Není prohřeškem proti umění, když malíř maluje obrazy tak, aby se lidem líbily. Lidé za práci zaplatí, autor se uživí. I tak by se dala shrnout filozofie tvorby Jaroslava Vašty z Tábora.
„Třeba tenhle obraz,“ ukazuje na plátno, na němž ještě neoschly barvy. „Objednala si ho u mě paní, která mi první zakázku zadala před dvěma měsíci. Chtěla namalovat městský výjev laděný do hněda. Obraz si odvezla a pak se ozvala, že potřebuje ještě jeden. Maloval jsem pro ni uličku s hnědými domky. Najednou zavolala a upřesnila, co chce.“
Na plátně zbývalo jen několik posledních tahů, když paní oznámila, že chce modrou večerní krajinu a nad ní měsíc v úplňku. Co na to malíř?
„Tak jsem uličku přemaloval na zasněženou cestu okolo svahu plus ten zářící měsíc. A jen já vím, jaký výjev se skrývá pod novou malbou. Vždyť právě tohle je tvůrčí proces – hledání správné konečné podoby a zároveň zábava,“ vypráví.
Má vlastně stejný přístup jako staří mistři, kteří pracovali pro své mecenáše. Dokonce i jeho obrazy vypadají jako ze starých dob. Jsou úplně jiné než ty takzvaně moderní.
Snad za stylové zakotvení Jaroslava Vašty může zážitek z šedesátých let, když chodil na základní školu. „S rodiči jsem navštívil výstavu mladého akademického umělce. Na jeho dílech nebylo poznat, co zobrazují. Na jednom z nich byly připevněné dámské podvazky jako umělecký záměr. Rodičům ani mně se to nelíbilo,“ vzpomíná.
Tehdy sám sobě položil otázku, jestli by dokázal namalovat hezký obraz. Koupil tedy olejové barvy, obrousil kus prkna a maloval – rybník, břízky, krajinu okolo Soběslavi, odtud pochází. Rodině se obrazy líbily, ale zápach terpentýnu na ředění barev, kterým načichl celý dům, už ne. Jaroslav je navíc odmalička astmatik.
„Když jsem na konci základní školy doma řekl, že bych chtěl studovat malování na keramické škole v Bechyni, máma to rázně zamítla a určila mi gymnázium. Z dnešního pohledu to byla nejlepší volba. Výtvarnou výchovu nás učil výborný profesor Kročák. Řekl mi: Hele, ty slušně kreslíš. Položil přede mě reprodukci rytiny Albrechta Dürera a vybídl mě, abych ji zkusil nakreslit šrafovací technikou.“
Dürer je největší německý malíř a grafik období renesance. Výtvarníci následujících epoch pokorně studovali jeho přesný a zároveň podmanivý realismus. „Úplně jsem se do toho ponořil,“ líčí Vašta. „Když si pan profesor prohlížel moje kresby, bručel: No, je to docela slušný.“
Takovými slovy učitel chválil, a kdyby záleželo na něm, nadaný žák by po maturitě pokračoval specializovanou výtvarnou školou. „Máma to viděla jinak. Prohlásila, že moje sestra je učitelka, pěkně sedí ve třídě v teple, a já budu taky učitel. Neprotestoval jsem. Vlastně jsem v té době neměl žádnou představu o svém budoucím zaměstnání,“ konstatuje.
Rum, chlebíčky a malování
Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích, obor český jazyk a výtvarná výchova. A další setkání s malířem, tentokrát už osudové. „Naším profesorem byl akademický malíř Milan Peterka. Jednou se po vyučování zeptal, jestli by mu někdo ze studentů přišel o víkendu pomoct, protože má hodně zakázek. Přihlásil jsem se.“
Domácí malování začalo tím, že poslal Jaroslava do blízké hospody pro láhev rumu a chlebíčky. Pak si společně navodili dobrou náladu a začali malovat.
