„Vysočany, Libeň, to jsou pražský čtvrti, kdo tam večer zajde, ten je synem smrti. Sem nejezdí žádný auta s turistama. Sem se slušná holka nevodváží sama. Chátrají tu domy z první republiky. Daleko od Hradu, blízko do fabriky. Lidi, co tu bydlej, mají těžkou chůzi, zaprášený voči, zamazaný blůzy.“
Nevím, jestli se jiná pražská čtvrť může pochlubit tak nelichotivou hymnou, jakou kdysi pro Vysočany, respektive proti nim (a Libni) napsal mistr protestsongu Jiří Dědeček. A pak se v těch zlých, nepěkných slůvcích ještě porochnily punkrockové princezny z kapely Panika.
A já si to zpívávala, netušíc, že se sem, já, slušná holka, jednou nejen odvážím, ale i nastěhuju. Tímto zvu pana Jiřího Dědečka i vás na návštěvu současných Vysočan. Zvu vás k revizi vašich demodé přestav. Všechno je jinak!
No, dobrá, dobrá, všechno ne, ale leccos. Jsem tu poměrně nová, což je handicap i přednost. Oči mám nezatížené smogem minulosti, ale nepatřím mezi starousedlíky, kteří mi to můžou dát sežrat. Jsem náplava. Z Moravy a před třemi lety proti směru Rokytky z Libně.
Až ve Vysočanech jsem našla ozvěny dětství prožitého v industriální perle jižní Moravy, v Blansku. Od ČKD k ČKD. Stala se ze mě patriotka, prosím starousedlíky, buďte shovívaví, vím, napsali byste to jinak. Ale já jiný oči nemám.
Postindustriální punk
Kdo miluje (post)industriál, musí milovat Vysočany. A ve mně je i malinkej pankáč, kterému konvenuje jistá hladina neuspořádanosti a nedokonalosti víc než vyšampónovanost trendy čtvrtí nebo jistá okázalost centra.
Tam jezdím coby novinářka do kaváren na schůzky a rozhovory a jako nejen slušná, ale i společenská a kulturní holka do kin, divadel, hospod a barů. Na své volné noze však žiju a pracuju ve Vysočanech. Jako manželka hydrobiologa miluju říčku Rokytku. Jako máma kluka a holčičky jsem nadšená z množství hřišť a pískovišť, které stále přibývají. A jako běžkyně si užívám zdejší rovinatý terén.
Kus své obvyklé desítky běhávám po cyklostezce, která nehrdě nese přízvisko Nejdražší cyklostezka v Česku, zde nebudeme řešit, jestli a jak moc je předražená. Každopádně se ten drahocenný asfaltový úsek od mrakodrapu Eliška k Hořejšímu rybníku v prime-timu, během slunných víkendových odpolední mění v magistrálu nemotorových i nemotorných vozidel.
Někdy v symbióze, jindy s neskrývanou animozitou jedněch vůči druhým, se tu prohánějí elastičtí cyklisté, robokopové na bruslích, reflexní běžci, freestyloví koloběžkáři, neúnavní kočárkáři, pišišvoři na odrážedlech a majitelé psů se svými čtyřnohými páníčky.
Paralelně vede fitness stezka s mnoha zastávkami s chytře vymyšlenými dřevěnými stroji, na louce u Rokytky probíhají zadarmo tréninky. Hledejte si v tom hnidy, vysmívejte se chlápkům s pupkem v elasťákách a běžcům s kachním krokem, za mě body navíc pro čtvrť, která popichuje lidi, aby neseděli na zadku.
Na západ na kole příjemnou cestou podél vody dojedete přes Tróju třeba až do Kralup, na východ do Dolních Počernic, a když napadne sníh, dá se to vzít i na běžkách. Ve Vysočanech se taky hraje fotbal a hlavně ragby - místní RC Praga patří k nejlepším v Česku.
Nejvyšší a nejdražší. Na nejdražší úsek pražských cyklostezek se najíždí pod nejvyšší pražskou bytovkou. Téměř stometrová Eliška se stala (pro mnohé nevítanou) dominantou Vysočan.
Kostel inkognito
Vysočany se nemohou chlubit věhlasnými památkami, ani žádnou tradiční dominantou (tou se stala až nedávno vztyčená nejvyšší bytovka v Praze s něžným jménem Eliška). Donedávna jsem myslela, že tu není ani kostel. Ale je! Skrývá se ve dvoře činžáku v Kolbenově ulici. Ten nápis Svatyně Krista Krále jsem míjela v domnění, že tam sídlí nějaká sekta, ale on je ve dvoře. Římsko-katolický. Funkcionalistický.
Vysočany nemají ani přirozené centrum. Náměstí OSN (dříve Lidových milicí) je ve skutečnosti křižovatka Kolbenova-Freyova-Sokolovská-Vysočanská estakáda. Zatímco v jiných čtvrtích se o titul „nejlepší kavárna s nejlepším espressem“ pere hned několik podniků, tady má zvuk jen hudební kavárna Dadap, zato vám donesou i „preso“ a probíhá tu stálá literární soutěž básní na účtence.
Z místních hospod stojí za vyzdvižení ta Na radnici, stinnou zahrádku a dobré pivo mají U Hubatků, zahraniční kuchyni zajišťuje několik průměrných pizzerií, slušné jméno má čínská Huang He a solidně se najíte ve fastfoodovém patře v jediném vysočanském obchoďáku Fénix, který ve veselé souhře se svým jménem pořád tak trochu vstává z popela.
