Začátkem 60. let minulého století se na stránkách populárního deníku Večerní Praha rozpoutala diskuse, zda by se dům těsně sousedící s palácem Kinských, z jehož balkonu v únoru 1948 promluvil Klement Gottwald, neměl zbourat, protože význam a krásu této budovy ruší svou zanedbaností a bez něj by palác vynikl ještě více.
Názory si vyměňovali občané i odborníci, až se nakonec OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství, vlastnící většinu bytových domů v Praze) rozhodl dům opravit. Při prvním úderu do omítky začaly opadávat kusy, ve kterých se objevily gotické fragmenty.
Opravu rychle přebral Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů a obyvatele vystěhoval. „Dodnes k nám chodí do galerie lidé, kteří vzpomínají, jak tu bydleli. O historii domu přitom neměli ani tušení, jednoho pána například šokovalo, když zjistil, že mívali koupelnu v původní gotické kapli,“ vypráví Kamila Fialová, lektorka z edukačního oddělení Galerie hlavního města Prahy, pod kterou Dům U Kamenného zvonu spadá. Dům sloužil po staletí jako obytný a jeho neustálé přestavby měly zvýšit komfort bydlení i užitnou plochu. Až při rekonstrukci v 60. letech začal vydávat svá tajemství.
Neobyčejný měšťanský dům
Z archivních pramenů lze doložit, že v roce 1363 stával na tomto místě dům, který patřil měšťanovi Henslinu Pesoldovi z Chebu. Až do 15. století se zde konaly královské soudy a zemská jednání, v dalších letech došlo k několika přestavbám, kdy se dům stal obytným a původní národní věž byla přepatrována s cílem navýšení počtu bytů.
Při barokní rekonstrukci přibyly ve dvoře pavlače a dům získal strohou novobarokní fasádu. Při její opravě v 60. letech se objevilo gotické jádro domu a památkáři začínali tušit, že dům je významnější, než se na první pohled zdálo.
Z fasády opadávaly zlomky opuky, která se v období gotiky používala pro reliéfy a plastiky. „Opuka je dobře opracovatelná, ale není trvanlivá. Škodí jí vlivy počasí, je třeba ji neustále opravovat. Proto nejspíš původní již zubem času poničené sochy z fasády osekali a materiál použili při přestavbě,“ uvažuje Kamila Fialová.
Restaurátor Jiří Blažej z fragmentů sestavil čtyři sochy z prvního patra – krále a královnu na trůně s rytíři po boku. Vyobrazení panovníka na průčelí zasadilo dům do nového kontextu.
Detailní průzkum odhalil románské sklepy z druhé poloviny 13. století; gotické přízemí, precizní půdorys a stavební provedení (fasáda je ve zlatém řezu) odkazují na promyšlený plán domu od zkušeného stavitele, pocházejícího patrně z dvorské huti.
Ač dům stojí přímo na Staroměstském náměstí v těsném sousedství paláce Kinských, sloužil mnoho staletí jako obytný nájemní dům.
Prozíravost Elišky Přemyslovny
V roce 1306 zemřel král Václav III. a na český trůn nastoupil Jindřich Korutanský, manžel jeho sestry Anny Přemyslovny. Jedinou přemyslovskou dědičkou trůnu tak zůstala Eliška Přemyslovna, neprovdaná švagrová, vychovávaná v klášteře.
„Eliška Přemyslovna si dobře uvědomovala, že se svým sňatkem musí podvolit zájmům království, a rozhodla se vybudovat si vlastní domov v centru města,“ popisuje Kamila Fialová. Jméno architekta se bohužel nedochovalo, ale je jasné, že práce započaly ještě před rokem 1310, kdy se v osmnácti letech provdala za čtrnáctiletého Jana Lucemburského. Vstup mladého páru do Prahy popisují ve Zbraslavské kronice Ota Durynský a Petr Žitavský.
Prahu střežila vojska Jindřicha Korutanského, ale Eliška Přemyslovna se domluvila se svým zpovědníkem páterem Berengerem, který po smluveném zvonění ze špitálního kostela Matky Boží před Týnem otevřel severní bránu a Jan Lucemburský převzal vládu nad městem.
Nenastěhovali se na Pražský hrad, zničený požárem, ale právě do dokončovaného domu na Staroměstském náměstí. Do dnešních dnů se dochovala nárožní věž a jižní křídlo. O jeho velikosti a významu svědčí i dva reprezentativní sály v nárožní věži, kde od svého převzetí moci možná úřadoval král Jan Lucemburský.
Pokud zde opravdu sídlil král, je pravděpodobné, že v sále v prvním patře zasedal Královský soudní dvůr. Pod okny s kružbami jsou patrna původní kamenná sedátka. Dřevěný plochý strop místnost zateploval a prosvětloval. Dnes se v sále konají výstavy, příčkami lze jeho podobu variovat dle aktuální instalace.
Eliška Přemyslovna zde nejspíš porodila i vychovávala své děti. S největší pravděpodobností se zde narodil i Václav, pozdější císař Karel IV., ale archeologové a historici to dosud s jistotou nepotvrdili.
Je možné, že zde krátký čas pobýval i Karel IV. po návratu do Prahy, protože si ve svých pamětech Vita Caroli stěžuje, že hrad není opraven a musí bydlet jako měšťané. Zmiňuje také, že se narodil v Praze, ve městě, ale neuvádí Pražský hrad. V době jeho sňatku s Alžbětou Pomořanskou už dům patřil měšťanu Pesoldovi.
Návrat umění
Po více než dvacetileté rekonstrukci se zpod lešení vyloupla gotická královská rezidence. O její podobě vedli architekti i památkáři bouřlivé diskuse, nakonec se přistoupilo k citlivé obnově původních prvků dle nalezených fragmentů
„Nárožní věž má opět jen dvě patra oken nad sebou, místo v baroku přistavených tří pater. Z technologických důvodů přibyl na věži betonový ochoz, v přízemí se odkryla kaple a v patře soukromá oratoř se schránkami na relikvie, které Eliška Přemyslovna sbírala,“ ukazuje Kamila Fialová.
Místo nájemníků se do budovy nastěhovala Galerie hlavního města Prahy a v historicky cenných interiérech pořádá výstavy i představuje konceptuální umění. Dojmy můžete vstřebat v kavárně ve dvoraně s výhledem na barokní pavlače a původní středověkou studnu. Další doklad o neobyčejném významu tohoto domu.
