Se svou sportovní brokovnicí projel českobudějovický policista Jindřich Paroubek téměř celou Evropu včetně Andorry. Ale asfaltové holuby mistrně trefoval i v Kanadě, Austrálii, Severní Koreji, Gruzii a Rusku.
„Pokud to bylo s československou reprezentací, viděli jsme jen letiště, hotel a střelnici. Za reprezentaci jsem závodil třináct let, po rozpadu federace v roce 1993 o mě už neměl nikdo zájem. Střílet jsem nepřestal, ale od té doby si to platím sám,“ říká 58letý Jindřich Paroubek.
Během své střelecké kariéry nasbíral nepočítaně medailí a pohárů z mezinárodních i domácích soutěží a stále se udržuje v takové kondici, že má políčeno na další cíle. Včetně mistrovství Evropy i světa, kde chce zase „stát na bedně“.
Své šance nepřeceňuje, v prvním jarním závodě po půlroční přestávce zasáhl před týdnem na střelnici v Písku 98 z celkových 100 terčů.
Mezinárodních úspěchů má na svém kontě tolik, že právem patří mezi světovou střeleckou policejní elitu. Mezi jeho nejsilnější zážitky se zařadily desáté Světové hry policie a hasičů, které se konaly ve španělské Barceloně v roce 2003. Na letních olympijských hrách 1992 získal právě v Barceloně český střelec Petr Hrdlička zlatou medaili ve střelbě na trap a naše republika se tam tímto jeho výkonem proslavila.
Jindřich Paroubek (58 let)Je velitelem Speciální jednotky Temelín Policie České republiky Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje. Do služeb policie nastoupil kvůli tehdejším dobrým podmínkám pro vrcholové sportovce. Od 13 let se věnuje brokové střelbě, na asfaltové terče střílel i na vojně v Rudé hvězdě Brno, jež patřila pod Federální ministerstvo vnitra. Na vojnu nastoupil v roce 1981 a po dvou letech na ministerstvu zůstal jako policista. Po rozpadu federace dostal výpověď a nastoupil k jihočeské policii, kde působil 22 let jako instruktor výcviku služební střelecké a tělesné přípravy. V roce 2015 dostal nabídku dělat velitele speciální jednotky Temelín, kde pracuje dodnes. Je ženatý, má tři děti. Jeho největším koníčkem je broková střelba. Na Světových hrách policie a hasičů získal 13 medailí. Nejúspěšnější byl v Barceloně, odkud si přivezl sedm medailí, z toho pět zlatých. Deset let byl členem státní reprezentace v olympijském trapu. Byl členem družstva na mistrovství světa v německém Suhlu, které drží nepřekonaný světový rekord. Jeho tři střelci trefili 443 terčů ze 450. |
„A já jsem se v Barceloně přihlásil na několik disciplín. Absolvoval jsem sedm soutěží a ze žádné jsem nevyšel s prázdnou. Pětkrát jsem bral zlato, jednou stříbro a jednou bronz. Vládla tam skvělá atmosféra, skoro jako olympijská,“ vzpomíná Paroubek.
Tehdy skončil v trapu na sto terčů druhý. „A to bylo za španělským olympionikem, s nímž jsme se třikrát rozstřelovali, protože jsme měli po základním závodě stejně zásahů. Teprve třetí rozstřel jsem prohrál o jeden terč,“ srovnává.
Mezi své největší úspěchy řadí i výsledek z mistrovství světa v německém Suhlu 1986, kde závodil ve sportovní střelbě z brokových zbraní v dresu československé reprezentace.
„My jsme ho ve družstvech vyhráli a ještě překonali světový rekord. Původní byl 441 zásahů ze 450 terčů a my jsme udělali 443. Náš rekord trvá dodnes, protože dřív se střílelo s náboji, které měly 32 gramů broků, a dneska střílíme s náboji 28 a 24 gramů broků,“ popisuje budějovický ostrostřelec.
Mistrovství světa v Suhlu má spojené také s nečekanou rivalitou italské reprezentační výpravy. Na předchozích mezinárodních kláních byli českoslovenští funkcionáři velkými kamarády s pohodovými Italy, v Německu se to však změnilo.
