Před deseti lety zažila Monika Flídrová nezapomenutelnou zkušenost. Když jako čerstvá středoškolačka pečovala v Irsku jako dobrovolnice o umírající, poprosila ji jedna stará žena ležící v hospici na smrtelné posteli, aby jí k Vánocům zahrála Tichou noc.
„Bylo to dva dny před Štědrým dnem. Měla jsem s sebou kytaru a píseň jí potichu zabrnkala. Pak jsem se dověděla, že za dvě hodiny po mém odchodu v klidu zemřela,“ líčí Monika Flídrová zážitek, který ji možná postrčil blíže k profesi ošetřovatelky a odborníka na takzvanou paliativní péči.
Po návratu z irského Sliga, kde se po maturitě zdokonalovala v angličtině a pracovala jako domácí au-pair a dobrovolnice v hospici a v azylovém domě, začala sociální práci a zároveň i teologii studovat na univerzitě.
„Na západě je paliativní péče na lepší úrovni“
„Po vysoké škole jsem mohla zůstat jako učitelka na akademické půdě. Ale víc mě přitahovala praxe, i když dnes částečně na univerzitě učím. Lákalo mě hlavně propojení sociální péče a teologie. Proto jsem začala pracovat v prachatickém hospici, a když se otevřelo zařízení v Budějovicích, přešla jsem,“ popisuje.
Díky praxi může srovnávat. Podle ní je západní paliativní péče oproti naší na vyšší úrovni. Těší se totiž podpoře veřejnosti i státu. V Anglii vznikl první hospic už v roce 1967. Významné je zde v této oblasti dobrovolnictví. Pro Brity má charita hodnotu jakési vznešenosti a noblesy.
„Kdesi jsem četla, že v Anglii pomáhá lidem na 100 tisíc dobrovolníků. A nejsou to jen studenti. V Irsku se sice hospicová péče začala rozvíjet až v 80. letech, ale zato tu má velkou oporu v zákonech. Díky tomu, že ji hradí zdravotní pojišťovny, je pro klienty zdarma,“ popisuje praxi v zahraničí Monika.
Nejmladšímu umírajícímu bylo 31 let
Podle Moniky si málokdo z mladších lidí uvědomuje, jak je důležitá pro umírajícího nejen zdravotní, ale hlavně psychická podpora u nevyléčitelně nemocných. Hospicová zařízení odhadují průměrnou dobu péče u jednoho klienta na 15 až 27 dní, polovina lidí do této doby umírá. Právě proto je tato fáze života pro člověka nesmírně důležitá. Stejně tak pro celou jeho rodinu.
„Často se nám stává, že rodinu, která je někdy rozháraná, zase spojíme. S jejími členy jsme ve styku i po smrti jejich blízkého. Svěřují se nám s osobními starostmi, jako bychom byli skoro jejich příbuznými. Přitom zdaleka nejde jen o péči o staré lidi, vždyť našemu nejmladšímu klientovi bylo 31 let. Umíral na rakovinu,“ vysvětluje Monika Flídrová.
Dny, kdy končí takzvaná kurativní medicína a nastupuje paliativní, diagnostikuje lékař. V té době už nemá pro rodinu smysl volat k nemocnému sanitku a posílat ho ve finále umírat do nemocnice. Budějovický domácí hospic má tu výhodu, že s ním spolupracuje lékařů hned několik.
„Naše sestry jsou schopny dorazit k umírajícímu v každou denní i noční dobu. Podle přání můžeme zajistit i duchovní útěchu knězem. Naše práce je doprovázet člověka na poslední cestě. V poslední době jsme zahlceni žádostmi nových klientů, bohužel naše kapacity nejsou neomezené. Je to i malou státní podporou, která by se mohla zlepšit přijetím nového zákona o sociálních službách. Některé změny mají platit už od příštího roku,“ doufá.
Pro mladou ženu, která se rozhodla spojit život s péčí o potřebné, jsou pohlazením po duši takové zážitky, o jakých mluvila na začátku. Má radost, že mohla splnit poslední přání. Posilují ji také slova díků a dopisy od rodin, kterým se mobilní hospic postaral o blízké.
„Pečovat o umírající je hlavně nesmírně psychicky náročné. Relaxuji sportem, chodím do lesa, jezdím na kole. Letos v létě se chceme vypravit s přítelem na kole do Itálie, už se moc těším. Plánujeme rodinu, ale ještě to nejde. Podle zkušeností trvá rozjezd každého nového zařízení až pět let, a teď, když teprve zakládáme tým, je práce nejvíc. Někdy se možná cítím unavená, ale to přejde, když vidím, že takový projekt má smysl. Hodně mě posiluje víra. Bez ní by služba bližním nebyla celá,“ usmívá se Monika Flídrová.
