Čím jsou jižní Čechy pro archeology zajímavé?
Těch směrů je několik, mě nejvíce fascinuje odlišný vývoj našeho pravěkého regionu ve srovnání s ostatními kouty Česka. Při studiích v Brně mi všichni říkali, že jižní Čechy jsou periferie, kde téměř nic není. To ale není pravda. Náš region byl na pomezí větších kultur, takže vidíme například severní vlivy z Pobaltí i jižní z Podunají, Alp nebo Karpatské kotliny. Hlavní sídelní boom zde nastal na začátku doby bronzové, kdy se zde čile obchodovalo se solí nebo mědí. Jižní Čechy se tak staly důležitým uzlem ve střední Evropě.
Co z pohledu vývoje regionu naznačuje výzkum na trase nové dálnice?
Mohli jsme se na region podívat komplexně a nahlédli jsme do míst, kde jsme doposud nebádali. Díky tomu jsme si uvědomili, jak se různé osídlené mikroregiony na jihu Čech v toku času měnily. Navíc se také ukázalo, kudy mohla vést část obchodních tras v okolí Českých Budějovic nebo mezi Táborem a Veselím nad Lužnicí. Leccos se v tomto ohledu dá vytušit už díky koněspřežce do Lince, jež zřejmě kopírovala cesty známé od pradávna.
Dokazují to i nálezy ze stavby?
Objevili jsme například sídliště v Borku ze starší doby bronzové, které na první pohled vypadalo jako obyčejné zemědělské sídlo. Našli jsme zde ale dovezené předměty, například velké množství jantarových korálků, které sem doputovaly z Pobaltí. Byla tam také keramika se zdobením, které je typické pro Podunají. To samé platí pro mohylové pohřebiště a sídliště nedaleko Plavu, kde máme doložené obdobné vlivy z jihu i ze severu.
Překvapilo vás, co vše se na stavbě D3 podařilo najít?
O mohylách v Plavu jsme věděli delší dobu, ale netušili jsme, že tam bylo starší sídlo. Našli jsme na místě i mladší keltské sídliště, což nám ukázalo, že tam byl daleko delší a složitější vývoj. Mezi Starými a Novými Hodějovicemi jsme si rozšířili povědomí o vícekulturním sídlišti, které bylo daleko větší, než jsme předpokládali. Zajímavé jsou také zmíněné jantarové korálky, o nichž jsme soudili, že jsou spíše výsadou elit, a nyní je máme z běžných zemědělských osad.
Zmiňujete lokality v těsném sousedství krajského města. Ukazuje se, že oblast byla osídlená už daleko před naším letopočtem?
Vzhledem k tomu, že město leží na soutoku Malše a Vltavy, stalo se toto místo v době bronzové velmi důležité. Důkazem jsou nálezy měděných polotovarů, takzvaných hřiven z Nového Vráta, Suchého Vrbného či z Mladého pocházejících z Alp. Ale i v laténu, tedy době Keltů, zde máme doložené osídlení, a to dokonce přímo pod budějovickou radnicí.
Vraťme se ještě k dálnici. Očekáváte na její trase ještě nějaké zajímavé objevy?
Zatím žádné takové signály nemáme. Podle dosavadních poznatků bylo navíc území jižně od Kamenného Újezdu jen řídce osídlené. Na druhou stranu jsem hodně zvědavý, jestli nás něčím významným nepřekvapí. Pro mě je tato oblast zatím velká neznámá.
Co přinesla dálnice D3Výstava už je připravená, teď jen v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích potřebují, aby mohli znovu otevřít. Podle všeho by to mohlo být díky rozvolňování za pár týdnů a pak první zájemci vyrazí na novou expozici s názvem Co přinesla dálnice, která ukáže třeba pravěké předměty. Věnuje se archeologickým výzkumům v trase dálnice D3 v jižních Čechách, ale také na navazující S10 v Horním Rakousku. Projekt přiblíží výsledky mnohaletých průzkumů v těchto oblastech. Původní termín zahájení výstavy byl 2. dubna, ale to kvůli covidové situaci nebylo možné. Času na prohlídku však bude dostatek, v budově na Senovážném náměstí potrvá do 7. listopadu. |
Budou mít lidé možnost nálezy z dálnice vidět?
