Chlapi ve tmavých skafandrech bojují s ohněm, který polyká domy a jejich vybavení. Jindy zase staví hráze z pytlů s pískem, aby se za ně nedostala voda z rozlitých toků.
Mezi nimi býval dlouhá léta i 82letý rodák z Mirochova Ladislav Šenkýř. Před dvěma týdny převzal od starosty Jindřichova Hradce Stanislava Mrvky ocenění Křišťálová růže za celoživotní působení u hasičů.
Šenkýř je jednou z pěti významných osobností, které byly oceněny za dlouhodobý přínos městu. „Moc si toho vážím a popravdě mě ani nenapadlo, že bych mohl Křišťálovou růži převzít,“ říká dlouholetý velitel profesionální hasičské jednotky v Jindřichově Hradci.
Do dobrovolného sboru se dostal přesně před šedesáti lety poté, co se přestěhoval do Hradce. „Už odmala mě k tomu tatínek vedl, sám byl v Mirochově velitelem. Navíc jsme bydleli kousek od hasičárny, takže bylo víceméně jasné, že se k nim přidám,“ vypráví Šenkýř.
Okamžitě poté, co přišel do sboru, začal s novými kolegy jezdit na závody. Jednu z prvních soutěží v Netolicích vyhráli, následovaly úspěchy v dalších obcích a netrvalo dlouho, co dostali od svazu pozvánku na celorepublikovou soutěž v Bratislavě. Na tu ale málem neodjel.
„Manželka byla tou dobou těhotná a každým dnem jsme očekávali narození potomka. Na soutěž jsem se nakonec rozhodl jet, ale nijak výrazně jsme tam nezabodovali. Doma na mě pak čekalo velké překvapení,“ líčí události z roku 1959, kdy zjistil, že se mu v době závodů narodila dcera. Výsledky na soutěži byly pro něho tehdy až druhořadou záležitostí.
V roce 1971 se stal velitelem profesionální jednotky
V roce 1971 nastal v profesním životě Ladislava Šenkýře zásadní zvrat. Na krajském svazu se rozhodlo, že v Jindřichově Hradci vznikne profesionální jednotka hasičů. „Krajský náčelník mě vlastně donutil podat výpověď v práci a přesvědčil mě, abych se stal velitelem nově založených profesionálů,“ vzpomíná. Jedním dechem dodává, že o tři roky později se stal okresním náčelníkem.
Na starosti tehdy měl veškeré sbory v okrese, díky čemuž získal dokonalý přehled o tom, jak fungují ostatní jednotky. „Ta funkce mi přinesla spoustu zkušeností. Jezdil jsem často na různé stáže po republice a hlavně jsme stále víc spolupracovali se záchranáři a policisty,“ vysvětluje Šenkýř s tím, že koordinace s nimi při zásazích byla naprosto bezproblémová.
Jako profesionál měl také velkou zodpovědnost za své podřízené, jichž měl ve třech směnách dohromady jednadvacet. „Oproti dobrovolníkům to byl velký skok, tam jsme byli rádi, když jsme měli na výjezdu alespoň deset lidí,“ srovnává své působení u obou jednotek. Důvodem také mohl být částečný úpadek zájmu o hasiče jako celek.
Dřív na zásahy jezdili v zimě i v létě v plátěných oblecích
„Na přelomu 70. a 80. let se objevila televize a mladí přestali mít o působení ve sboru zájem. Svůj vliv mělo i založení profesionálů. Lidé se pak ptali, zda bude dobrovolníků vůbec třeba,“ přemítá Šenkýř, podle něhož měli na setrvání dobrovolníků ve městě největší vliv jeho kolegové Lubomír Beran a Jaroslav Chalupský.
Nejzásadnější změnu za své působení u hasičů ale viděl v technickém pokroku. Tehdy museli jezdit na zásahy v plátěných oblecích, ať byla zima, nebo léto.
„To se s dnešní výbavou vůbec nedá srovnat. Dnes mají hasiči moderní auta a vybavení, o kterém jsme si mohli nechat jenom zdát. Také je podporuje stát i město a já jim pořád říkám, ať si toho váží,“ popisuje Šenkýř.
Ať už šlo o nové obleky, nebo vysílačky, které se hradeckým hasičům podařilo do výbavy doplnit, měli z každého drobného kroku radost. „Spoustu dalších věcí jsme si museli dělat svépomocí a ne vždy to bylo úplně legální. Co se týče některých stavebních úprav na hasičárně, dnes by nám za některé věci dokonce hrozila basa,“ říká s úsměvem Šenkýř.
Po sametové revoluci mohli hradečtí hasiči navštěvovat i své dolnorakouské kolegy. V prvních letech s nimi dokonce pořádali společná cvičení a často se potkávali i při různých zásazích v pohraničí nebo se navzájem zvali na výroční schůze.
„Jezdili jsme nejčastěji do Dobersbergu. Tam jsme získali skvělé přátele a často jsem se s jejich velitelem navštěvoval. Jenom jsme měli problém se domluvit, německy zrovna dvakrát dobře neumím,“ vypráví.
Kromě Dobersbergu spolupracovali také s kolegy z Kautzenu, Gmündu nebo Litschau, kam jezdili převážně na hasičské plesy.
Do penze odešel Šenkýř v roce 1996 ve svých 60 letech. U hasičů tak do té doby strávil dlouhých 38 roků. „Ze začátku se mi po práci stýskalo, měl jsem z toho velký strach. Naštěstí jsem s kamarády ze stanice zůstal pořád v kontaktu,“ popisuje své prvotní obavy z důchodu.
Brzy si ale našel novou zálibu. „Rád jezdím na chatu na zahrádku, té jsem naprosto propadl,“ neskrývá svou velkou vášeň. Kromě toho stále jezdí na kole do hasičské garáže a navštěvuje pravidelně schůze požárníků v rodném Mirochově. „Jsou hodně úspěšní, mají z různých soutěží spoustu pohárů,“ chválí své mirochovské kolegy.
