Bohaté Pražany vystřídali dělníci, komunistický režim zestátnil malebné paláce a nastal zmar v podobě špíny a chátrání. Karlín vysvobodila až přírodní katastrofa. Po tisícileté vodě se čtvrť vzpamatovala a dnes už se za adresu pod Vítkovem nikdo stydět nemusí.
Psal se osudový rok 2002. Osudový pro mě osobně, osudový pro Karlín. Hledal jsem levný podnájem v centru Prahy a narazil na inzerát majitelky malé garsonky u Karlínského náměstí. Kousek od metra, pár minut chůze od náměstí Republiky, skvělá cena. Neváhal jsem a na konci července se nastěhoval. Pár dní nato přišla tisíciletá voda, která navždy změnila tvář této unikátní pražské čtvrti.
V Karlíně jsem se nenarodil, bydlím tu ani ne polovinu svého života. Neznalého Plzeňáka sem dostala náhoda, důvěřivost, vrozená spořivost. Bydlel jsem v Křižíkovce dva dny a už mi ukradli z auta rádio. Po týdnu mi někdo sebral u dveří boty. Když jsem se vracel večer z práce domů, bál jsem se temných postav pod stromy na Karlínském náměstí.
Po dvou týdnech mi spláchla všechny zbylé iluze tisíciletá voda. Do garsonky jsem se dostal až po necelém měsíci. Voda se sice do bytu v prvním patře nedostala, ale někdo stihl vypáčit dveře, ukrást mi televizi, notebook a ze sklepa kolo. Vedlejší dům se kvůli narušené statice zbortil. Smolné začátky v hlavním městě.
Zůstat, nebo vypadnout pryč?
Majitelka mi pak sice odpustila dva nájmy, ale já měl sto chutí z Karlína utéct. Klidně někam do paneláku, ale daleko od zaplaveného Karlína u Vltavy, pryč ze čtvrti s černou duší.
Odolal jsem. Koupil jsem si gumáky, pracovní oděv a pustil se do vyklízení páchnoucího nepořádku z chodeb a sklepů. Seznámil jsem se s místními rodáky a při úklidu se zatajeným dechem naslouchal jejich osobním příběhům.
Vytopená důchodkyně z přízemí kdysi učila dějepis na základce na Lyčkově náměstí. Byla zdejší živoucí kronikou. Pamatovala si „karlínské kluky“, komunisty v čele s Klementem Gottwaldem.
Vzpomínala na německou okupaci, na mobilizaci milicionářů v únoru 1948, na sovětské tanky stojící před kostelem sv. Cyrila a Metoděje v srpnu 1968.
Párkrát jsem s ní venčil jejího přestárlého jezevčíka a ona mi ukázala chátrající areály bývalých továren. Karlínskou Pragovku, Rustonku. Ukázala mi, kudy ještě před padesáti lety tekla na Rohanském nábřeží Vltava, než ji zasypali pískem.
Trpělivost přináší růže
Dal jsem Karlínu druhou šanci a on mi ji začal pomalu, ale jistě splácet. Když se obnovil provoz metra, zjistil jsem, jak to mám všude blízko. Metrem jsem byl v práci za pár minut.
Když jsme vyráželi s přáteli na noční jízdu, nemusel jsem si zpátky volat taxíka. Za pár minut jsem byl z centra pěšky doma. Po půlroce jsem se zeptal majitelky, jestli bych od ní nemohl garsonku odkoupit.
„Vy byste o ni měl zájem? I teď po těch šílených povodních?“ „Jasně!“ A dostal jsem ji za hubičku.
Když někde žijete, změn ve svém okolí si moc nevšímáte. Všechno se děje pozvolna, klidně. Zabředl jsem do stereotypu a okolí ignoroval. Pohltila mě práce, každodennost. A pak přišel týden dovolené. Nikam se mi nechtělo, zůstal jsem doma, v Karlíně. Četl jsem, jezdil na novém kole, procházel se a konečně otevřel oči.