„Když jsme vyhráli my, a ještě s novým světovým rekordem a Italové skončili druzí, nepodali nám ani ruku, když jsme stáli na bedně a byli jsme pro ně úhlavní nepřátelé. A rok s námi nemluvili,“ připomíná Paroubek.
Na své střelecké začátky má však drsné vzpomínky. Když mu bylo pět let, otec získal místo správce na střelnici v Šindlových Dvorech v sousedství krajského města. Střelnice patřila myslivcům a byl u ní i domek, do něhož se rodina nastěhovala.
„Tam jsem začal střílet ze vzduchovky. Měli jsme jezevčíka a já chodil se psem a vzduchovkou a nic mi nechybělo. Ale lákaly mě zbraně myslivců, které měl táta i s náboji v kanceláři. Otec nechtěl, abych se mu tam hrabal, a tak mě nechal vleže vystřelit z brokovnice na krabičku od nábojů na kopici písku. Samozřejmě mě to praštilo přes tvář, já běžel s brekem domů, že už v životě nechci flintu vidět,“ líčí svůj první zážitek se střelbou z brokovnice, když mu bylo asi osm let.
Po třech dnech trefil holuba
Kanceláři se zbraněmi se od té doby důkladně vyhýbal, jenže o pět let později potřebovali myslivci závodící v celostátní lize do svého družstva juniora. A kdo jiný měl lepší podmínky k přípravě než syn správce střelnice? Navzdory tomu, že se školák bránil a flintu už nikdy nechtěl vzít do ruky, ho otec ke střílení donutil.
„Táta tehdy vyhodil tři terče nad hlavu, což je to nejtěžší, protože ony letí, zdá se, pomalu nahoru, ale strašně rychle dolů a moc vysoko je nevyhodíte. Takže vystřelit na něj v ten moment a trefit je pro malého kluka se vzduchovkou problém. Z těch tří ran a tří terčů jsem dva dny po sobě netrefil nic,“ vypráví Paroubek.
Ale protože otec na tréninku stále trval, třetí den už jeho třináctiletý syn jednoho asfaltového holuba trefil. „Tak mi konečně místo předchozích facek poklepal na rameno a říká: vidíš, ono to půjde. A od té doby střílím,“ říká jeden z nejúspěšnějších českých brokových střelců.
Ročně nastřílí pět tisíc nábojů. „Kdysi za České Budějovice střílel Jan Pařízek starší a říkal, že prostřílel barák. Já myslím, že už jsem prostřílel minimálně dva. Není to jen o ceně za dobrou zbraň, náboje a startovné, které je třeba teď na mistrovství Evropy v Mariboru 235 eur, ale k tomu musíte připočítat náklady na cestu, hotely a další nezbytné výdaje,“ popisuje Paroubek. A přiznává, že bez sponzorů by se na mezinárodní kolbiště vůbec nedostal.
„Na střelnici musíte mít jasnou hlavu a pevnou vůli“
Místo klasického tréninku na střelnici jede o víkendu raději na nějaký závod z kalendáře sportovních soutěží, který vychází v časopise Myslivost. A se svou formou může být i dnes, kdy už patří do kategorie seniorů, spokojený.
„Na střelnici musíte mít jasnou hlavu a pevnou vůli. Nesmíte přemýšlet nad pracovními problémy, ale myslet opravdu jen na střílení, což dokáže málo lidí,“ prozrazuje svoji taktiku.
Pozitivně naladěný policista tvrdí, že ze svých zálib nevychází po celý rok - v lednu si skočí párkrát zalyžovat na hory, od dubna do října střílí na asfaltové terče, během roku se věnuje myslivosti a mezitím ještě chová včely.
„I doma stihnu všechno, jen něco má skluz tři čtyři roky. Práce na Temelíně se odbýt nedá, haldu času mi zaberou koníčky, pak mám rodinný dům se zahradou, včely u chaty na Strakonicku a kromě toho mám mámu a tchána s tchyní v jejich rodinných domech. Takže občas nevím, kudy kam. Proto ten skluz tři čtyři roky,“ říká s nadhledem Jindřich Paroubek.
