Ve městě žiji celý život a ještě ve třiceti letech jsem miloval procházky po městě, posedávání v kavárnách a barech. Práce, hypotéky, děti, to vše člověk dlouho zvládá, aniž by měl pocit deficitu. Když jsem se dříve bavil s lidmi, kteří jezdili na chaty a chalupy, nikdy jsem tomu nerozuměl. Pořád na stejné místo? Nikdy!
Jednoho dne jsem se však najednou díval na nabídky venkovských stavení, většinou ve stavu ke kompletní rekonstrukci. Dříve krásné domy, které by si zasloužily zachránit před zjevně neodvratnou demolicí. Slovo dalo slovo, žena nebyla proti a začali jsme cíleně hledat.
Postupně jsme sestavili seznam všeho, co by měl takový dům splňovat: musí stát v pěkné a členité krajině, kde se dá chodit na procházky, bezprostřední okolí by mělo být pěkné a klidné a případná rekonstrukce musí dávat finančně smysl. Začali jsme jezdit na prohlídky. Prošli jsme tisíce inzerátů a podnikli mnoho výletů do různých regionů.
Neomezovali jsme se na žádné vybrané kraje a pomyslná mapa navštívených domů byla vcelku rovnoměrně pokrytá špendlíky. Sem tam jsme bojovali s přemírou (především mého) nadšení pro krásné domy v naprosto zoufalém stavu.
Pro tento účel jsme si vytvořili prostý, ale efektivní postup. Po tom, co jsme se nadchli pro okolí a atmosféru domu, dvora, zahrady…, jsme začali vyjmenovávat seznam všeho, co by se muselo při rekonstrukci odstranit. Dost často jsme končili tím, že nám zbývaly dvě obvodové zdi, takže jsme opět uhasili počáteční nadšení, šli na výlet a zapíchli další špendlík do mapy.
 |
Po třech letech snažení jsme už propadali panice, když jsme najednou objevili dokonalou nemovitost na prodej. Vše vypadalo až podezřele ideálně. Prohlídku jsme si domluvili okamžitě. V nejzazším koutě Šluknovského výběžku jsme nikdy nebyli. Dvě hodiny cesty se zdály dlouhé, ale naše práce nám naštěstí umožňovala organizovat si čas po svém. Prodloužené víkendy i celé týdny mimo město pro nás nebyly problém.
Samotná cesta byla zážitkem. Délku jsme vůbec nevnímali. Od Děčína jsme jeli kolem Národního parku České Švýcarsko. Klikaté silničky, krásné výhledy, nádherná krajina. Naše nadšení nezkalila ani pokuta v Rybništi. V Dolní Poustevně jsme podjeli krásný viadukt a byli na místě.
Pozemek byl jako z pohádky. Obehnaný vzrostlými stromy, mezi kterými se dole proplétá potok s kamennou lávkou. Pod svahem stála krásně zasazená chalupa s hrázděným prvním patrem, bedněným štítem s lištováním, které se opakovalo na dřevníku.
Zastavili jsme se a poslouchali. Zurčící potok, vítr ve větvích stromů, ptačí zpěv a bzučení včel a čmeláků. Ještě jsme neviděli ani centimetr z vnitřku domu, ale věděli jsme, že tady budeme doma.
VÝZVA ČTENÁŘŮMPošlete do seriálu Splněný sen fotografie (video) a příběh vaší nemovitosti PŘÍSPĚVKY ZASÍLEJTE ZDE. |
Přivítal nás realitní makléř a šli jsme na prohlídku. Snažil jsem se znovu aplikovat naší vypilovanou metodu „odstrojeného domu“, ale tady to zkrátka nešlo. Ani ne kvůli návalu emocí, ale proto, že bylo téměř vše perfektní.
Jsem profesí architekt – designér a dlouhé roky se snažím investorům vysvětlovat, že jakákoli rekonstrukce musí začít od bezvadně funkčního základu stavby. U starších a historických domů je to především hydroizolace, skladba střechy při zateplení a nezateplené obvodové zdivo. Důležité je také dobře vyřešené vytápění, zásobování pitnou vodou a především funkční dispozice. Je toho hodně.
