Řezbářství je rodinná tradice, která se předává z pokolení na pokolení.

Řezbářství je rodinná tradice, která se předává z pokolení na pokolení. | foto: Marie Kučerová, MF DNES

Když poprvé vzala jako malá do ruky dláto, věděla, že chce být řezbářkou

  • 2
Dřevěné hobliny na ponku, nespočet různých dlát, rozpracované figurky a vůně lipového dřeva. Z dílny řezbářky Dany Nachlingerové v Opařanech na Táborsku je často slyšet i zvuk motorové pily. S ní vyrábí třeba betlémy v životní velikosti. Ty jsou k vidění v Táboře, v nedalekých Dražicích nebo v Prachaticích.

Dana Nachlingerová se narodila na Šumavě do řezbářské rodiny. Učila se po boku dědečka, který v ní objevil talent a lásku k tomuto řemeslu. Je tak již pátou generací, která se práci se dřevem věnuje.

„Je to rodinná tradice, která se u nás předává z pokolení na pokolení. Vše mě naučil dědeček, protože jsem už odmala běhala po jeho dílně a viděla, co se jak dělá. Když jsem poprvé vzala do ruky dláto, věděla jsem, že také chci být řezbářkou,“ vypráví 43letá žena.

Po základní škole si proto vybrala uměleckou školu v Praze a vyučila se uměleckou řezbářkou. „Vyráběla jsem podle dědových starých nákresů. Byly to všechno přes 120 let staré věci. Lidstvo ale v podstatě provází pořád stejné motivy, kterými se mohu stále inspirovat,“ vysvětluje Nachlingerová.

Ta vytváří, ale také restauruje dřevěné předměty. Pracovat umí nejen s dláty, ale také s motorovou pilou. Tu používá při výrobě monumentálních děl. „Pocházím z Prachatic a v místním kostele je o svátcích k vidění můj první betlém v životní velikosti. Další a zároveň největší je v Táboře v Klokotech. Dubový vystavuji pak ještě v Dražicích,“ jmenuje.

Základ klokotského betlému je vyrobený z jednoho stromu. Dřevo bylo kvalitní, a tak jsou postavy vyšší než dva metry. „Byla to pro mě výzva, ale měla jsem na něj celý rok. Zato betlém v Dražicích jsem dělala intenzivně tři měsíce. Na to si dobře vzpomínám. S motorovou pilou, kterou vyřezávám hrubý tvar, nejde pracovat víc než pět hodin v kuse. Proto je to časově náročné,“ tvrdí.

Nachlingerová používá speciální lišty, které dovolí tvarování dřeva. Na konečné detaily si však bere dláta. U sochy začíná obličejem. Hlavní je podle ní výraz. „Vždy je pro mě u sochy důležitý výraz ve tváři. Může být hezky propracovaná třeba drapérie (zřasení roucha – pozn. red.), ale když to nemá výraz, tak je to špatně. Někdy to i čtyřikrát předělávám, jindy to zase udělám na první pokus a vím, že to tak má být,“ srovnává.

Nejčastěji volí lipové dřevo

Před Vánocemi vyrábí betlémy nejen do kostelů, ale i pro lidi. „Záleží na pracnosti a velikosti. Je rozdíl, jestli jde o nějakého patrona se splývavým oděvem, nebo třeba o svatého Václava, který má brnění. Betlém o deseti figurkách a chaloupce mi zpravidla zabere týden. Do toho ale nepočítám přípravu a povrchovou úpravu,“ propočítává.

Figurek si někdo zakoupí jen jednu sadu, jiní si každý rok objednávají další. „Lidé mi píší, že díky tomu mají doma krásnou atmosféru. Z toho mám opravdu radost. V základu je Marie, Josef, Ježíšek, tři králové a pastýři. Naposledy jsme vymysleli i dudáka a ponocného. Pasáčka zvládnu na několik způsobů, ale vyrobit dudy, housličky a basu je horší,“ uvádí.

Podle zkušeností řezbářky je pracná i výroba palem. Nachlingerová se snaží zároveň plnit i speciální přání zákazníků. „Jednou přišel pán, který měl svou jabloň. Když ji pokácel, tak dřevo nechal vyschnout a přišel za mnou, jestli mu z něj vyřežu madonu. Dřevo může takto přetrvat po generace,“ těší ji.

Nejčastěji vyrábí z lipového dřeva. Jde o měkký materiál, který se dobře opracovává. Dřevo ale musí být dostatečně vyschlé.

„Počítá se jeden rok na jeden centimetr. Když si kmeny odvezu na pilu, nechám si je nařezat na fošny, a pak roky schnou. Když jsem měla své první dřevo, mohla jsem ho použít až za tři roky,“ ví Nachlingerová. Ta každý rok shání další strom, místo kterého na jaře zasadí nový. „Je to materiál, který je při dobrém hospodaření neomezený a vždy tu pro lidi byl. To se mi na tom líbí,“ hlásí.

Každý řezbář má svoji přednost. Někdo je loutkář, někdo betlémář, jiný portrétista. Nachlingerová se však nejraději věnuje výrobě rámů. A její práce jsou k vidění i na zámcích. Dědeček je pro ni dál vzorem.

„Vždy se mi v propracovanosti soch líbil Michelangelo Buonarroti. Něco jiného je vidět jeho dílo na obrázku a pak naživo. Vyrazila mi dech jeho Pieta. Motivy ale hledám třeba i v dětských malovaných knížkách. Největší vzor je pro mě ale stále můj děda,“ uvědomuje si.