Vzpomíná, jak stejně jako všechny děti po škole zahodil tašku do kouta a běžel si hrát s ostatními ven. „Měli jsme partu v Rožnově, bavilo nás všechno, ale volejbal většina někde hrála. Tak jsme soupeřili s partou za kolejemi,“ vzpomíná.
Z klukovského hraní na hřišti se Josef Lundák brzy dostal do kolektivu, který se sportu věnoval na vyšší úrovni. „Ve škole začal učitel Karel Červenka dělat volejbal jako kroužek. Přihlásili jsme se a hráli tam až do dorostu. Pak jsem přestoupil k pionýrům. Povedlo se nám vyhrát i dorostenecký titul Československa, což byl tehdy velký úspěch. Dělali jsme to s chutí a dobře,“ tvrdí.
Lundák se v aktivní kariéře mohl dostat klidně i do nejvyšší soutěže, ale nakonec z toho sešlo. „Šel jsem na vojnu, ale do Dukly mě nevybrali. Zapomněli mě tam přihlásit. Tehdy mě mrzelo, že jsem ztratil na vojně dva roky, ale ne, že jsem se nedostal do Dukly,“ uvádí.
Po návratu z vojny budějovickému volejbalistovi nevyšlo angažmá na pedagogické fakultě v Budějovicích ani na vysoké škole zemědělské. „Přešli jsme pod Meteor, se kterým jsme hned postoupili do druhé ligy. Pak jsme ale neměli peníze, tak jsem šel za současným šéfem Jihostroje Janem Divišem, který řekl, že do Meteoru žádné peníze dávat nebude, ale založí nový klub. A tak vzniklo dnešní EGE,“ vypráví.
Za Meteor hrál Lundák až do 43 let. Pak ještě do 55 let nastupoval za veterány. Tou dobou už začal na Meteoru trénovat. „Vůbec jsem o tom dřív nepřemýšlel. Měl jsem ke klubu vztah, proto jsem začal trénovat, a chtěl jsem mu pomoct,“ popisuje své trenérské začátky.
U mužů se Josefu Lundákovi v úvodu příliš nevedlo. „Moc úspěšný jsem nebyl. Z EGE mě po čtyřech letech vyhodili. Pak jsem šel k juniorům do Jihostroje, kde už jsem se trénování začal věnovat naplno,“ říká.
Lundák si dodělal trenérské licence a brzy se objevily první úspěchy. „Uhráli jsme kadetský titul s dnešními extraligovými hráči, jako jsou Böhm, Juračka nebo Marek,“ vzpomíná na jeden z triumfů.
Kouč pak ale o místo pod novým šéftrenérem René Dvořákem přišel a měl roční pauzu. K trénování se vrátil, až když skončil ženský volejbal v Českém Krumlově a hráčky se připojily k Jihostroji.
„Tehdy nebylo těžké sbírat úspěchy, protože v holkách nebyla taková konkurence. Navíc se říkalo, že holky a kluci hrají jiný volejbal. Jenže já trénoval holky jako kluky dřív. Ony brzy hrály stejný volejbal, takže jsme sbírali tituly a úspěchy,“ vysvětluje.
Víc než trofeje těší Lundáka jiné věci. „Největší úspěch je, když z ročníku vyjdou dvě tři holky, které hrají extraligu. A pak když se k vám na turnaji hlásí bývalé hráčky, to je také moc příjemné,“ usměje se.
Josef Lundák má bohaté zkušenosti s trénováním kluků i holek. Dívčí kolektiv má podle něho celou řadu specifik. „Je to velký rozdíl. Člověk to musí vypozorovat. Kluci jsou od přírody soutěživí, zařve se a jde se dál. Holky slyší každé slovo, jinak si to vyloží a je problém. Musí je to bavit a chodit na trénink rády. Ony mají sport i k tomu, aby se sešly a popovídaly si,“ srovnává.
„U holek je těžší nastavit, aby měly všechny stejný cíl. Občas se v týmu najdou jedna dvě, které rozhodí celou kabinu. Strhávají ostatní a pak to vnímají všechny. Už jsme se kolikrát spálili. Když je pak kolektiv silný, tyhle jedince vypudí,“ potvrzuje.
Lundák si za dlouhodobou práci s mládeží vysloužil od volejbalového svazu v roce 2013 ocenění trenér roku. Anketě ale chyběla jasně daná pravidla, a tak ho tolik nepotěšila. „Nijak zvlášť jsem si toho necenil. Ani jsem pro cenu nechtěl jet. Na několik lidí jsem si udělal názor podle toho, co pro volejbal udělali. A od takových lidí pro mě cena neměla takovou hodnotu. Nakonec jsme s Divišem pro cenu jeli, ale nechtělo se mi,“ upřesňuje.
Současný kouč kadetek Jihostroje i v 65 letech volejbal miluje. Zároveň ale také plánuje, jak dlouho ještě bude trénovat. „Když něco děláte celý život, nechce se vám to opouštět. Ale už začínám přemýšlet, že bych skončil. Nebo zůstal někomu k ruce, třeba jako asistent. Myslím si, že trenéři by se měli pořád zlepšovat. Dnešní doba jde hrozně rychle dopředu, je to samý seminář, internet je plný materiálů. Je těžké tomu stačit,“ přiznává. „Chci za sebe najít náhradu. Někoho, kdo naváže na moji práci. Pak to s klidem předám.“
Ve volejbale se pohybuje i jeho manželka Alena. „Občas se o volejbalu doma bavíme. Ona dělá žákyně, kde trénují dvakrát týdně. Časová náročnost není taková. Nemluvím jí do toho. Ale je to hezké, že jsme u toho oba,“ uzavírá Josef Lundák.