Jaroslav Vašta(67 let) Narodil se 17. ledna 1954 v Táboře. Pochází ze Soběslavi, od začátku 80. let bydlí v Táboře. Než se začal plně věnovat malířské tvorbě, pracoval jako učitel. Kresbu a malbu studoval na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, teoretické znalosti dále prohluboval dálkovým studiem dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve své tvorbě navazuje na žánrovou linii J. Schikanedera, C. Spitzwega a dalších malířů 19. století. Je ženatý, s manželkou Stanislavou mají dvě děti, Ondřeje a Zuzanu, a od nich vnoučata Petra a Filipa. |
„Pan Peterka byl realistický malíř s úžasným citem pro skladbu barev, které nanášel širšími tahy štětce. Začali jsme tím, že mi vysvětlil, jak věrohodně namalovat vodu. Nechal mě vytvořit podklad obrazu, pak pokračoval sám a dával mi praktické rady. Během vysokoškolských studií jsem u něj byl asi desetkrát. Rozhodl jsem se, že jednou budu malířem z povolání,“ vysvětluje.
Muselo ale uplynout dvacet let, než se to stalo. Jaroslav učiteloval nejprve ve škole v Soběslavi, poté se s manželkou přestěhoval do Tábora a postavili si tam domek.
Budoucí malíř z povolání učil v táborské škole, dálkově studoval dějiny umění na filozofické fakultě v Praze, ve volných chvílích pilně maloval v domácím ateliéru a své obrazy rozdával. Pak přišla sametová revoluce a možnost podnikání. Do tašky vložil štos grafických listů a došel s nimi do nejbližší prodejní galerie v Táboře.
„Prodaly se. Za utržené peníze jsem nakoupil rámy a napříště už jsem grafiky prodával zarámované. Za další výdělek jsem si koupil plátna a barvy. Potom jsem nabídl olejomalby. Taky se prodaly. Začátkem devadesátých let bylo prodejních galerií jako hub po dešti. Galeristé chodili ke konkurenci na lov talentovaných malířů s prodejním potenciálem. Brzy se mi začaly ozývat galerie z celé republiky. Tam si obrazy vyhlédli i zákazníci ze zahraničí a začali mě kontaktovat.“
Když už měl zakázek tolik, že ho brzdila práce ve škole, dal výpověď. Z domácího ateliéru, kamrlíku o tři krát třech metrech, se stala dílna šťastného dělníka palety a štětce.
„Běžně jsem maloval sedmdesát obrazů ročně, ale jeden rok jsem měl rekordní – zvládl jsem jich tři sta. Maloval jsem od šesti ráno, sám jsem je rozvážel po galeriích. V některých mi občas uspořádali i samostatnou výstavu.“
Zpočátku maloval tak, jak se to naučil u Milana Peterky. Uvolněnou malbu zachovávající předmětnou podobu skutečnosti. Pak se někteří stálí zákazníci osmělili a navrhli, v jakém stylu by se jim obraz líbil.
„A ukázalo se, že lidem se nejvíc líbí realistické období 19. století až po impresionismus. Bral jsem to jako výzvu. Nejvíc mě z této doby zaujali malíři Jakub Schikaneder a Carl Spitzweg. Zobrazovali žánrové výjevy a zákoutí starobylých uliček,“ popisuje.
V historických částech měst dodnes takové uličky jsou. A stále v nich přebývá i duch těchto malířů. Bylo by škoda kazit ho na plátně jiným přístupem.
„Nejsem plagiátorem, jen jsem si osvojil jejich úhel pohledu a doplnil ho vlastní malířskou zkušeností,“ vysvětluje táborský malíř, jehož díla se nacházejí nejen v tuzemských sbírkách, ale i v Německu, Nizozemsku, Itálii, Izraeli, Japonsku a USA.
„Zájem lidí mě přesvědčil, že malíř nemusí nutně vytvořit úplně nový styl a malovat jím celý život. Před osmi lety jsem zkusil udělat pár avantgardních obrazů. Svoje kupce si našly, ale galeristé mi řekli, že ode mě očekávají něco jiného. Vlastně se jim stýskalo po stylu mých předchozích maleb. A mně taky.“
Jaroslav Vašta i nadále tvoří v malířské tradici 19. století. Dosáhl penzijního věku, trochu ubral plyn v počtu namalovaných obrazů, ale dokud udrží štětec, jeho malířská paleta neoschne. Má k tomu dobrý důvod.
„Abych usnul, musím si před spaním představovat něco, co se mi ten den povedlo. Vzpomínka na nový dobře namalovaný obraz je pro mě jistota dobrého spánku,“ prozrazuje s úsměvem.
