„Iniciály mého jména jsou OFF, jistý čas jsem s tím vystupoval a používal to na plakátech. Postupem času jsem ale přešel na FOF, líbilo se mi, jak je to symetrické. Pak mi ale jednou kamarád povídá, jsi přece František, tak tam dej i ‚r‘ a bude to dávat i nějaký smysl,“ vzpomíná Forman, jak přišel ke svému pseudonymu Dědek FOFr.
„Ukázalo se, že to byl opravdu dobrý nápad. Zapíjeli jsme ho tři dny,“ dodává s tím, že přezdívka dědek se ho kvůli brzy rašícím vousům držela už od základní školy.
Diskžokej z Českých Budějovic neměl k hudbě nikdy daleko, pocházel z rodiny plné muzikantů. Formanova babička byla zpěvačka a otec bubeník, jeden strýc hrál na harmoniku a druhý na trumpetu.
Silný vztah k hudbě měla i jeho matka. Sice na nic nehrála, ale měla doma sbírku desek, která Formanovi pomohla najít budoucí směr života. Když totiž byla v práci a on byl doma sám se svými dvěma bratry, pouštěli si matčiny desky a pořádali soukromé diskotéky.
Oldřich František Forman (70 let)Narodil se v roce 1952 v Českých Budějovicích a už od dětství se věnoval muzice. Vyzkoušel kytaru, bicí i baskytaru, nejvíce mu však k srdci přirostly gramofonové desky a mixážní pult, s kterým už téměř 60 let baví lidi na diskotékách. V dětství se dost stěhoval, vystřídal několik škol a jistý čas strávil i v dětském domově. Nakonec se vyučil nožířem a svého povolání se držel až do vážné pracovní nehody, kvůli které musel odejít do invalidního důchodu. Po celý život shromažďoval zprávy o bigbeatové muzice, které by jednou rád utřídil a vydal jako knihu. Pamětníci se zajímavými informacemi se mu mohou ozvat na telefonní číslo 776 320 078. |
„Doma jsme měli okolo 30 elpíček, které jsme pouštěli stále dokola. Jednou u nás zaťukali sousedi, že chtějí, abychom zahráli i pro ně. Tak jsme dali reproduktory do okna a hráli pro lidi před barákem. To se stalo jednou, podruhé, pak už jsme vyndali hrníček a vybírali příspěvky, za což nás pak od rodičů samozřejmě čekal výprask,“ vzpomíná Forman na své hudební začátky s tím, že mu mohlo být asi 12 let.
„Vyvrcholilo to tím, že pro nás přišli kluci, kteří měli před vojnou, že se chtějí pobavit a abychom jim zahráli. Vzali nás do loděnice u Malého jezu, to byl můj první skutečný koncert. Trval asi dvě hodiny a hráli jsme při něm českou i zahraniční muziku,“ dodává.
Od té doby se již hudebního pultu nepustil. Na základní škole Matice Školské začal pouštět muziku při vítání nových žáků, při oslavách Vánoc, Velikonoc i na školních večírcích. Navíc se tam setkal s dalšími žáky, kteří měli silný vztah k hudbě, a založil s nimi kapelu.
„Dohromady nás dala jedna z učitelek, která si všimla našeho zápalu pro muziku. V 70. letech pak přijel školu navštívit Stěpan Vasiljevič Červoněnko, tehdejší velvyslanec Sovětského svazu. Seděli jsme tam seřazení od nejmenšího muzikanta po toho největšího, většina z nás měla španělky, ale byla tam i basová kytara. Připravili jsme si pro něj hudební program. Zahráli jsme několik písniček, mezi nimi i některé od Beatles,“ vypráví Forman a dodává, že tehdy byl v sedmé třídě.
Míval technika i manažera
Jediná věc, která tenkrát Formanovi jeho zápal pro hudbu komplikovala, byl jeho téměř čtyřletý pobyt v dětském domově. „Tenkrát existovalo zařízení, které se jmenovalo Záchytný třídící dětský domov. Přijeli pro mě do školy, zavolali do ředitelny a tak, jak jsem byl, mě odvezli. Dodnes nevím kvůli čemu. Ani mamka mi to nevysvětlila. Když mě odvezli, vůbec o tom nevěděla, byla doma a bála se, co se mnou je,“ vzpomíná s tím, že v domově pobyl nejdřív jeden rok a podruhé celé tři.