Výstava v Jihočeském muzeu nese název Co přinesla dálnice. Jsou tam i objevy z Táborska a přizvali jsme si ke spolupráci také kolegy z Horního Rakouska, kteří nám zapůjčili exponáty z navazující dálnice S10. Lidé tak uvidí zajímavosti z trasy od Miličína na severu až po Linec na jihu, samozřejmě až to epidemiologická situace dovolí.
Jak vůbec vypadá spolupráce archeologů a stavařů?
Na jihu Čech mám zatím dobré zkušenosti, vzájemný vztah je maximálně korektní. Chápu, že jsme stavařům někdy na obtíž, ale i tak nám obvykle ve všem vycházejí vstříc. Trochu nám pomáhá i to, že jsme nebyli tak hustě osídlený region, a tak zde není tak velká koncentrace lokalit, takže je ani moc v práci nebrzdíme. Co si pamatuji, tak jsme dosud nemuseli řešit problém, že by nám firma vybagrovala některou z lokalit.
Očividně to v takovém případě funguje daleko lépe než při spolupráci s hledači pokladů, kteří často nálezy zatajují.
Zde je důležité zdůraznit, že jsou dvě skupiny hledačů. Jedna z nich hledá na vlastní pěst, není v kontaktu s archeology a provádí de facto nelegální činnost. Je potom už celkem jedno, jestli vyrabují nějaký kostel, kapličku, nebo třeba mohylové pohřebiště na D3. Máme ale také spřízněné spolupracující hledače, jejichž pomoc a spolupráce je velmi významná.
Jak vám pomáhají?
Kolikrát je s sebou na lokalitu bereme jako součást výzkumného týmu, což platí i na dálnici. Pokud je detektor v dobrých rukou a dokážeme si vymezit pravidla, je to pro nás velmi užitečné. Většinou tito hledači mívají bohaté zkušenosti s ovládáním detektoru či krajinou, kde mnohdy archeologové dosud nepůsobili. Je to ale bohužel jen menší část hledačů.
Jaký je poměr náhodných nálezů ve srovnání s plánovaným výzkumem?
Hodně záleží na typu nálezu. Detektoráři je mají téměř vždy kovové a najdou také daleko více depotů, tedy hromadných nálezů, než my. Archeologové na druhou stranu mají jasně navrch v objevování pravěkých sídlišť, což je záležitost právě cíleného výzkumu. Vzájemně se to tak velmi dobře doplňuje.
Archeologii vyučujete na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity. Zval jste studenty i na D3?
Ano, a myslím si, že v tomto ohledu funguje na české poměry výjimečná spolupráce mezi naším muzeem a univerzitou. Často si tam beru studenty na letní praxe a můžeme díky spolupráci obou institucí využít univerzitní techniku nebo laboratoře, které v muzeu nemáme. Bohužel je v posledních měsících kvůli koronavirové pandemii nikam moc brát nemůžeme.
Využili jste na dálnici některé neinvazivní přístupy k odkrývání lokalit?
Naštěstí jsme i díky přístupu stavařů měli čas se tomu věnovat. Patří k nim třeba letecké skenování lokality, takzvané lidarové snímkování, při němž jsme ze vzduchu vytvářeli trojrozměrný reliéf krajiny. Do té doby jsme byli zvyklí jen na klasické letecké snímky, ty nám ale v případě lesů moc nepomohly. Zachytili jsme tak například u Plavu další mohyly nebo zaniklé úvozové cesty u Budějovic. Moderní přístupy nám už dříve pomohly také k dokumentaci Eliášovy dědičné štoly u Úsilného.
Dá se tedy říci, že současná archeologie už není tak vzrušující jako v dobách, kdy jste si všechno museli ručně vykopat?
Svým způsobem se tak zbavujeme té romantiky, kdy jde člověk po lese, uvidí mohylu a je šťastný, že objevil něco nového. Ale stále nám spousta věcí zůstává v zemi a třeba právě na dálnici se mnoho objevů učiní klasickou cestou. Pořád bude vzrušující se podívat pod zem a čekat, co odtud na vás nevyskočí. Věřím, že nám i nadále zůstane radost z dalšího objevování.