Karlín se změnil. Všude spousta lidí, čilý stavební ruch, nové obchody, kavárny. Namísto starých favoritů luxusní limuzíny. Mezi domorodce v teplácích se infiltrovali vymydlení manažeři v oblecích a dámy v kostýmcích a lodičkách. Rok a půl po velké vodě.
Corso Karlín - stavba roku 2001. Z průmyslové haly v Křižíkově ulici zůstal pouze obvodový plášť se zdobným klasicistním štítem a obvodovými stěnami. Do pláště investor vestavěl administrativní budovu s moderním designem.
Genius loci
Dnes, čtrnáct let poté, už je to úplně jiný Karlín. Z toho starého moc nezůstalo. Krásné klasicistní paláce, secesní domy, školy, kostely jsou v novém hábitu. Čistém, upraveném, luxusním.
I tak je tu ale někde původní Karlín. Vezměte bezdomovce, oholte ho, ostříhejte, umyjte, oblečte do gala. Bude k nepoznání, jako nový. Ale co jeho vzpomínky, trápení, duše? Ty roky na ulici v něm zůstanou nadosmrti. Změní se, ale nezapomene. Stejně jako Karlín.
Žil jsem v tom starém černém Karlíně, dělnické čtvrti, romském ghettu. Sice krátce, ale vzpomínám na to. Nový Karlín je plný přepychu, drahých bytů, úspěšných firem, luxusních restaurací, hotelů, salonů krásy a posiloven pro bohaté.
Dvě karlínská století
Na Karlíně je úžasné to, že vám stačí jediná hodina, abyste si ho prošli od začátku do konce. A na nic podstatného nezapomněli. Šedesát minut na cestu křížem krážem, na cestu dlouhou dvě století.
Psal se rok 1817 a nová obec, nové pražské předměstí dostalo název Karolinenthal. To vše na počest manželky císaře Františka I. Karolíny Augusty. Pro místní občany to bylo moc dlouhé, a tak se brzy ujal zkrácený a počeštěný název Karlín.
Byla to doba pravítek, kružítek a obdivu k dokonalé antické velkoleposti. Stavitelé chtěli vtělit do Karlína od začátku klasicistní pravidelnost. Umístění čtvrti k tomu přímo vybízelo. Obdélníková placka jim umožnila vystavět tři rovnoběžné ulice.
Jednu přímo pod Vítkovem, druhou uprostřed a třetí lemující břeh Vltavy. Dnes se jmenují Pernerova, Křižíkova a Sokolovská. Ty v pravidelných rozestupech protíná několik kratších kolmic. Vznikly tak čtvercové a obdélníkové bloky s nádhernými měšťanskými domy. Nastala zlatá éra a do Karlína se začala stěhovat bohatá pražská smetánka.
Od poloviny 19. století tu vyrostlo několik významných průmyslových podniků. Od plynáren až po strojírenské továrny. Na přelomu století pak poblíž Invalidovny přibyly nové domy v secesním slohu.
V roce 1850 Karlín proťal Negrelliho viadukt, první pražský železniční most přes Vltavu. Měří přes kilometr a až do roku 1910 byl nejdelším mostem v Evropě. V roce 1896 v Karlíně František Křižík vystavěl slavnou elektrickou tramvajovou dráhu.
Se vznikem Československa se začal ráz Karlína pozvolna měnit. Původně královské město se stalo natrvalo součástí Prahy a z rezidenční lokality byla rázem typická dělnická čtvrť. Prázdná místa mezi bloky zaplnily úsporné funkcionalistické bytovky s malými byty pro pracovníky místních fabrik.
Po 2. světové válce se pak byty ze zestátněných domů nabídly sociálně slabým, včetně početné romské komunity. Zrodil se proletářský „černý“ Karlín. Po sametové revoluci se většina průmyslových podniků zavřela. Dlouho se nevědělo, co s opuštěnými továrními halami a administrativními budovami z 19. století bude.
Nesmělé plány na oživení čtvrti povzbudily až ničivé záplavy. Město postavilo u Vltavy protipovodňové hráze a publicita nejpostiženější části Prahy přitáhla do Karlína investory. Staré domy se opravily, z některých zůstaly jen štíty a průčelí, nové budovy se stavějí.
