„Když má poprvé přijet nějaká návštěva, věšíme na keře u cesty červené fáborky, aby odbočili správně,“ vysvětluje žena, která si jako rodilá Pražačka před léty rozhodně nedovedla představit, že se stane vášnivou chalupářkou. „Prahu miluju, je stále krásná, ale už to není to město, kterým bylo dřív. Všude jsou zácpy, je přelidněno, a tak utíkáme do klidu právě sem,“ říká.
Našel ji před mnoha léty její muž Petr, který jako chirurg pracoval ve strakonické nemocnici, a tip mu dal kolega z obvodu. „Já už jsem sem přišla v době, kdy manžel byl vdovec a měl desetiletou dceru. A jak jsme se rozrostli o další dceru, pak jejich partnery a děti, bylo třeba bývalé chlévy přestavět a uzpůsobit zdejší bydlení trochu do současné doby,“ poznamenává.
Marie RetkováRodačka z Prahy nejdříve uvažovala o studiu hudby, díky náhodě se ale přihlásila na konkurz do Československé televize. Tady nastoupila v roce 1977 jako hlasatelka a zároveň studovala fakultu žurnalistiky. Třikrát získala diváckou cenu Týtý. V roce 2005 byl post hlasatelů zrušen, na obrazovkách ale zůstala a uváděla pořady Barvy života a Čétéčko. Zároveň působila v Rádiu Rio, pak na Frekvenci 1 a dodnes moderuje v Českém rozhlase Dvojka. Třetím rokem jednou měsíčně provází Křeslo pro Fausta, setkávání zajímavých osobností v pražském Faustově domě pro 1. lékařskou fakultu. Hraje rovněž v Semaforu ve vzpomínkovém pořadu Návštěvní den u Miloslava Šimka. Je vdaná, manžel Petr (72) je lékař. Lékařkou je i její nevlastní dcera Alice (46), kterou vychovávala od 10 let. Medicínu vystudovala rovněž dcera Magdaléna (33). Radost jí dělají vnučky Adéla (20), Alžběta (17) a vnuci Martin (5) a Ondra (2). Ve volných chvílích hrají s manželem tenis, jezdí na kole, lyžují a sama relaxuje s kamarádkami při basketbalu. |
Pokusy o vlastní zeleninu a jahody ale na chalupě vzdali. „Nepomohlo ani oplocení zahrádky, pro srnky a zajíce jsme byli zkrátka skvělý bufet. Tak chráníme jen kůru stromů a užíváme si občasné zvířecí krotké přítomnosti.“
Teď vyhlásila válku slimákům, ti ovšem zatím vítězí. „Manžel je sice večer sbírá s baterkou v ruce, ale cestu k našim kytkám si stejně někteří najdou, takže jsou pěkně zdecimované,“ poznamenává.
Chalupa je pro celou rodinu místem setkávání nejen v létě, ale i v zimě, kdy tady třeba tráví povánoční čas. Je ráda, že obě dcery si vybraly lékařskou profesi jako manžel Petr. Zatímco starší Alice je pediatričkou v Písku, mladší Magdaléna začínala u záchranky a po mateřské dovolené by se ráda stala praktickou lékařkou na Českokrumlovsku.
„I když je k nám špatná cesta, přesto sem občas zajede nějaký zloděj. Třeba tady na stěně byly krásné hodiny, kukačky, měli jsme tu i hezké věci po rodičích. To je ta daň za samotu jen s pár sousedy,“ míní Marie Retková.
Vážná nemoc přišla náhle
I to je důvod, proč na chalupě nikdy nebývá jeden dospělý s dětmi sám. Ona sama naštěstí ve chvíli životního ohrožení měla blízko starší dceru, která je lékařka. „V noci jsem šla do koupelny a najednou začala masivně krvácet. Ajka mě okamžitě naložila do auta a odvezla do strakonické nemocnice. Nikdo netušil, že právě takhle se projevila moje nemoc,“ popisuje stručně.
