Když otevřete zdobné zelené dveře, uděláte první krok na starou prkennou podlahu, která pod vámi zapraská, a ucítíte vůni dřeva, okamžitě vás to vrátí o desítky let zpátky.
Stojíte v prvorepublikovém mlýně, kde se točí turbína malé vodní elektrárny a stroje ve druhém podlaží jsou připraveny na další várku mletí. Atmosféru navíc umocňuje dobové nářadí, nábytek, fotografie, obrazy a do detailu vybavený pokoj a kancelář tehdejšího správce.
„Něco takového technického jsem dlouho sháněl. V roce 2014 jsem ho objevil. Navíc nebyl daleko od domova,“ vrací se do doby před šesti lety současný majitel Holubovského mlýna, 46letý Pavel Šíma z Českých Budějovic. „Dřív jsem nevěděl, že se ještě dneska dá sehnat mlýn i s původním vybavením.“
Mlýn měl dvě kola
První zmínky o Holubovském mlýně, který stojí u Křemežského potoka na půli cesty mezi Křemží a Holubovem, pocházejí už z roku 1600. V 19. století si holubovští mlynáři opatřili i pilu. Na počátku 20. století měl mlýn dvě kola, to na svrchní vodu pohánělo samotný mlýn a kolo na spodní vodu jednorámovou pilu.
V roce 1913 založila trojice největších sedláků v okolí mlýnské družstvo a koupili i objekt u Křemže. Na řadu pak musela přijít modernizace. Při ní mlýn zvětšili o jedno patro a celý vylepšili. Družstvo za všechno zaplatilo 415 220 tehdejších korun.
„To byly velké peníze, na dnešní dobu to můžeme přepočítat na desítky milionů korun,“ vypočítává Šíma s tím, že za první republiky se mlýnu dařilo nejvíce.
Družstvo ale muselo v roce 1953 předat mlýn Jihočeským mlýnům a pekárnám. Po dvou letech byl zrušen. Budovu převzalo do bezplatného nájmu Jednotné zemědělské družstvo Křemže a používalo ji do devadesátých let jako sklad obilí. Po revoluci 1989 zůstal mlýn v majetku státu, a to až do roku 2008. Od roku 2015 ho vlastní rodina Šímů.
„Nebyla to až tak úplná ruina, ale zatékalo sem, v podlahách byly díry, zdi plesnivěly. Ale třeba řada trámů je původních,“ ukazuje Šíma, který je povoláním strojní inženýr.
Lidé se mohou objednat na prohlídku
Současný stav mlýna stál rodinu Pavla Šímy hodně peněz i spousty starostí, práce a času. „Co bylo nejhorší? Asi to všechno správně naplánovat, ohlídat a pak se držet představ. Mlýn je samozřejmě kulturní památkou, tak jsme museli také řadu věcí řešit s památkáři. Ale jakmile se rozkřiklo, že dělám do mlynařiny, tak nám hodně lidí přinášelo dobové věci, co měli doma,“ podotýká majitel, který ke Křemežskému potoku občas jezdí na víkendy jako na chalupu.
Ale precizně opravený mlýn může vidět kdokoli. Stačí se objednat na prohlídku. A přímo majitel zájemce provede od sklepa až na půdu.
„Buď provádím já, nebo moje děti,“ usmívá se. „Chtěli bychom do budoucna znovu zprovoznit pec na chleba a zkusit si to. Chleba jsme tu ještě nepekli. Jinak se samozřejmě budeme starat o provoz a údržbu mlýna, protože ta je vlastně nekonečná,“ doplňuje Šíma, který si tak pod Křemží plní své sny.
