Obývací pokoj lemují knihy napěchované v policích ještě z doby, kdy žil František Křižík. Na stěnách visí obrazy předků a na horních policích se vyjímají porcelánoví ptáci nebo malovaný talíř. Pohledem z okna Křižíkovy vily je krásně vidět do údolí Lužnice i na bechyňský zámek a slavný obloukový most. Pravnučka slavného vynálezce Helena Schmausová Shoonerová sice 25 let žila v Kanadě, ale v 90. letech se vrátila zpět do bechyňské vily. Když mluví, nelze přehlédnout, že velkou část života prožila v cizině. Nenápadně se jí občas do vyprávění vloudí anglické slovíčko.
Této vile se říká Křižíkova. Přesto ale dům nikdy nepatřil vašemu pradědečkovi, který tady pobýval. Jak se k domu vaše rodina dostala?
Vila byla postavená v roce 1918, tak už tu budeme skoro sto let. Můj dědeček, diplomat Gustav Schmaus, ji koupil od bechyňského soudního rady. Pradědeček František Křižík sem jezdil za dcerou Annou, která se provdala právě za dědečka. Stejně tak jezdíval za synem na zámek do Stádlece a pendloval na stáří mezi těmito dvěma místy. Busta Křižíka, která je na zahradě domu, dala vlastně vile jméno. Tatínek se bál, že v 50. letech o vilu přijdeme, a tak ji nechal pronajatou Svazu hudebních skladatelů, kteří ji hojně využívali. Byli jsme pak v zahradním domku, do vily jsme se vrátili po více než třiceti letech.
Helena Schmausová ShoonerováNarodila se 12. března 1938 v Praze. Pochází ze slavného rodu, je pravnučkou vynálezce Františka Křižíka. Studovala na střední uměleckoprůmyslové škole v Bechyni, ale tu nedokončila. Poté studovala uměleckou školu v Karlových Varech. V roce 1965 zakončila studium na pražské UMPRUM. Po škole se věnovala navrhování šperků, které vystavovala v různých evropských zemích a v Kanadě. S manželem Huguesem Shoonerem se odstěhovala v roce 1971 do Kanady, kde zůstala až do roku 1990. V zámoří se věnovala plastikám a malbě na keramiku. Za své dílo dostala různá ocenění, například její betlém je vystaven v Oratoriu sv. Josefa v Montrealu. Nyní žije v Bechyni a věnuje se charitativním výstavám. Má dceru, která je lékařkou v Kanadě. |
Máte na Františka Křižíka osobní vzpomínky, nebo ho znáte jen z vyprávění?
Pamatuji si na něj, ale jen velmi málo. Umřel, když mi byly tři roky. Ale vzpomínám si, jak seděl tady na křesle v obývacím pokoji a jedna z mých kamarádek šla a žalovala na mě pradědečkovi, že jsem na ni byla zlá. Ten tam seděl, zaťukal holí a říkal: „Zatrapecená holka, já ti nasekám!“ A já jsem říkala, že se nebojím a uteču. Znám ho taky z vyprávění od babičky. Chodíval sem na návštěvy kníže Windischgrätz a babička mu prý řezala do fajfky doutníky po pradědečkovi Křižíkovi, protože ona všechno pietně schovávala. Takže vždy vyndávala dědečkovo pouzdro, odtud vzala doutník a „Windi“, jak mu říkávala, si nařezal doutník, nacpal ho do fajfky a pokuřoval.
Narodila jste se v Praze, ale váš život je spjatý mnohem víc s Bechyní.
Jezdili jsme sem každé prázdniny. První třídu základní školy jsem vychodila v Bechyni a pak začala válka. Studovala jsem později na místní keramické škole, ale z té mě vyhodili po dvou letech, protože jsem zkrátka byla ta od Schmausů a národní výbor neskousl, že bych chodila na průmyslovku. Tenkrát mi pomohl pan profesor Petrů, dědeček Miroslava Kalouska. Dostal mě na školu do Karlových Varů, ale to byla víc technická škola. Odmaturovala jsem s odřenýma ušima a udělala jsem zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze.
Čemu jste se na škole věnovala?
Málem mě i odtud vyhodili, ale pak se mě ujal profesor Jan Nušl. Viděl, že mi jdou dobře zvířata, takže mě vykopl z ateliéru a řekl, že mě tam nechce 14 dní vidět. Chtěl, abych přinesla kresby zvířat a šla se inspirovat do zoo. Moje klauzurní práce pak dopadly výborně a všichni se divili, co se stalo. Přitom on našel to, co mi sedí. Nušl byl předsedou výtvarné rady v Jablonci nad Nisou. Když jsem byla v páťáku, tak mě bral s sebou právě na ty výtvarné rady a mně se to celkem líbilo. Po studiích jsem tam začala pracovat.
