Fascinují ho tajemná místa, kde se objevují paranormální jevy. „Jsou o nich teď spousty informací na Facebooku. Táhne mě to tam, už jsem několik záhad v Branišovském lese zažil. Ale les mi přináší i příjemné pocity. Provětrá mi hlavu. Napadají mě tam myšlenky, které jinde normálně nemám. Možná mě inspiruje příroda,“ vysvětluje Jindra.
Kromě toulání po lese ho baví náročná literatura. „V poslední době mě zaujala knížka Dýka a kříž,“ vypráví mladík o americkém bestselleru, příběhu o kazateli, který kolem sebe soustředil mládež z nejhorší newyorské čtvrti.
Kniha, kterou Jindra píše, je o čtrnáctiletém chlapci. „Také hledá něco, co by ho naplnilo. Je sám, i když má rodiče. Ti na něj nemají čas, jsou zabraní jen do práce. Jako dneska většina z nich. Hledá, čím by se zabavil. Přitahuje ho les a zároveň z něj cítí strach. Dojde vždycky na jeho začátek a uteče. Tuší v něm něco nadpřirozeného. Už vím, jak kniha dopadne. Ten kluk je už z neustálých útěků na dně, ale nakonec se osvobodí tím, že do tajemného lesa vkročí,“ přemýšlí.
Jindra ještě neví, co si s rukopisem počne, ale zatím je spokojený. Řádky v něm otiskují autorův portrét a jeho nezodpovězené otázky. V malém skromně zařízeném bytě na sídlišti Máj s ním žijí ještě dvě mladší sestry a matka. Také domácí zvířata - kočka, králík, andulka a svoji klec tu má i holub, kterého děti našly poraněného před nákupním střediskem. Těší se, že až se uzdraví, pustí ho na svobodu.
Před lety prošel Jindra Arpidou, centrem pro rehabilitaci dětí se zdravotním postižením. O svých potížích už nyní nechce mluvit. Podobně ji navštěvují i jeho sestry osmiletá Eliška a jedenáctiletá Alenka. Bavilo ho kreslení v ateliéru arteterapeutky Aleny Jankovské. Jeho obrázky se objevily i v dětské knize, někdy si pro zábavu fotí krajinu.
Chce být veterinářem
Brzy mu bude patnáct. „Ve škole mě baví kreslení, sloh a matematika. Ale chtěl bych být veterinářem. Léčit zvířata. A psát knížky. Na nich ještě musím zapracovat. Když jsem ukázku poslal o prázdninách mailem své učitelce, řekla, že příběh je pěkný, ale pravopis horší,“ usmívá se chlapec, který prožívá na rušném budějovickém sídlišti komplikované období života.
Stejně jako jeho imaginární knižní hrdina hledá své místo na zemi. Žádné velké materiální nároky jinak nemá a ani mít vzhledem k situaci rodiny nemůže. „Jsem asi jediný kluk na škole, který se baví psaním. Potřeboval bych jen lepší počítač. Na tom, co mám, se mi ztratila část textu. Hlavně není moc výkonný,“ konstatuje Jindra Mik.
