O jižních Čechách se říká, že jsou rájem cyklistů. A devětadvacetiletý trenér ČEZ Cyklo Teamu Tábor Michal Bednář souhlasí. Nejen pro ty rekreační, ale i pro výkonnostní.
„Máme tady řadu sérií a závodů, které nám jinde v republice závidí, a když začneme sezonu, tak nemáme víkend bez závodu. A třeba táborské okruhy jsou pro nás nejlepším náborem,“ říká trenér, který by přivítal i vyšší základnu pro svůj sport.
Jezdit na kole umí téměř každý. Děti se to učí jako malé a baví je to. Z toho mi vychází, že nouzi o malé závodníky nemáte.
Opak může být pravdou. Byli bychom rádi za širší dětskou základnu, ze které se pak vychovávají reprezentanti a budoucí profesionálové. Na kole možná jezdí každý, ale minus našeho oddílu je v tom, že se specializujeme na cyklokros. V něm se závodí na podzim a v zimě. Trénujete v dešti, ve sněhu. Děti víc lákají závody na horských kolech, ty jsou přes léto, jezdí je celé rodiny.
A chodí k vám děti?
Zájemci chodí, ale nejvíc je odrazuje dřina a pravidelnost. Někteří vydrží půl roku, jiní rok, někdo dva měsíce. Není to sport v hale. Počasí nepřeje vždycky. „Úmrtnost“ je 80 procent.
A v kolika letech berete děti na cyklistiku?
Rodiče jsou schopní je dát i v šesti letech. Já nejsem zastáncem rané specializace, ale spíše všestranného vývoje. Proč by děti do žákovského věku nemohly dělat cyklistiku s rodiči? Jednou týdně jet na výlet a dělat další sporty a všestranně se rozvíjet? Byl bych na specializaci opatrný. U nás přichází až u kadetů. Klidně si v žácích mohou zkusit nějaký závod, ale nevěnoval bych se tomu jako prvotnímu a jedinému sportu. A rozvíjel bych to dalšími sporty, jsou jich mraky. A do budoucna se dítě rozhodne. Protože pak už to není na to, aby si šlo ještě dvakrát týdně zakopat.
Takže se vyplatí nechvátat?
Určitě. Začnete dítě drilovat v deseti letech a ve 20 je přesycené a trénink už ho nebaví. Už to dělá 10 let. Ale když se mu začne věnovat v 15 letech, tak ve 25 letech není přesycený, ale hladový a chce něco dosáhnout.
Máte nějaký příklad?
Karel Camrda, ročník 2001. Je to dva roky, co jezdí na kole, a v únoru byl v juniorech na mistrovství světa. V podstatě začíná, ale mohl by těžit z toho, že není vyčerpaný, ale naopak zapálený.
Přitom on má cyklistiku v rodině...
A vůbec nejezdil. Přijel sem na rozsypaném kole. Dělal hokej a cyklistiku vůbec. Chtěl to zkusit, když táta dřív jezdil. Geny tam jsou, ale může těžit i z toho, že nejezdí dlouho. Samozřejmě to není pravidlo.
Kdo trénuje naše dětiJihočeská redakce MF DNES přináší seriál rozhovorů se zajímavými trenéry napříč sporty, kteří se v kraji starají o děti a mládež. Dnes čtěte povídání s Michalem Bednářem, trenérem cyklistů. |
Cyklistiku mám spojenou s velkou dřinou. Přitom dnešní trend je nechat děti hrát a hlavně se sportem bavit. Jak se dá dělat zábavný cyklistický trénink?
Snažíme se je nezahlcovat vytrvalostí. I vývojově člověk dospívá po dvacátém roce. Do té doby se má rozvíjet obratnost, koordinace a rychlost. Platí to i u cyklistiky. Děláme na obratnost a koordinace různé slalomové dráhy, kužele, lávku. Trénink zpestřujeme různými minizávody, vylučovacími hrami. Děláme stabilizační cvičení, kdy nám musí podávat bidony. Je toho dost a tréninky jsou kratší.
Takže řešíte to co třeba fotbalová přípravka, ale ve starším věku?
Určitě, což je dané sportem. Co se ve fotbalové přípravce řeší třeba v osmi letech, u nás to dělají deseti až třináctiletí. Pak už jsou kadeti. Mladší a starší. Pokud to ti starší myslí vážně a chtějí něco dokázat, už do toho musí jít víc. Cyklistika není úplný zájmový kroužek. Pak nastupují objemy, víc dřiny, víc odříkání. To už i děti k tomu musí mentálně směřovat a počítat s tím, že dřina je nemine. Ale když do nich hrnete objemy brzo a vozíte je na Mallorku na soustředění, tak to vede k tomu, že jsou vyšťavené.
A pak když nepřijdou výsledky...
Pro dítě je to něco hrozného. Když ho přetížíte na max a má trochu potenciál, tak bude dobré. To je jednoduché. Jenže pak se na něj dotáhnou další, protože ono už na maximu je a jít pořád výš a výš nejde. A najednou je čtvrté, páté a už ho to přestává bavit. Vnější motivaci ještě nějak dokážete zajistit, ale vnitřní už není.
Poznáte talent, i když netlačíte na výsledky?
Dá se to poznat, ale ne úplně stoprocentně a je to o zkušenosti. Je to vidět na posezu na kole, dá se to poznat podle techniky nebo třeba když postaví žáka pod stráň a on ji vyjede stejně jako junior, kterého to dva roky učíte. To pak vidíte, že by to mohl někam dotáhnout, a je na vás, aby nevyhořel.
S jakým očekáváním chodí děti ke kolům. Chtějí být jako slovenská cyklistická hvězda Peter Sagan, nebo jezdit jen pro radost?
Podle věku. Začínající žáci a kadeti chtějí zkusit sport. Byli tady na závodech dospělých a líbilo se jim to. Tam je touha po aktivitě. U starších dětí, které k nám přijdou z jiného sportu, je to spíš touha po zlepšení, touha něčeho dosáhnout. U každého je to o věku a sportovní minulosti.
Když jsme u té sportovní minulosti, jak jste se k trénování dostal vy?
Dělal jsem basketbal, plavání i volejbal. Kombinoval jsem toho dost. Kolem patnácti let jsem se dal na cyklistiku. Jsem z Klatov. Tam cyklistika tenkrát nebyla nic moc, tak jsem se dostal do Tábora. A tady jsem od 17 let. Po střední jsem řešil, co za školu, a vybral jsem si FTVS v Praze. Dělal jsem trenérství a v Táboře mi nabídli, abych převzal roli po Standovi Bambulovi. Díky vzdělání, co jsem dosáhl.
Jak důležité je pro vás vzdělání?
Poměrně prioritní a hodně zanedbávané. Každý tatínek, který dělal nějaký sport, chce dítě vést ve svých stopách a vyvarovat se toho, co se mu zdálo špatně. A stává se, že dítě přetěžuje. Když nezná zákonitosti vývoje dětí spojené s věkem, tak to může být problém. Bohužel se takhle likvidují děti s potenciálem.
