfu Desenskému si denně jezdí pro radu bezradní chovatelé. Jihočeský kraj je podle něj trochu zaostalejší v přístupu k psům v porovnání třeba s Prahou.
„Tam mají lidé už víc informací, tady je to ještě hodně venkovské. Dají se tu najít psi, kteří neznají obojek a vodítko. Celkově je nejčastější problém v komunikaci. Lidé mu něco říkají, něco po něm chtějí a nepředvedou mu to. Pes svému pánovi vůbec nerozumí a začne si dělat, co chce, neposlouchá. Majitele pak učím praktické věci, vesměs stačí dvě konzultační hodiny. Když je opravdu velký problém, přijedou ještě párkrát, ale to se stává málokdy,“ říká.
Na konzultaci bez ohlášení mohou zájemci do areálu k Brlohu přijet při free sobotách, kdy se koná společné venčení. Na to mohou dorazit se svými psy, nebo bez nich.
A jaké má Rudolf Desenský plány do budoucna? „Chtěl bych někoho všechno naučit, aby to po mně dokázal převzít. Najít nástupce, který bude vnímat práci se psy jako já. Nevnímám ji komerčně, dělám to ve prospěch psů. Zatím nikdo takový není. Zájemců je dost, ale málokdo vydrží. Začíná se sbíráním bobků, to je dobré, ale končí to tím, že se jde starat o skutečného agresora, který se s ničím nemaže. Zatím to nikdo nedal, lidé mají strach, zábrany, předsudky. Každý by si chtěl piplat malá štěňata, ale ta tady nemáme,“ naznačuje Desenský.