„Tori, Májo, Williame, máme návštěvu!“ volá Pavel Kučera z Volar na Prachaticku na některé z mnoha psů ve své chovné stanici. Do pozoru se však stavějí úplně všichni a zvědavě koukají jedním směrem.
Při procházce mezi kotci chovatel aljašských malamutů a aljašských huskyů trpělivě vypráví osudy jednoho po druhém. „Mám jich tu celkem 71, ale není těžké je rozeznat, i když jsou to třeba sourozenci. Musím je zkrátka poznat, protože s každým z nich musím pracovat trochu jinak,“ vysvětluje Kučera.
Stejně jako hrdinové románů spisovatele Jacka Londona se také pravidelně vydává s několika páry psů zasněženou krajinou. Jednašedesátiletý dobrodruh totiž mushingu, jak se jízda se psím spřežením nazývá, propadl už téměř před čtyřmi desítkami let. Za tu dobu objel stovky závodů v mnoha evropských zemích.
„Prvního malamuta jsem si pořídil v roce 1984, do roka jsem měl tři. Pak jich bylo najednou osm a už to šlo samo. Ježdění se spřežením byl pro mě tehdy únik z reality všedního života. Když nás někdo potkal, většinou si klepal na čelo. Ale to lidé dělají i teď, když se dozvědí, že mám na zahradě tolik psů,“ vypráví se smíchem Kučera.
Už jako malého kluka ho podobné zážitky vábily. Se svými kamarády hltal dobrodružné knížky a hrál si s nimi na indiány. „Koho to tenkrát nelákalo, že? Ale když jsem poprvé viděl malamuta, okamžitě si mě získal. Zajímalo mě o nich úplně všechno. Už když jsem měl prvního psa, věděl jsem, že bych s nimi jednou chtěl jezdit po horách, jak to znám z knížek,“ líčí muž s nezaměnitelnou vizáží.
Trvalo to jen čtyři roky, než se Kučera dostal na svůj první musherský závod v Mníšku pod Brdy. A rovnou vyhrál dvě jízdy.
„Ještě mám někde schovaný pohár. Tenkrát byl náš sport v Československu velmi mladý, ale už v roce 1985 se jely Ledové jízdy v Krkonoších a závodilo se také na šumavském Zadově. Tam se tehdy objevovali vůbec první severští psi,“ vzpomíná.
Pořádá Šediváčkův long
Od té doby se mushing na území Česka stával stále více populární, i když pro svou náročnost na chov a finance zůstával pořád zařazený mezi exotické sporty.
„Přitom máme spoustu kategorií rozdělených podle délky závodu, věku či pohlaví závodníků. Důležitý je také počet psů ve spřežení a logicky jejich plemeno,“ jmenuje Kučera.
Zároveň dodává, že na závody středních a dlouhých tratí musí mít musher s sebou zátěž tvořenou povinnou výbavou na přežití, čítající maximálně sedm kilogramů na psa. „S touhle váhou musíte zkrátka přijet do cíle,“ doplňuje.
Kučera také v roce 1997 založil vlastní závod, který se časem stal v celé Evropě jedním z nejznámějších svého druhu. Takzvaný Šediváčkův long je dnes jediný podnik s dlouhými tratěmi v Česku, kam zavítali musheři až z americké Aljašky. Před 18 roky se konal jako mistrovství Evropy.
„Na první ročník přijelo sedmnáct musherů, nyní musíme vše začít připravovat s více než ročním předstihem. Je třeba včas zamluvit ubytování pro pomocníky a závodníky, ale to nejhorší nás čeká s vyřizováním různých povolení a sháněním sponzorů. Musíme také zajistit na závody veterináře, který zde bude nonstop 24 hodin denně,“ přibližuje závod se stovkou účastníků konající se v Orlických horách.
Vůbec poprvé se Kučera pokusil o pořádání závodů na Šumavě. Narazil však na odpor Správy národního parku Šumava.
„Vadilo jim, že je to hromadná akce. Podle mě by to až takový problém nebyl, jezdili jsme přece jen po cestách. I kdyby se dnes dal Šediváček přesunout k nám, nešel bych do toho. V Orlických horách máme bezvadnou partu a nebylo by snadné tady vytvořit stejné zázemí,“ podotýká Kučera.
Se psím spřežením se ovšem vydává i na nezávodní túry, navštívil například Rumunsko, sever Finska nebo také ruský poloostrov Kola. „Najeli jsme tam okolo 600 kilometrů. Tam jsem také zažil teplotu minus 44 stupňů, při které jsme spali venku. Bylo to nádherné, lepší než jakýkoli závod,“ vzpomíná Kučera.
V současnosti má v celém chovu třicítku psů, kteří jsou okamžitě připravení na závodění. „Mívali jsme dříve i ohařovité saňové psy a sibiřské huskye, ale nechtěli jsme je míchat mezi aljašský druh. Jsem spíše pro tu zimní romantiku, tak máme hlavně chlupatá plemena. Musím ale přiznat, že malamut není úplně ideální na závodění,“ říká Kučera s tím, že je to sice silné, ale ne moc rychlé psí plemeno.
„Závodím s nimi hlavně kvůli tomu, že to byli mí první psi. Z Evropy je nás už jen pár takových, kdo s nimi vyráží na tratě, hlavně na ty dlouhé,“ říká.
Na druhou stranu připouští, že udržovat si takovou psí smečku vyžaduje spoustu času a hlavně peněz. I kvůli tomu musel svého času opustit pozici mistra tavicích pecí ve slévárně.
„Je to skoro jako práce na celý úvazek, musíme nějak živit rodinu i psy. Není to legrace, zvládám při tom už jen brigády. Musím se přiznat, že kdybych neměl manželku Andreu a své syny, tak bych to sám neměl šanci zvládnout,“ oceňuje Kučera pomoc rodiny.
Ta už si na jeho vášeň pro mushing dávno zvykla „Když se mého nejstaršího syna kdysi ptali, co ho k mushingu dovedlo, odpověděl stroze: Narodil jsem se,“ vypráví se smíchem a dodává, že svou současnou manželku potkal také díky psům.
„Moje spřežení jí totiž na procházce málem sežralo jezevčíka. Ještě ten den jsme se seznámili a postupem času mě a mou psí smečku začala navštěvovat,“ líčí.