Diagnóza zněla vzácný karcinom děložního hrdla, který nelze objevit ani při pravidelných preventivních kontrolách. Následovala operace, ozařování a její touha vrátit se co nejrychleji zpět do normálního života.
„Nejradši bych rok 2001 vymazala z paměti. Dlouho jsem do té koupelny ani nechtěla jít. Fantasticky mi pomohla celá rodina. Třeba malá dcera Majda mi tehdy řekla, že když přijdu o vlasy, nechá si ty svoje ostříhat na moji paruku,“ se slzami v očích dodává Marie Retková. Od té doby se snaží, aby si ve svém pracovním diáři nechávala víc volného místa. Před nemocí mívala totiž den rozpočítaný téměř na minuty.
Televizní hlasatelkou se dcera z rodiny muzikolga a zpěvačky sboru České filharmonie stala náhodou. Sama sice milovala hudbu, ale přiznává, že žádný velký talent nebyla. „Nevěděla jsem, co budu dělat. Pak jsem v tramvaji cvakla lístek jedné milé babičce a ta mi k poděkování přidala radu, že by mi to slušelo v televizi. A vedle mě náhodou zrovna stál Milan Friedl, který tehdy uváděl hudební pořady a doporučil mi, ať zkusím konkurz,“ vzpomíná na své začátky.
Hlasatelskému postu byla věrná od roku 1977 až po jeho zrušení. To se psal rok 2005. O její oblíbenosti svědčí i tři divácké ceny Týtý. Její hlas ale v posledních letech znají i posluchači Českého rozhlasu Dvojka. Vidět ji mohou i diváci, kteří přijdou do Semaforu na vzpomínkové představení Návštěvní den u Miloslava Šimka, kde celým představením provází.
Svatbu měli ve Strakonicích
„Se Slávkem jsme se znali už dávno. K jeho mamince jsem jako holčička chodila na angličtinu, on mě později zval do pořadu Nezavěšujte, prosím, volá Semafor. A pak jsme jezdili s takovou přelomovou hrou Jedeme do Evropy,“ vysvětluje svoji cestu na divadelní prkna. I na ně si najde čas, stejně jako na sport.
Teď jsou s manželem členy strakonického tenisového klubu, v zimě jezdí na běžky a v létě na kolech. „Nevýhodou je, že jsme na kopci a vždycky se po něm musíme vracet. Ale už máme i své mírnější cestičky lesem,“ přiznává.
Nevzdala se ani basketbalu. Z mistrovství světa veteránů v roce 2005 na Novém Zélandu má dokonce zlatou medaili. „Hrajeme v Kobylisích pořád se stejnou partou každou středu a vždycky se stejným rituálem. Šampaňským do plastových kelímků, které popíjíme v těch upocených tričkách,“ směje se.
Ráda má také pivo. Přidává historku, jak ho kdysi poprvé nabídla nevlastní dceři Alici. „Nezkušenou matkou desetileté dcery jsem se stala ve 23 letech a vůbec mi nedošlo, že je nezletilá, a brala jsem ji jako mladší kamarádku. Byli jsme na dovolené u moře, manžel po žloutence nepil a já se prostě podělila,“ přiznává.
Vypráví i tom, že ačkoliv má rodinu plnou doktorů, ošetřování dětských rozbitých kolen zvládá sama. „Manžel asi ani neví, kde tady máme lékárnu. Já musím kontrolovat, jestli je v ní dost náplastí, prášků na průjem nebo bolest,“ konstatuje s tím, že když si ona postěžuje, že ji něco bolí, odpoví manžel s úsměvem, že jednou bude hůř. Na druhé straně zase zná spoustu místních dobrých řemeslníků, kteří odvedou skvělou práci.
„Postupem let jsem přišla na to, že všude je dobře, ale na chalupě nejlíp. Užívám si tady opravdu každou chvíli.“ Ostatně, považuje se za těch 35 let za místní. „Vždyť my se dokonce v roce 1982 na strakonické radnici brali,“ dodává.
