„V novinách jsme tehdy četli, že se o ni nemá kdo starat. V té době se všichni vrhali na podnikání a manželku napadlo, co si vzít věž. Nakonec město vše schválilo a věž nám opravdu pronajali,“ vzpomíná Jan Vančura, který o sobě nerad slyší, že je věžný. „K té profesi mám velikou úctu, já jsem však jen správce,“ doplňuje s úsměvem.
Za tři desetiletí byli správce i jeho žena svědky nespočtu zážitků a zajímavých situací.
„Jednou nám tu například holandští turisté nechali své dvě děti. A vrátili se pro ně až za dvě hodiny. Nebo k nám například vystoupal pán, který byl před náročnou operací a chtěl, aby mu Černá věž tak trochu držela palce. A opravdu, nakonec všechno dopadlo dobře,“ vypráví Vančura jeden z mnoha příběhů, které se vážou k sedmdesát dva metrů vysoké věži.
Vančurova práce není jen prodávat nahoře na ochozu lístky turistům. Musí například seřizovat velké hodiny s rafikami či například v zimě odhrabávat sníh a v pytlích ho nosit dolů. Sám ani přesně netuší, kolikrát za 31 let své služby musel vystoupat 225 schodů.
HistorieMěstská rada schválila stavbu nové hlásné a strážní věže v roce 1547. Napřed museli stavitelé prostor vyztužit dubovými pilotami. Práce trvaly od roku 1549 až do roku 1577. A proč je to vlastně Černá věž? Traduje se, že označení souvisí s velkým požárem Českých Budějovic v roce 1641, při kterém měl povrch kamenných kvádrů zčernat. Ve skutečnosti se označení Černá věž začalo objevovat až kolem roku 1890. Právě v 19. století opadaly poslední zbytky malované omítky a povrch kamenů zčernal, pravděpodobně v důsledku znečištění ovzduší rozvojem průmyslu a spalováním uhlí. Dnes je to oblíbený turistický cíl. Na ochoz, který je ve výšce 46 metrů, vystoupáte po 225 schodech. Cestou míjíte šest zvonů, Bumerin, Budvar, Marta, Octava, Maria a Stříbrný zvon. Vstupné pro dospělé stojí 50 korun. |
„Čárky si nahoře nedělám. Nahoru chodím i v zimě, musím kontrolovat hodiny i zvony. Takže někdy musíte při provozních věcech nahoru i třikrát čtyřikrát. Ale když řeknu, že denně průměrně vystoupám dvakrát, tak asi nelžu,“ směje se Jan Vančura.
Protože je Černá věž nejvyšší budovou v historickém centru města, nevyhýbají se jí rozmary počasí. Ani o takové zážitky nemá správce nouzi.
„Pamatuji si dobře na orkán Kyrill z roku 2007. Ještě večer předtím, než bouře udeřila, jsem musel věž projít, a hned jak se to trošku zklidnilo, tak jsem musel nahoru zas a zkontrolovat světla a lampy nad půdním prostorem. Pak přišel najednou takový poryv větru a já musel čekat takových deset patnáct minut, abych mohl jít vůbec dolů. Ten vítr mě doslova uvěznil v jedné z těch luceren. Ne že bych se nějak bál o život, ale vichr mi neumožnil slézt,“ přidává Vančura další z mnoha historek.
Výjimkou nebyl ani úder blesku do Černé věže. „Zažili jsme tam s manželkou několik bouřek. Jedna velká šla směrem od Temelína a my jsme si ji nazvali křaplavá, protože každý blesk vydával podivný křupavý zvuk. A šla poměrně nízko, takže jsme ty blesky viděli dobře. Také jsme měli možnost vidět hned tři duhy naráz, byly na třech světových stranách, což bylo hodně zajímavé,“ povídá správce.
