Bylo minus patnáct a mně úplně omrzly nohy. Tak vzpomíná Luděk Sáska na svůj první výlet na běžkách, na který vyjel se strýcem. Neodradilo ho to. Dodává, že jako rodák z Vimperka se nemohl nevěnovat zimním sportům, když měl Šumavu ‚za rohem‘.
„Navíc jsem měl štěstí, že sestřenice byla v běhu na lyžích v juniorské kategorii v reprezentaci. Víceméně díky ní a strýci jsem se k tomu dostal. Asi není úplně běžné, že by dítě zaujaly běžky, ale mě ani mrazivá zkušenost neodradila,“ směje se Sáska.
Luděk Sáska(49 let) Narodil se ve Vimperku v srpnu 1968. Na základní škole se začal věnovat sportu a především lyžím. Pokračoval na gymnáziu a na Vojenské akademii získal titul inženýr v oboru vojenské povětrnostní služby. Znalosti meteorologie se mu hodí i dnes. Po VŠ vystřídal zaměstnání v armádě, sloužil jako celník na hraničním přechodu Strážný, později pracoval v rodinné firmě. Mezi lety 1998 až 2006 působil v Lyžařském areálu Zadov. Od roku 2006 pracoval pro firmu provozující jiné lyžařské areály v Čechách, pak pomáhal spoluorganizovat Světový pohár v běhu na lyžích v Praze. V roce 2011 se vrátil na Zadov. Žije ve Stachách, je ženatý a má syna a dceru. Oba studují ve Vimperku na gymnáziu a věnují se lyžování a cyklistice. |
Při přestupu na druhý stupeň základní školy sice šel do sportovní třídy, na gymnáziu ale pokračoval už bez sportovního zaměření.
Říká o sobě, že když se rozhodoval, na jakou vysokou školu půjde, vybral si tu vojenskou. Na ní se věnoval studiu meteorologie. „Trochu si vyčítám, že jsem tehdy nezkusil přece jen něco jiného, bavíme se o roce 1986 a mě tehdy opravdu bavily počítače. Ale při své práci zase tu meteorologii také denně využívám. Vojna pro mě to pravé nebylo,“ přiznává.
K běžkám se znovu dostal právě až při vysokoškolském studiu, kde byla možnost reprezentovat, dostat se na závody. Studium dokončil v roce 1991.
„A o pár let později už začala i k nám pronikat horská kola. Jízda na běžkách a kolo mají k sobě hrozně blízko, bicykl je skvělá letní alternativa. Takže jsem měl jedno z prvních horských kol v tom našem koutě Šumavy,“ vzpomíná.
Spolu s kamarádem Jiřím Lutovským začal pořádat na začátku devadesátých let i první závody, a vlastně tak vstoupil do kolotoče závodů a příprav na ně. Jeho rytmus dnes drží Sáskovy děti, které pravidelně doprovází na závodech i přípravě na ně.
„U Jirky začínaly Lucka a Kačka Hanušovy, které ve Vimperku běhaly na lyžích a horská kola využívaly právě jako letní přípravu. Začalo se jim dařit a každý, kdo trochu sleduje sport, ví, na jaké úrovni dneska je Kačka Nash (rozená Hanušová, nyní nejlepší česká bikerka, pozn. red.),“ vysvětluje.
V roce 1998 nastoupil do Lyžařského areálu Zadov, kde působil jako vedoucí provozu. „Našel jsem si tenkrát dívku, která se za svobodna jmenovala Střelečková. A pan Střeleček dělal tehdy v areálu ředitele. Slovo dalo slovo, nějaké věci se mi tam nelíbily a brzy jsem dostal šanci začít je měnit. Nastoupil jsem na tobogan a ještě mě to začalo obrovsky bavit,“ vysvětluje Sáska.
Z toboganu ale přece jen ještě na celých pět let musel doslova vypadnout. Areál na Zadově totiž patří České unii sportu a na základě vzájemných neshod s jeho vedením musel v roce 2006 ve funkci spolu se svým tchánem skončit.
Lanovka na Churáňov je stejně stará jako já
„Dostavěli jsme čtyřsedačkovou lanovku na Kobyle a pak to prostě neklaplo. Po dalších pěti letech ale přišla od nového vedení nabídka, zda bych se nechtěl vrátit na post ředitele. Musím říct, že jsem to tentokrát dost zvažoval. Ale nakonec jsem se rozhodl vrátit a nikdy jsem toho nelitoval,“ přiznává ředitel.
Na Zadov se vracel s velkými plány. Jen některé z nich ale stihl za dalších sedm let realizovat. Mnoho projektů je stále v přípravě, jako například propojení části areálu Kobyla s Churáňovem novou lanovkou. Kdyby se to podařilo, přiblížilo by to Zadovu nové možnosti pro rozvoj. Dalším projektem je výměna zastaralé jednomístné lanovky na Churáňov.
„Je to vysloužilá technologie, rok výroby 1969, takže vlastně tak stará jako já. To už je co říct. Táhnou se tam ale problémy s pozemky, které se nedaří řešit. Soukromí vlastníci tam čekají na to, až se něco začne dít. Jsou tam ale i státní pozemky, které nám nikdo nepronajme na delší dobu než na šest let. Přitom se tam jedná o investici ve výši sta milionů. To je, bohužel, neslučitelné,“ míní ředitel.
Zadov je podle něj areálem, kde spolu stále lyže a horská kola souvisejí a zaplňují společně prostor, který už zdaleka neláká návštěvníky jen v zimě. Byl by ale rád, aby se kredit jeho letní nabídky stále zvětšoval a možnosti využití přibývaly. Podařilo se mu už například zpřístupnit bývalý skokanský můstek a přestavět jej na rozhlednu, která je v létě hojně navštěvovaná. Přístupná je i nyní.
A má i další plány. Ví totiž, že návštěvnost okolo tisíce lidí denně v hlavní zimní sezoně se nedá při současné kapacitě areálu příliš překonávat. A spíše než připravenost areálu ji bez masivních investic ovlivní hlavně přírodní podmínky a počasí.
Naproti tomu v létě stále Zadov není plně využitý. „Letní sezona bývala dost zanedbávaná, zaměstnanci se po zimě propouštěli a čekalo se zase na zimu. To jsem trochu narušil a chci v tom pokračovat. Koupili jsme lanové centrum, máme terénní koloběžky, několik enduro tras pro horská kola, ale i singltreky jsou pro nás výzva. Dnes lidi láká adrenalin a my jim chceme vyjít vstříc. Vím, že jsme na okraji národního parku, ale myslím si, že se dá po oboustranné domluvě pořád udělat spousta věcí,“ míní.
Přiznává, že sport a starost o areál jsou jeho největšími koníčky, které jsou navíc neoddělitelné. V poslední době se ale stále více věnuje svým dětem, kterým se snaží dávat maximum času a absolvuje s nimi tréninky, soustředění i závody. Od konce zimní sezony na Zadově má tak co dělat vlastně každý víkend až do konce prázdnin.
„Jsem rád, že sportují. Už to nedělají proto, že by je k tomu snad někdo nutil, to jsem ani nikdy nezkoušel, ale proto, že je to samotné baví. A to mě dělá, dá se říci, nejšťastnějším.“