Dům jsme obešli kolem dokola, vešli dovnitř, prohlédli si přízemí, patro, půdu i dřevník. Kolem domu byly drenáže, zdivo suché, krov nový, stejně jako dřevník. Popoháněl jsem makléře, co to šlo. Nedočkavě jsme přeskočili interiér a už jsme se domlouvali na koupi. Ihned jsem napsal mail se žádostí o rezervaci a domluvili jsme veškeré náležitosti. Když byla rezervace potvrzena, byl to nádherný pocit.
Když stavěla dům, měla v očích slzy. Dnes žije s rodinou v ovocném sadu |
Při druhé návštěvě jsme se na místě potkali s předchozím majitelem a začali zjišťovat více o historii domu. Dříve na tom velkém pozemku stávalo až šest domů v těsném sousedství. Lidé tady z velké části pracovali pro místní průmysl zaměřený na výrobu umělých květin. V 19. a na začátku 20. století šlo o luxusní artikl vyvážený do celé Evropy.
Celý Šluknovský výběžek je součástí sudetského pohraničí, kde bylo majoritou německy mluvící obyvatelstvo. Historické události, které měly kořeny minimálně v době vzniku samostatného Československa vyústily po druhé světové válce ve vyhnání většiny německy mluvících rodin a zabavení jejich majetku. Z prosperujících částí naší země se během pár let stala zóna bez paměti, s nefunkční ekonomikou.
Z šesti domů v okolí zbyl krátce po válce tento jediný, přičemž část rodiny, která v něm bydlela, žije stále v Dolní Poustevně. O ostatních majitelích bohužel nemáme žádné informace, vyjma střepů z talířů, hrnečků, karaf a flakonů, na které narazíte při každém kopnutí do země.
Od předchozího pana majitele jsme se také dozvěděli, že provedl rekonstrukci celého přízemí domu. Všechny podlahy byly vykopány až k základové spáře, vytvořená tzv. zaizolovaná vana, což obnáší vytvoření tenčí vrstvy betonu na dně výkopu, nahození zdiva pod původní úrovní podlah a zaizolování všech těchto povrchů tak, že vytvoříte jakýsi bazének.
Posléze přišly na řadu nové podlahy a ve všech zdech, včetně těch vnitřních byla provedena velice pečlivě injektáž hydrofobním gelem. To je spolu s vnější svislou hydroizolací a drenážemi v podstatě kompletní soubor opatření proti vzlínající vlhkosti.
V momentě, kdy majitelé setřeli pot z čela s tím, že mají přízemí konečně hotové, potkala dům pohroma. Vadná elektroinstalace způsobila požár, který pohltil celý dřevník a střechu. Štěstím bylo, že plameny nepoškodily hrázděné zdivo prvního patra a strop nad přízemím. Během následné rekonstrukce byly dřevník a střecha obnoveny do podoby téměř původní.
Chalupu v Sudetech jsme zachránili. Překvapila nás návštěva z Německa |
Šluknovsko má, stejně jako jiná místa v Sudetech, opravdu hořkosladkou příchuť. Je zde nádherná příroda, která láká k procházkám a výletům. Jsou zde zbytky starých domů, přičemž valná většina potřebuje rekonstrukci jako sůl. Jsou zde staré hřbitůvky, které někdo úmyslně zničil a které si postupně bere zpět příroda. V tom všem je jistá míra melancholie.
Je zde však blízko do národních parků České Švýcarsko a Saské Švýcarsko na obou stranách hranice. U nás Hřensko, Jetřichovice, Pravčická brána, Kytlice, na německé straně Lilienstein, Basteibrücke, Königstein, Bad Schandau a výlet z Lichtenhainu přes Kuhstall.
Je toho zde mnohem, mnohem víc, ale to doporučuji objevovat po vlastní ose. Věřím, že tento kraj má to dobré opět před sebou. Já jsem rád, že jsme měli možnost koupit tak krásný dům a dělá mi radost, že můžeme udržovat to, co je zbytkem paměti tohoto místa.
