"Pozvánka na pražskou Novou scénu na vyhlášení výsledků mě zaskočila. Dlouho jsem tomu nevěřil a říkal si, že je to apríl. Nakonec se však ukázalo, že není: titul beru jako poctu toho, že i v malých špitálech se dá dělat dobrá medicína," říká František Petřík.
Pětapadesátiletý chirurg je celou kariéru věrný krumlovské nemocnici. Nastoupil do ní hned po promoci na Fakultě všeobecného lékařství Karlovy univerzity a při práci zvládl atestaci I. i II. stupně. Tu složil v roce 1994, v té době společně s tehdejším primářem chirurgického oddělení Františkem Čížkem ve špitále zaváděl laparoskopické operace žlučníku, slepého střeva a další.
"Věnuji se takzvané měkké chirurgii. To znamená, že neoperuji kosti, ale dělám zákroky v břišní dutině. Kromě laparoskopických operací žlučníku, slepého střeva a tříselné kýly také jako jediný na oddělení dělám operace pro pacienty na umělé ledvině. Je to speciální zákrok, kdy se spojuje žíla a tepna a vytvoří se tam anomální zkrat, který se využívá při hemodialýze," objasňuje zkušený chirurg.
Ubylo lůžek, přibylo papírů
S lehkou nostalgií vzpomíná, jak se při jeho nástupu do nemocnice všichni zdravotníci znali a vládla tam téměř rodinná atmosféra. Přitom lůžek bylo mnohem víc - chirurgie jich měla 80, zatímco dnes jich má 56 a smlouvu s pojišťovnou uzavřenou pouze na 42 z nich.
"Lůžek ubylo, ale práce přibývá, protože pacienti jsou masírováni k tomu, aby chodili s každým škrábnutím. A hlavně přibývá enormně administrativy. Dřív nebyly počítače a stačila jen papírová evidence, ale teď toho musíme napsat osmkrát až desetkrát tolik," srovnává štíhlý tmavovlasý lékař.
Jako doktor v nemocnici v oblíbené rekreační oblasti poblíž Lipna si procvičí i němčinu. Nejlépe se domluví s Holanďany, kteří mluví srozumitelnou školskou němčinou. Horší je to s rodilými Rakušany, kteří mluví nářečím.
Na všechny zahraniční pacienty, kterým zkazí dovolenou komplikovaná zlomenina nebo zánět slepého střeva, se dívá s pochopením. "Musí se vyrovnat s náhlými zdravotními komplikacemi v cizím prostředí a ne vždy se to trefí tak, že s nimi na pokoji někdo mluví, a ještě v jejich řeči," podotýká František Petřík.
Specialista, pro kterého je práce na operačním sále nejen tvrdá dřina, ale také koníček, přitom v dětství snil o kariéře profesionálního řidiče. Chtěl vozit lidi autobusem stejně jako jeho otec. Jenže když mu bylo dvanáct, onemocněl mu táta rakovinou a třičtvrtě roku se zhoubnou nemocí bojoval. Nakonec jí v padesáti letech podlehl.
"Bylo to těžké období. Tehdy se ve mně něco zlomilo a rozhodl jsem se, že bych chtěl pomáhat lidem. Na gymnáziu už jsem měl jasno, že chci být chirurgem, který musí něco dokázat hlavou i rukama. Chirurgie pro mě byla vrchol medicíny," vzpomíná lékař.
Jižní Čechy, jediná volba
Jako rodák z Týna nad Vltavou se považuje za skalního Jihočecha, protože u Týna se podle něho stékají dvě nejjihočeštější řeky: Lužnice s Vltavou. A tak se vždycky chtěl po vysoké škole vrátit zpátky do jižních Čech a nakonec zakotvil právě v Českém Krumlově, kde měla tehdy nemocnice jako jediná v regionu volné místo na chirurgii.
"Bydlel jsem na ubytovně přímo v areálu nemocnice a na oddělení jsem byl skoro pořád. Dostal jsem se brzy i k operacím. Začínal jsem samozřejmě s jednoduššími výkony, prubířským kamenem je operace slepého střeva," připomíná.
Chirurgie sídlila ve staré budově, nyní je kompletně rekonstruovaná a patří mezi nejlepší v kraji.