Ani tyto komplikace však FOFra od jeho snu být dýdžejem neodradily. V přehrávání desek pokračoval i po nástupu na učiliště v Sedlčanech, kde se vyučil nožířem. V učilišti se seznámil i se studenty z hlavního města, kteří mu otevřeli mnohem širší pole působnosti. Od té doby už vystupoval napříč Jihočeským i Středočeským krajem.
„Začalo to nevinně, měli jsme velké nadšení a hudba nás bavila. Prostě se s kamarády řeklo, že si uděláme večírek, já přinesl desky a už to bylo. Občas se hrálo za peníze, jindy jen pro zábavu, ale svůj první honorář si pamatuji dobře. Za diskotéku v sokolovně v Nové Vsi jsem dostal celých 200 korun. Když jsem s nimi přišel domů, mamka už spala, vzbudil jsem ji a hned jsem se s vydělanými penězi pochlubil,“ vybavuje si diskžokej.
Nejvíce se mu dařilo v 80. letech, tehdy si pořídil vlastní aparaturu a měl i svého technika a manažera. Začal také spolupracovat s místními bigbeatovými kapelami, s kterými jezdil na koncerty. Díky tomu si udělal mezi muzikanty řadu známých a získal přístup k mnoha zajímavým informacím.
„Vždy jsem shromažďoval své poznámky, zápisky a zajímavé výstřižky z novin a časopisů. Koncem 80. let jsem si pak začal dávat dohromady itinerář, v kterém byly jména členů z různých kapel a kontakty na ně. Od konce 90. let jsem to pak začal digitalizovat, zabralo mi to devět let,“ popisuje Forman s tím, že z materiálu chtěl následně sestavit publikaci mapující vývoj jihočeského bigbeatu.
„Vše už jsem měl utříděné a připravené, měl jsem dokonce dohodnutý tisk, přišla mi nabídka od televize, abych se podílel na dokumentu. V tu dobu ale bylo vše dost komplikované a z plánů sešlo,“ říká a nedokáže zakrýt smutek v hlase.
Kvůli svému svéráznému přístupu k životu, lásce k rockové muzice, tvrdohlavosti a odporu k autoritám se totiž Forman dostal do problémů se socialistickým režimem, který ho pronásledoval a četnými výslechy mu komplikoval život. Těsně před revolucí pak utrpěl vážný pracovní úraz, který ho na několik let vyřadil z normálního života.
„Když jsem čistil sběrač sladu v pivovaru Samson, přístroj se spustil a vtáhl mě do sebe. Jednu nohu mi to sešrotovalo, druhou téměř stáhlo z kůže. Stále jsem přesvědčený, že to nebyla náhoda, ale důsledek mé nepohodlnosti pro režim,“ konstatuje.
Odehrál i 400 vystoupení ročně
Od té doby Forman zakoušel jednu ránu za druhou. Kvůli zranění mu téměř amputovali nohu a přišel o možnost podílet se na dokumentu České televize, rozvedl se s manželkou a jeho matka važně onemocněla. Aby toho nebylo málo, nedávno vytopila jeho byt vroucí voda, která vytekla ze špatně udělaných rozvodů jeho sousedky a zničila velkou část jeho archivu.
„Písemné poznámky se mi rozmočily a do elektronické zálohy nakapala voda s omítkou, většina z externích disků je tak nenávratně zničená,“ mrzí Formana, který však ani nyní neztrácí naději.
„Nejprve musím zjistit, co zbylo, a udělat si v tom pořádek. Doufám, že se dochoval alespoň materiál k Českobudějovicku, který bych rád vydal knižně. O penězích na tisk nyní jednám i s radnicí města,“ říká.
Dědek FOFr baví lidi muzikou již 60 let. Vypráví, že za dobu svého vystupování nashromáždil přibližně sto tisíc vinylových desek a v době své největší slávy odehrál i 400 vystoupení ročně.
V posledních letech jeho život sice ovlivnilo několik dramatických událostí, přesto své sny neopouští a muzice se chce věnovat i nadále.
„Šetřím si své hraní s pořadovým číslem deset tisíc. Chci, aby to bylo něco extra. Shodou okolností to příští rok bude i šedesát let od mého prvního vystoupení v loděnici. Rád bych se tam proto vrátil a uspořádal tam pro lidi nějakou vydařenou akci,“ plánuje.
