V Dačicích byli zvyklí, že jim děti chodily na fotbal samy od sebe. Jenže doba se mění. Když v oddíle zjistili, že už dva roky žádné nové nepřišlo, pustili se do změn, u kterých byl vedle šéfa klubu Milana Točíka i mládežnický trenér Michal Krtek. Po šesti letech mají dětské kategorie naplněné, jezdí na zahraniční turnaje a ty nejlepší fotbalisty vysílají do vyšších soutěží.
Když jsme si domlouvali rozhovor, zaujalo mě, že jste říkal, že se můžeme potkat v Českých Budějovicích, protože sem vezete děti na fotbalový trénink. To je standardní náplň práce mládežnického trenéra v Dačicích?
Určitě ne. Ale aktuálně máme v Budějovicích dva kluky nastálo na internátu a jezdí sem další na tréninky a zápasy, protože jsou šikovní. Fotbal děláme v Dačicích jako masový sport. Nehrajeme si na soutěže a občas nám vylézají šikovní kluci.
Mělo by k výbavě trenéra mládeže patřit to, že pozná, kdy je potřeba malého fotbalistu posunout výš?
Ano. To by měl být úkol mládežnického trenéra. Ale je spousta klubů, kde na to neslyší. Chtějí si děti nechávat. My konkrétně máme dva čtrnáctileté kluky v regionální akademii na internátě a další tři jezdí do Budějovic trénovat, jak mohou.
Kolik je tomu nejmladšímu?
Dan je ve čtvrté třídě. Jezdí tam, jak mohou rodiče. Je to kategorie starší přípravky, ale je posunutý, protože je fakt šikovný.
Dojíždět do Budějovic ve čtvrté třídě... Není to brzo?
Je. Měli jsme kvůli tomu řadu schůzek. Za mě osobně je ideální věk osmá třída, a ne každý to může zvládnout. Tohle je specifický případ. U nás v Dačicích trénuje se staršími, ale my mu nemůžeme dát to co v Budějovicích. Je hodně šikovný a talentovaný. Vzdálenost je velká, ale jsme domluvení s rodiči i s klubem. A kdyby na něm někdo cítil únavu, tak nejedeme a nehrotíme to.
Seriál: Kdo trénuje naše dětiJihočeská redakce MF DNES spustila nový seriál rozhovorů se zajímavými trenéry napříč sporty, kteří se v kraji starají o děti a mládež. Teď čtěte povídání s Michalem Krtkem, fotbalovým koučem v Dačicích. Příští týden vyjde rozhovor s Michalem Bednářem, trenérem cyklistů. |
Před dvěma týdny jsem se bavil s basketbalovým trenérem Vondřičkou a ten je proti brzkému stahování dětí do špičkových klubů. Vy ne?
Já s ním v podstatě souhlasím. Myslím si, že minimálně do mladších žáků by měli zůstat v tom svém oddíle, a jestli jsou talentovaní, tak je pak vypustit. Taky jsme to řešili i v tomhle konkrétním případě. Rodičům jsem říkal, že když nepůjde, nic se neděje. Je ještě malý. Ale jestli to chtějí podstoupit, pak je to na nich a já je v tom podpořím. Já osobně třeba nevím, jestli bych to chtěl se svými dětmi podstupovat. Musí končit třeba ve dvanáct hodin ve škole, aby se dostal do Budějovic. Tohle je ale specifický případ. Jiní kluci tam jezdí třeba jednou za tři týdny.
Co mu v Budějovicích dají víc než vy?
Určitě se to liší v trenérech. Tady je šest trenérů na třicet dětí, což je pecka. V Dačicích je nás devět, co se staráme o mládež od starších žáků dolů, což je taky hezké číslo, ale ne vždycky může každý. Tady jsou navíc profesionálové a kluci jsou výběroví. Dá se s nimi pracovat jinak. My v menších klubech jsme rádi za každého, kdo se chce hýbat a hrát. Nemůžeme jim nabídnout soutěže, hrát se Spartou, se Slavii. Ale jezdíme na zahraniční turnaje.
