Jihočeským plaveckým stadionům dominuje ten českobudějovický ze 60. let minulého století. Jeho vzniku však předcházelo období, kdy plavci využívali k tréninku zdejší řeky nebo později plovárnu pod širým nebem na Sokolském ostrově.
„Plavání v řekách už si nepamatuji. Já jsem začínala ve svých deseti letech a vyrostla na sokolské plovárně, která stávala v místech, kde je dnes letní areál. Byl tam velký plavecký bazén, menší pro děti, brouzdaliště, sprchy, vzadu dokonce basketbalové hřiště,“ vzpomíná Eva Šmausová, dlouholetá plavecká trenérka a vedoucí plaveckého klubu Koh-i-noor České Budějovice (KIN ČB).
Závodní plavání se v jižních Čechách zapsalo do historie v létě roku 1921, kdy tehdejší plavecký oddíl SK České Budějovice uspořádal první republikové závody. Uskutečnily se mezi dvěma mosty na řece Malši v centru města a na startu stálo 98 plavců z téměř všech významných českých klubů.
Akce zaznamenala velký úspěch mezi diváky, a tak se o rok později opakovala a stala se pravidelným podnikem i s mezinárodní účastí. Na první závod dorazil mimo jiné i známý vídeňský plavec Carl Reich, který startoval v disciplínách 100 metrů prsa a znak. Součástí programu byl také závod na 500 metrů volným způsobem, v němž se utkal tehdejší nejlepší československý vytrvalec a olympionik z her v Antverpách Alois Hrášek s rakouským rekordmanem Tony Mülerem.
Na počátku 30. letech se poté dějiště závodů přesunulo na nově vzniklou plovárnu Sokola.
Plovárny u obou řek
Kořeny plavání na jihu Čech však sahají hlouběji do historie a většinou se pojí s prostředím řek Vltavy a Malše v Českých Budějovicích.
Nejstarší koupaliště vzniklo v 50. letech 19. století právě na levém břehu Malše. Asi dvacet let poté byla v místech dnešního Kulturního domu Slavie postavena krytá plovárna, která zde sloužila až do roku 1888.
Před koncem století se však přesunula k Vltavě naproti Střeleckému ostrovu. V její blízkosti vznikly dokonce městské říční lázně, které byly unikátní svou konstrukcí, stály na plovoucích vorech připoutaných ke břehu.
Ve své době byly mezi obyvateli velice populárním a vyhledávaným rekreačním místem. Ve městě v té době fungovalo také druhé koupaliště, které se nacházelo na pravém břehu řeky Vltavy, v místech pod dnešním Dlouhým mostem.
Seriál Zapomenuté osudyJihočeská redakce MF DNES připravuje seriál věnovaný historii. Popisujeme v něm příběhy osobností z kultury, sportu i společenského života, míst nebo událostí, které bychom neměli vytratit z paměti. Připomínáme také krimipřípady a události, jež ve své době zajímaly Jihočechy. |
Na počátku 20. století pak vznikla na Sokolském ostrově samostatná plovárna Sokolu, která fungovala s různými úpravami prakticky až do 60. let. Po dokončení stavby krytého bazénu začala sloužit jako letní koupaliště, kterým je dodnes. Areál nesl tehdy poetický název Plovárna a sluneční a sprchové lázně. Rozlehlý venkovní prostor disponoval dvěma bazény – tréninkovým padesátimetrovým pro plavce a menším bazénkem pro menší děti. Součástí bylo i další volnočasové vybavení.
Až v 60. letech pak podle návrhu architekta Bohumila Böhma začala stavba současného plaveckého stadionu, jenž byl dokončen v roce 1971. Na svou dobu bylo architektonické řešení velice inovativní a unikátní.
„O jeho vznik se zasadil především bývalý vynikající plavec a poté trenér Josef Potužník, který s architektem Böhmem objížděl všemožné stadiony v Evropě a hledal v nich náměty a inspiraci. Vznikl tak jeden z prvních krytých padesátimetrových bazénů v Československu a byl také jedním z nejhezčích v Evropě,“ zdůrazňuje Eva Šmausová.
Problémy se střechou
„V době otevření jsem ještě aktivně plavala a na zahájení provozu jsem se zúčastnila polohového závodu na 200 metrů. Jak jsem tehdy dopadla, si už ale nepamatuji,“ dodává trenérka, která je tak nejen pamětnicí, ale také známou osobností jihočeského plavání.
Dnes však unikátní stavba způsobuje současnému provozovateli, kterým je město, velké problémy. Může za to právě zvláštní konstrukce střechy z prohnutých nosných lan, jež tvoří specifický tvar plovárny. Navzdory tomu, že na konci 90. let prošla celá budova kompletní rekonstrukcí, v poslední době se ukazuje, že do střechy opět zatéká a lana začínají silně korodovat.
Plavcům sloužily v minulosti také budějovické jezy, mezi nimiž vyniká především Malý jez na Malši. Lokalitě, o které místní mluví jako o Maláku, se tehdy říkalo Malé Benátky. I tady se v minulosti závodilo. V roce 1932 se tu uskutečnila dvě mezistátní utkání s Rakouskem.
Neplavalo se však jen v krajském městě. Také ostatní větší města v regionu postupně začala stavět svá koupaliště a stadiony, na kterých vznikaly další plavecké oddíly.
V Táboře postavili plovárnu přímo na rybníku Jordán, která jako venkovní koupaliště funguje v podstatě až do dnešních dnů. V Písku se objevily bazény dokonce na obou březích Otavy. Zdejší plovárna u sv. Václava funguje od roku 1934 dodnes.
Výjimečný areál mají ve Volyni na Strakonicku, kde mezi řekou Volyňkou a železniční tratí stojí plovárna, kterou v roce 2008 ministerstvo kultury vyhlásilo kulturní památkou. Ocenilo tím unikátnost koupaliště z roku 1941, které je jediným svého druhu v republice. Dřevěné kabiny, sprchy i bazén jsou stále původní. Vodu berou z řeky a pravidelně ji mění.
Petráček byl zlatý v Riu
A jihočeské plavecké kluby vychovaly za tu dobu také nespočet vynikajících sportovců, kteří reprezentovali na vrcholných akcích. Asi nejvýraznější postavou jihočeského plavání je paralympijský vítěz z Ria Arnošt Petráček.
Sílu zdejších handicapovaných plavců dokládá i bronzová olympijská medaile Běly Třebínové, která v Riu ukončila svou kariéru. Její trenérkou byla právě Eva Šmausová.
Za zmínku stojí také výkony budějovického plavce Tomáše Novoveského, jenž od roku 2014 vévodí jihočeským tabulkám v závodě na 400 metrů volný způsob.
Také dálkové plavání má své jihočeské hvězdy. Filip Pytel se v roce 2007 stal nejmladším českým pokořitelem kanálu La Manche, který zdolal za 11 hodin a 3 minuty.
Zkrátka jihočeští plavci mají své pevné místo v české špičce, o čemž svědčí pozoruhodná statistika. Za oněch sto let od prvního závodu získali celkem 146 mistrovských titulů z republikových šampionátů. Z toho 77 vyplavali plavci právě z oddílu KIN České Budějovice, což dokládá velkou sílu tohoto klubu.
„Je to známka toho, že vše bylo dříve metodicky dobře vedené, fungovala různá střediska mládeže nebo sportovní třídy. Dnes už takový systém neexistuje, je to spíše o penězích a jiných možnostech,“ podotýká Eva Šmausová.