Býval tu pivovar, lihovar, cukrovar, pekárny, už tu nejsou, ale pořád tu jsou školy, školky i nemocnice s poliklinikou. Není tu kino, divadlo, pořádný klub ani koncertní sál (O2 Aréna a Gong jsou v Libni). Hipstera bys pohledal, a excentričtější bytosti se pohybují jen v okolí uměleckých ateliérů na Pragovce.
A málem bych zapomněla! Máme tu bleší trhy. Možná jste o téhle víkendové kratochvíli slyšeli. Vysočanské blešáky jsou věhlasné a obří. Nedávno se přestěhovaly z Kolbenky na Elektru, ale zůstaly doma.
Není to žádný design market, nic farmářského, mnozí z vás by možná ohrnuli nos, ale když se tím necháte pohltit, můžete nachodit několik kilometrů mezi roztomilými cetkami a různorodou veteší na ubrusech a prostěradlech, mezi vycíděnými sběratelskými kousky všeho druhu v provizorních stáncích, hrabat se s v krabicích s vinyly a cédéčky nebo v hromadě dětského oblečení.
Jen ty tuctové stánky profesionálních trhovců s profánní nabídkou laciných halen sem nepadnou. Naopak vůně nudlí smažených na obřích wok pánvích jo. S pivem sobotní oběd jak fík.
Bleší trhy. Není to žádný design market, nic farmářského, kde kdo ohrne nos, ale když se tím necháte pohltit, můžete nachodit kilometry mezi roztomilými cetkami a různorodou veteší.
Vyvolení a harfenistka
„A kde to vůbec je?“ drze komentovala moje vinohradská nikdy-víc-kamarádka můj facebookový dotaz, co se nevysočanským vybaví, když se řekne Vysočany. Z přátel jsem si nevyškrtla ty, kteří správně uvedli: blešáky, ragby, kolbenka, Rokytka, nádraží, je tam krásně a pod. Takže kde? Věřte nevěřte, jen tři zastávky metra za mondénním Karlínem!
Z hlášení o ranních zácpách asi znáte křižovatku Harfa a další dvě na pomezí Vysočan a Hloubětína. Lepší přijet vlakem na některé ze dvou nádraží. Stařičké Praha-Vysočany má strašidelný podchod, na modernizované Praha-Libeň jezdí i rychlíky a jeho geograficky nepřesný název jen dokládá, jak jsou hranice Vysočany/Libeň vágní, díky tomu však například sdílíme krásný park Podviní. Nad ním na kopci je pak půvabná vinice Máchalka a bobová dráha.
Ve zmíněné anketě vyplula na povrch ještě jedna pozoruhodnost. Vyvolení. Nevztahuje se k výjimečnosti místních občanů, ale k legendární reality show, pamatujete? Vila Vyvolených, v níž šílená Regina rozprašovala biolit, byla ukrytá právě ve Vysočanech.
A vítěz první řady Vladko vyhrál byt v nově vznikajícím vysočanském sídlišti Nová Harfa, které v dalších etapách dodnes roste na popelu bývalé spalovny. Za nevábnou fasádou z rušné Poděbradské se skrývá strašně fajn bydlení. Něco o tom vím.
A proč v téhle části v tolika názvech figuruje harfa? Jedna legenda vypráví o harfenistce, která čarokrásně hrála v dřevěném hostinci v místech dnešní rušné křižovatky. Ten vyhořel. A když koncem 19. století začali dělníci hloubit základy pro činžovní dům, našli ohořelou harfu, místo pak pojmenovali Na Harfě.
Druhé vysvětlení je prozaičtější. Bývalo tu velké seřaďovací nádraží s takzvaným „svážným pahrbkem“, odkud se spouštěly vagony a rozjížděly se na desítky kolejí, po ajzenboňácku se tomu prý říkávalo harfa.
Sedmadvacet let po zvonění
Vysočany hýbaly dějinami. Tedy, usnesení ze slavného Vysočanském sjezdu KSČ ze srpna 1968, které odsoudilo vstup vojsk varšavské smlouvy jako invazi, bohužel dějinami nezahýbalo - bylo zneplatněno, ale kdyby se v roce 1989 nepřidali „zamazaní zaprášení“ dělníci z Kolbenky na stranu revoluce, kdo ví, jak by to s tím slavným sametem dopadlo.
A kdo ví, jestli by se přidali, kdyby mrkli do křišťálové koule a viděli neslavný konec jejich fabriky. Přerod od socialismu k demokracii a kapitalismu totiž nutně posunul i těžiště hospodářství, a tak sedmadvacet let od klíčového zvonění je ve Vysočanech čistý vzduch, ale na kilometrech čtverečních průmyslové zóny ruiny, zchátralé baráky a vybydlené haly, které lákají bezdomovce, fotografy, milovníku tzv. urbexu i filmové štáby (mj. Hellboy, Vyprávěj, Ve stínu, Hořící keř atd.).
Některé její části fungují. Jsou tu autodílny, autobazary, sklady, prodejny pro truhláře a instalatéry, ubytovny a sekáče. Další části už byly srovnány se zemí a stavělo se tu, staví nebo se stavět bude.
A já doufám, že alespoň některé části originálních budov budou zakonzervovány či restaurovány, aby tady kus industriálního ducha zůstal. Vysočany nejsou malebné, ani trendy, ale mají svoje kouzlo, svůj ušmudlaný sexappeal a hlavně se tu dobře žije.
Nejvyšší bytový dům v Česku. Výhled z 86 metrů
6. července 2013 |