Je v Dačicích zájem o fotbal?
Zájem je. Máme 90 dětí od starších žáků dolů. Ve starších žácích ještě nemáme jeden ročník úplně obsazený, ale v těch dalších máme třeba 25 dětí. Nabídka sportů je v Dačicích veliká. A třeba florbalisté to také dělají dobře a dětí mají stejně. V tomhle jsme se ale pohnuli.
Jak?
Spolupracujeme. Začali jsme se scházet s florbalisty, protože i já tam mám kluky, kteří dělají oba sporty. Snažíme se jim vyjít vstříc, aby platili jednotné příspěvky. Tréninky domlouváme tak, aby stíhali aspoň jeden. Ať si vyberou. Třeba florbal chce dělat víc, tak jde dvakrát týdně na florbal, jednou na fotbal. Snažíme se, aby sportovali, a dali jsme jim možnost, aby mohli chodit na všechno, což by asi do patnácti let měli. Dřív jsme si přetahovali děti. Teď jdeme opačnou cestou.
Jak jste na to přišli?
Vadily mi ty boje, kdy si ve vedení tělovýchovné jednoty každý počítal děti. Šlo mi hlavně o to, aby děti byly šťastné a hýbaly se a nenutili jsme je v tomhle věku dělat jeden sport. Myslím si, že na téhle úrovni to jde, aby stíhaly obojí. Jen se jim v tom musí pomoct a vytvořit podmínky.
Šťastné děti. To je vaše hlavní krédo?
Určitě, ale láme se to v tom, že každý je jinak nastavený. Někdo je ambiciózní. Děti i rodiče. Jiný tam zase chodí do kroužku, takže v tomhle je to docela těžké dát to do kupy. Když jedeme na přípravkové turnaje, neřešíme, kdo jede. Setkáváme se s tím, že kluby jezdí s pěti nejlepšími, aby vyhrávaly. Teď jich nepotřebují deset, ale ve dvanácti už ano, a pak zjistí, že je nemají, protože ti ostatní skončili.
Trenér Michal Krtek se věnuje malým fotbalistům v Dačicích a zároveň je okresním grassroots trenérem fotbalového svazu. V únoru pak nastoupí na studium trenérské A licence. |
Když jste začal trénovat, chodily děti samy, nebo jste si musel pomoct?
Neměl jsem zkušenosti s tréninkem. Začátky byly špatné. Můj první trénink s dětmi vypadal tak, že jsem je nechal deset minut protahovat a rozběhávat jako dospělé. Dneska bych si za to nafackoval. Ale začal jsem se vzdělávat. Děti ze začátku moc nechodily. V posledních dvou letech spolupracujeme se školami. Jezdím s nimi na různé akce, organizujeme pro ně turnaje. Když se ukážu ve škole, děti mě znají a nebojí se přijít na fotbal. Za tohle jsou všichni rádi.
Na podzim jste se stal okresním svazovým grassroots trenérem, takže vlastně i nositelem osvěty.
Je to tak. Zatím se to rozjíždí. Máme jezdit do škol, do školek. Třeba z padesáti základních škol jsem byl zatím ve čtyřech. Já bych jezdil denně, ale ještě o to není takový zájem. Nejsme tak v povědomí, ale zlepší se to.
A když objíždíte kluby. Dělá se fotbal s dětmi dobře?
Hodně se to zlepšilo. Trenéři se chtějí vzdělávat, kultura při zápasech dětí se nám lepší, ale za největší nešvar považuji, že stále přežívá fakt, že nejdůležitější je vyhrát a je jedno za jakou cenu. Já chci také vyhrávat, ale ne za cenu toho, že v zápase najednou budu chtít po dětech něco jiného, než se učíme na tréninku.