Tehdy jste se začala věnovat výrobě šperků?
Ano, věnovala jsem se bižuterii. V Jablonci jsem navrhovala náhrdelníky a podobné věci. Po dvou letech jsem začala vyrábět šperky sama. Úspěšná byla moje výstava na Expu v roce 1967 v Montrealu. Získala jsem díky tomu stipendium na studijní pobyt v Paříži. Francouzský Dior si tehdy vybral nějaké mé výrobky. Výstavy jsem pak měla ve Vídni, Stockholmu a Římě. Jakmile jsem se odstěhovala do Kanady, tak jsem s korály přestala. Ale živilo mě to moc dobře. Byla to taková úpěnlivá práce. Potřebovali jsme hodně peníze a na těch špercích se dalo dobře vydělat. Když maminka umřela, tak jsem tím vlastně tatínkovi vydělala pětkrát na cestu do Kanady. Pak jsem se vrátila zpět k sochařině.
Díky výstavám v zahraničí jste poznala manžela a odstěhovala se za ním do Kanady. Tam jste se inspirovala v tvorbě od indiánů. Jak k takovému setkání došlo?
Mě odjakživa zajímaly pohádky ze všech zemí světa. Tak jsem si koupila indiánské legendy. A k indiánům jsem se dostala snadno, 120 kilometrů od Montrealu je Pierreville, který postavil předek mého manžela a sousedí s indiánskou rezervací. Dokonce jeden můj švagr si vzal indiánku.
Jak to ovlivnilo vaši tvorbu?
Ztvárňuji jejich příběhy. Teď třeba maluji legendu, jak havran přinesl ze slunce oheň na zem. Chtěla jsem, aby Kanaďani mé tvorbě rozuměli. Jenže musím opatrně, dcera, která žije v Kanadě, mi sdělila, že by se indiáni strašně urazili, kdybych jejich motivy použila. Jsou prý naštvaní, jak jim všechno naše civilizace bere. Jejich kresby jsem tedy nevyužila a namalovala jsem klasického realistického havrana.
V 90. letech jste se vrátila do Česka. Vždy jste počítala s tím, že se chcete vrátit do rodné země?
Chtěla jsem žít na venkově a v roce 1990 zemřel můj muž. Moje penze byla dost nízká, a tak se mi nevyplatilo tam zůstávat. A věděla jsem, že tady máme rodinnou vilu, tak tu se sestrou bydlíme.
Dnes to můžete srovnat s odstupem. Je vám bližší česká, nebo kanadská mentalita?
Já jsem nikdy nebyla nijak vyhraněná. Mám hlavně ráda lidi. Měla jsem v Kanadě ruskou kamarádku a ta mi říkala, že mám ruskou duši, což mě trochu dopálilo (smích). Mám ráda pozitivní lidi a je mi jedno, jestli jsou černí, žlutí, nebo modří. Proto mě Kanada jako země tak oslovila. Na ni ale musíte být zdravá, jinak je to tam velmi drahé. Tady v Bechyni se mám přes všechna svá pohybová omezení dobře, můžu si sem zvát řadu lidí a mají tu kde spát.
Když jste se vrátila do Česka, pokračovala jste s malováním?
Přivezla jsem si z Kanady svoji keramickou pec, tak jsem ze začátku dělala modelované talíře. Potom jsem byla pozvaná do Dubí na Mezinárodní symposium malby na porcelán a strašně mě to zaujalo. Malba na porcelán kobaltem mě tady chytla. Porcelán, to je české rodinné stříbro. Proto jsem se rozhodla udělat výstavu porcelánových deskových maleb v Písku v Prácheňském muzeu příští rok ke svému jubileu.
Kdy se bude konat?
Během března a dubna bude vystavovat šest až sedm autorů, moji přátelé. Každý výtvarník dává jeden obraz do výstavy a já jich dám pět. Moje obrazy budou vystaveny extra a posléze se prodají v aukci pro Lékaře bez hranic. Ostatní díla budou od Jany Mašík, Theodora Buzu z Moldavska, Ugi Delgera z Mongolska, Jana Pacáka in memoriam, Marie Jarkovské nebo Emmy Srncové
Prodáváte ještě svoje obrazy?
Ne, to už nedělám. Ráda dávám své obrazy do aukce, když pak jde výtěžek na dobročinné účely. Začínala jsem s kroužkem kreslení v Jedličkově ústavu, v Kanadě jsem pomáhala známým pečovat o jejich postižené dítě. A tak se teď hlavně zapojuji do charitativních projektů.