Výstavba je k vidění úplně všude. Ve vnitroblocích, v prolukách a hlavně na nevyužitém Rohanském nábřeží, kde vznikly obří prosklené paláce se stovkami kanceláří a luxusních bytů. Místa na nové projekty je tu stále dost.
Hluk kolejí. Podél Vítkova vede v Karlíně železniční trať. Bydlet u kolejí není žádný med, i když hlučné parní lokomotivy už dávno nahradily moderní soupravy.
Místo pro život
Kolikrát už jsem se rozhodoval, že se z Karlína odstěhuji? Aspoň desetkrát. Štvalo mě tu hodně věcí. Nejprve to byla šílená povodeň, která podle tehdejšího primátora Igora Němce vůbec neměla přijít.
Pak permanentně vykrádaná auta, chodníky plné psích exkrementů, nahlas puštěné písničky Věry Bílé z okna vedlejšího činžáku, vlaky pod Vítkovem, hluk z neustálých oprav, demolic a staveb, cinkající tramvaje a mohl bych pokračovat.
Přesto tu stále jsem a nechce se mi odejít. Už to není ten starý dobrý dělnický Karlín, ale přesto tu něco z toho starého dobrého zůstalo. A přišlo i to „dobré“ nové. Bohatší klientela přilákala do Karlína řadu drobných podnikatelů. Narazíte tu na klidné kavárny a cukrárny. Dokonce i bezlepkové a bezlaktózové.
A vedle nich i na klasické zaplivané pivnice a hospody - to když dostanete během horkého léta chuť na správně vychlazenou dvanáctku. Multikulturní výběr je mezi restauracemi. Najdete tu italskou, francouzskou, libanonskou, americkou i ruskou kuchyni. Vyrostly tu i fastfoody. Ideální volba, když zrovna spěcháte a chcete jen tak do ruky čerstvou bagetu s tuňákem, kanadský poutine, salát s cizrnou nebo obyčejný párek v rohlíku.
Když si chcete něco pěkného vybrat do bytu, můžete zajít do klasického vetešnictví, standardního obchodu s nábytkem nebo do speciálního studia na míru, kde vám seženou klidně i divan ve stylu Ludvíka XVI. Pytel se roztrhl se salony krásy, kadeřnictvími, tělocvičnami. Je tu bazén, studio jógy. S nemocným kocourem můžete zajít na veterinární kliniku, s nemocnou dcerou do soukromé nemocnice, s bezzubou babičkou do stomatologického centra.
Nechybí buddhistická modlitebna, katolická zpovědnice, notář, psychiatrická ambulance ani kancelář potrhlých astrologů a kartářek. Navíc metro za rohem, tramvajová zastávka na každém kroku, tři supermarkety a centrum Prahy, co by kamenem dohodil. Jó, Karlín. Má černou duši, ale neměnil bych.
Střípky minulosti
I tak tu pořád najdete připomínku starých časů. Rozpadající se karlínská kasárna, objekt, který nikdo nechtěl, až ministerstvo spravedlnosti napadlo, že by tam mohl vyrůst justiční palác. Kdo ví, jak to dopadne.
Invalidovna. Unikátní stavba z 18. století s nádhernou barevnou fasádou, kde Miloš Forman natáčel slavného Amadea. Zepředu pozlátko, uvnitř prázdná ruina, kam jednou za čas přijede z nostalgie zahraniční filmový štáb. Kulisy na chvíli ožijí, po pár dnech jsou dlouhé chodby zase prázdné.
Škola na Lyčkově náměstí. Ve své době nejkrásnější a nejmodernější škola v Rakousku-Uhersku. Naštěstí z ní není pětihvězdičkový hotel, děti tam stále běhají po chodbách.
Slavný tunel pod Vítkovem. Temná spojnice Žižkova s Karlínem, kterou projde během noci jen bezstarostný opilec, člověk bez nervů nebo skutečný hrdina. Kostel svatého Cyrila a Metoděje. Unikátní novorománská bazilika s obřími varhanami, které byly ještě na začátku minulého století největší v českých zemích.
