Ve volném čase rád cestuje po jižních Čechách, zajímá se o historii a pátrá po předcích ze svého rodokmenu.
„Moje babička pochází od Albrechtic nad Vltavou, kde už několik let obnovují kříže, které tam dříve stávaly. V Ševětíně jsem byl zas v kontaktu s kronikářem, jenž v okolních lesích také obnovuje kříže a svaté obrázky. Podobných míst je hodně,“ hodnotí 49letý Josef Zeman.
V jeho rodných Raděticích na Táborsku nic takového nebylo. Na svatých obrázcích se podepsal čas a rozpadly se. Kříže poničili vandalové. Proto se inspiroval u ostatních obcí a začal s jejich obnovou.
„Jediný nepoškozený kříž, který si pamatuji, spadá pod Bechyni a stojí v zatáčce směrem na Radětice,“ popisuje Zeman, jenž přes 20 let pracuje u kamaráda ve firmě, kde pomáhá vyrábět keramické kachle.
Zároveň vysvětlil, že se místu říká u Šimákova kříže. A to podle doktora Šimáka, který tam žil v druhé polovině 19. století. „Byl zapsán u všech úmrtí v matrikách. Když jsem bádal, proč je na kříži rok 1869, zjistil jsem, že v tom samém roce mu zemřelo dvouměsíční dítě. To by mohlo mít souvislost,“ domnívá se.
V době, kdy ještě nebyla současná hlavní silnice, museli lidé z vesnice chodit do Bechyně svatojánskou cestou, pak přes les nazvaný Poušť a vyjít u Šimákova kříže. Jeden kříž stál na začátku této trasy, druhý na konci a oba měly stejné kamenné podstavce.
„Radětický kříž zde býval už v 17. století. Nejdřív byl rodiny Lebedů a pak Kamenických,“ vysvětluje. Na místě už dnes stojí nový.
To, že se kolem obce nenachází žádné podobné památky, si Zeman uvědomil v době, kdy ho požádali, aby spolupracoval s přípravou knihy o Raděticích, kterou zpracoval publicista Alois Sassmann.
„On nebyl místní a nevěděl, kde má co hledat. Proto jsem mu posílal fotografie,“ vypráví. To odstartovalo jeho bádání a fotografování mezních kamenů, božích muk, křížů a kapliček.
Tragický příběh v rodině Bendů
Když poprvé přišel s nápadem obnovy pro obec historicky významných míst, nikdo ze zastupitelstva se v tom podle jeho slov nechtěl moc angažovat. Pak ale přišly volby a do zastupitelstva se dostal Milan Fuka, který sdílel se Zemanem podobné zájmy. „Ještě než jsem nadhodil svůj nápad, měl jsem už připravené svaté obrázky, které jsem chtěl usadit na původní místa,“ vzpomíná.
První obnovený obrázek byl Bendův. K němu se váže tragický příběh. V obci byli dva bratři, kteří šli z Chrášťan se zlodějnou. To ale viděl myslivec Benda, který seděl na posedu a udal je četníkům. Když si pro ně přišli, tak prohlásili, že pomsta bude krutá. Před Vánocemi 1897 šel v tu dobu sedmnáctiletý syn Bendy na procházku lesem a ti bratři ho zastřelili. Vše měli naplánované a utekli do Ameriky. Pak už o nich nikdo neslyšel. Zemanovi se podařilo najít příbuzné zavražděného, kteří mu příběh potvrdili.
Další tragédie se stala poblíž hájovny na Soví. „Z vyprávění vím, že pan Zelenka z Borovan chodil řezat jedlové větve. Spadl ze stromu a probodl se nožem,“ líčí.
V těchto končinách ale nedocházelo jen k tragédiím. „Blízko hájovny je místo zázračné záchrany. V roce 1942 jel cestou traktorista a selhaly mu brzdy. Najel do strouhy, ale nic se mu nestalo. Proto zázračné zachránění,“ vysvětluje. V 70. letech obrázek už jednou obnovila Marie Hronová.
Souběžně s obnovou svatých obrázků, přišly na řadu i kříže. „Kameny jsme posbírali po stokách. Byly zlámané, tak jsem je musel opracovat a dát zpět na své místo. S tím mi pomáhali pánové Kratochvíl, Fuka a Havlíček. Mají traktory a bez nich by nebyla manipulace možná,“ cení si. Materiál buď našel, nebo ho darovali lidé. Barvy mu proplatila obec. „Jeden kříž jsme dokonce vyměnili za basu piv,“ směje se.
Momentálně je obnovených osm křížů. Všechny jsou na místech, kde dříve nějaký stál. Tedy až na ten, který Zeman obnovoval jako poslední. Ten je v lese poblíž hájenky na Soví, kde zemřel poslední nadlesní z éry Paarů, jenž dostal infarkt. Tam byl vždy jen dřevěný kříž a svatý obrázek. Nově je tam litinový s kamenným podstavcem.
Nejvíce vzpomíná na obnovu kříže u mlýna Na Prádle. Podle jeho slov jde o nejpovedenější počin, díky němuž získal nejvíce zkušeností, ale zároveň přinesl spoustu komplikací.
„Když jsme ho zabetonovali, tak přišel nějaký záškodník a narval pod něj klacek tak, aby byl nakřivo. Museli jsme tedy na místo přivézt elektrocentrálu a všechno odvrtat a znovu zabetonovat,“ hněvá se.
Dopis a setkání
Podobnou zkušenost má i s nově vysazenou lípou u jednoho obnoveného kříže, které někdo ostříhal větve. Sám tedy neví, jestli z ní někdy vyroste hezký zdravý strom. Jeden dub daroval Milan Fuka. Devět let ho pěstoval doma ze žaludu a pak zasadil u kříže. Lípu dostali od místního hajného. Zbytek vykopali z náletů po okolních lesích.
Na kameni, který má dnes své místo Na Prádle, si Zeman vyzkoušel i kamenickou práci při tvoření letopočtu. Dnes už by si prý troufl na cokoli. Co přišlo po dokončení kříže, však nečekal. Do práce mu přišel děkovný dopis od paní Haškovcové z Bechyně, které je přes 85 let. Její otec vlastnil mlýn Na Prádle a ona se tam narodila.
„Příběh kříže je takový, že ho založila mlynářská rodina Honsů v roce 1856. S tím, že každý, kdo na mlýně bude bydlet, tak se o něj bude muset starat,“ objasňuje.
S paní Haškovcovou se po přečtení dopisu sešel a pověděla mu o prvním zničení kříže v roce 1948. „To ho ještě její rodina opravila. Když se to opakovalo v 80. letech, už ho nikdo neopravil. Byla tedy nadšená, když se dozvěděla o jeho obnově. Setkat se s ní byl nezapomenutelný zážitek,“ přemítá.
Zeman už v Raděticích nebydlí, ale o vztah k obci nepřišel. „Nikde jinde bych kořeny mít nechtěl,“ poznamenává. „Věřící lidé mají ke křížům hlubší vztah. Já to beru tak, že jsou součástí naší krajiny. V každém kraji vypadají jinak. Chtěl bych, aby po mně něco zbylo. Proto to dělám,“ vysvětluje.
