Alois Sassmann pluje proti proudu času. I proto ví díky testu DNA, že jeho nejbližším příbuzným byl korzár anglické královny Alžběty Francis Drake. A také, že jeho rod má své kořeny kdesi na severu Evropy, pravděpodobně na území dnešní Skandinávie.
On sám už našel kořeny mnoha rodin na jihu Čech, protože jako klukovi mu učarovalo pátrání v historii. Dnes má táborský starokatolický farář za sebou čtyři díly knihy Kořeny a připravuje pátý.
Alois Sassmann (53 let)Autor už čtyř dílů genealogicko-místopisných knih Kořeny. Toužil po dráze knihovníka, ale i kvůli ministrování v kostele se mohl vyučit v Českých Budějovicích jen prodavačem elektro. Po maturitě si čtyřikrát podával přihlášku na bohosloveckou fakultu, uspěl až poté, co se přestěhoval do Brna. Na kněze byl vysvěcen v roce 1990, za nějaký čas potkal nynější ženu Alenu a přestoupil do starokatolické církve, která umožňuje svým kněžím žít rodinným životem. Žijí v Malšicích na Táborsku i s dětmi Maruškou (19), Vojtou (18) a Ondrou (12). Kromě své profese duchovního pátrá ve volném čase po historii rodů, vyučuje hru na kytaru, sbírá známky s křesťanskými motivy a obdivuje betlémy. Je rovněž členem Českého sdružení přátel betlémů. |
"Za druhé světové války bylo třeba u některých povolání doložit árijský původ do páté generace. Musel to udělat i můj děda Jan. Když jsem se k nim dostal já, pátral jsem dál," vzpomíná amatérský rodopisec na začátky svého koníčka.
Tehdy ho jako studenta do tajů hledání v archivních materiálech zaučoval bývalý pracovník třeboňského archivu a rodinný známý Miloslav Vlk. Tentýž Vlk, který ho jako českobudějovický biskup v červnu 1990 vysvětil na kněze. Mezitím Sassmann ale ušel dlouhou cestu.
"Byl jsem blázen do knížek. Na knihovnickou školu v Brně mě nepřijali ani na odvolání, i když otec zdůraznil, že neslyším na pravé ucho a mohl bych využít kvóty pro postižené," směje se, když si povídáme u stolu v Masných krámech. Vůbec netuším, že moje otázky zčásti odzírá.
Částečná absence sluchu mu nezabránila v tom, aby se naučil hrát na kytaru tak dobře, že dnes vyučuje děti svých farníků. Díky této pedagogické činnosti také poznal svou ženu Alenu, kvůli níž opustil vysněnou dráhu římskokatolického kněze a stal se farářem starokatolické církve. Ta totiž neklade celibát jako podmínku ke svátostnému kněžství.
"Vyučil jsem se prodavačem elektrotechnického zboží. Byly to těžké začátky. Jako učeň jsem třeba pána, co chtěl čokoládu, poslal do potravin," říká s tím, že dnes už ví, že dotyčný chtěl svorkovnici. Před vojnou stihl ještě maturitu na střední škole pro pracující. Už tehdy uvažoval, že bude studovat teologii. Kádrovák v Domácích potřebách si zpočátku myslel, že jde o geologii, a slíbil podporu, pak se ale Sassmann dočkal i opovržení.
"Dali mi tvrdě najevo, že si prý hřáli hada na prsou. Protože žadatel musel mít schválení i od okresu a kraje, neměl jsem šanci. Pak mi známý poradil, abych se přestěhoval jinam. Tak jsem šel dělat sanitáře na oddělení těžkých popálenin v Brně. Napočtvrté mě na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích přijali," bilancuje svou cestu ke kněžství.
Do cesty mu vstoupila Alena
Začínal jako kaplan na Strakonicku, působil také v Katovicích, kde mu do životní cesty vstoupila o dvanáct let mladší dívka Alena. "Nechtěl jsem ztratit své povolání, nakonec jsem našel své místo v církvi starokatolické a manželka byla léta mou pastorační asistentkou," dodává.
Vychovávají spolu tři děti. Téměř dvacetiletá dcera Maruška studuje obor cestovního ruchu na vysoké škole, syn Vojta zase počítače a nejmladší Ondra chce být jednou truhlářem. Manželka nyní pracuje jako pečovatelka v bechyňském Domově seniorů.
Ke vzniku knih s názvem Kořeny paradoxně pomohla náhoda. "Před pár lety přijel Filip Černý z českobudějovického rozhlasu k nám do Tábora natáčet o naší církevní pečovatelské činnosti. Zmínil jsem se, že se zabývám pátráním po kořenech rodin a dějinách obcí. Pak už byl jen krok k prvnímu dílu pořadu Kořeny. Natočili jsme jich celkem 275," vzpomíná a společně si prohlížíme i knižní podobu vydávanou nakladatelstvím Karmášek. Má pořadové číslo 4.
"Díky Miloslavu Vlkovi se mi podařilo jako mladíkovi rod Sassmannů vypátrat do roku 1620, kdy předci tohoto jména přišli na Novohradsko. Údajně dorazili s hrabětem Buquoyem z Belgie. Chtěl jsem jít dál, začal jsem se proto soukromě učit latinu," přibližuje začátky.
Vrtalo mu ale hlavou, že se onen první nalezený prapředek jmenoval typicky česky Václav. Nakonec během let zjistil, že na Sassmanna přejmenovali úředníci předka Sazymu, který se na Novohradsko přestěhoval z Třeboňska, z vesnice Hrdlořezy. Za jeho pátráním byly nekonečné hodiny, které proseděl nad urbáři, gruntovními (pozemkovými) knihami a matrikami.
Sliny poslal do Texasu
"Pocit, když jsem v létě 1983 držel v archivu v ruce sirotčí knihu třeboňského panství a v ní důkaz opůvodu našeho rodu, pochopí jen člověk, který má podobného koníčka," svěřuje se. A žena nejstaršího předka jeho rodu, Šimona Sazymy (zemřel roku 1616), se jmenovala Alena.
Ale ani tento důkaz z roku 1611 mu nestačil. Využil před třemi lety možnosti účastnit se projektu, kdy se pomocí odebraných slin laboratoř v americkém Texasu hledali geneticky příbuzní jedinci.
"Za tři tisícovky jsem se dozvěděl, že nejvíce shodných genetických markerů mám s anglickým korzárem Francisem Drakem a podle mapy výskytu mám své kořeny na severu Evropy. A moje žena je zase potomkem španělských Keltů," vykládá energicky. Přiznává, že léty se z jeho genealogického koníčka stala pořádná kobyla. Díky ní se však setkal s mnoha lidmi.
Díky webovým stránkám navázal kontakty s řadou Sassmannů z celého světa. Evangelickou farářkou z Německa nebo rodinou z jižní Afriky pocházející z Malajsie. Jako otroci kdysi dostali jméno po svém pánovi - Sassmannovi z Holandska.
"Prostřednictvím internetu se svět stal takovou vesnicí, v níž jsme všichni nějak vzájemně spojeni. Bývalý rakouský prezident Thomas Klestil, který měl předky na Novohradsku, řekl větu, pod kterou se rozhodně také podepisuji. Kdo zná své kořeny, je silný," dodává Alois Sassmann.
