Císař Ferdinand I. Habsburský se do českých dějin příznivě nezapsal, ale jedno mu upřít nelze - ze středověkého hradu vybudoval královské sídlo evropského střihu, které obdivují turisté z celého světa dodnes.
Ferdinand I. se narodil nedaleko Madridu, dětství strávil ve Španělsku, mládí v Rakousku, kde začal vládnout v pouhých osmnácti letech. Domluveným sňatkem s Annou Jagellonskou, dcerou českého krále Vladislava Jagellonského, a díky slibům českým stavům se stal českým králem a založil tak habsburskou dynastii, která český trůn opustila až v roce 1918. Slíbil, že své sídlo přesune na Pražský hrad, a tak jej začal záhy upravovat, ačkoliv svůj slib nikdy nedodržel.
Podle tehdejší módy a svých vzpomínek na dětství zde nechal vytvořit královskou zahradu. A protože ostroh nad Vltavou byl celý zastavěný, zvolil pro ni místo severně od Hradu nad údolím potoka Brusnice. V roce 1534 ji navrhl architekt Giovanni Spati podle vzoru italských renesančních zahrad a velmi brzy se stala světovou raritou.
Ferdinand I. Habsburský v ní nechal vysadit cizokrajné keře a stromy, které sloužily na okrasu i k produkci ovoce pro královský stůl. Ve spodní části jsou dodnes zachovány záhony pro fíky (opět v nich rostou), vedle Míčovny stojí obnovená oranžerie. Poprvé se tu pěstovaly tulipány, které se odtud rozšířily do Holandska.
Exotické rostliny měly doplňovat stavby sloužící kratochvílím. Pro svou manželku Annu Jagellonskou nechal Ferdinand I. postavit Královský letohrádek, byť do něj ani jeden nikdy nevkročil. V rozvoji zahrady pokračoval i jeho syn a další český panovník Maxmilián II., který nechal zbudovat Míčovnu.
Sportoviště pro šlechtu
Míčovnu navrhli architekti Bonifác Wohlmuth a Ulrico Aostalli de Sala na místě bývalé střelnice a stavba trvala pouhé tři roky (1567-1569). Poloha naproti Hradu na hraně Jeleního příkopu vypadala ideálně.
Stačilo přejít most a proběhnout zahradou a příslušníci královského dvora mohli sportovat. Míčové hry byly v 16. století oblíbenou náplní volného času. Míč se odrážel dřevěnou pálkou nebo botou v kruhu nebo se házel na soupeře podobně, jako se dnes hraje tenis či badminton. Hrávalo se uvnitř i na prostranství před Míčovnou. Ta byla třetím objektem sloužícím míčovým hrám, ale zbylé dva se nedochovaly.
Maxmilián II. stavbu zadal Bonifáci Wohlmuthovi, který pracoval již na stavbě letohrádku Hvězda a na opravách Hradu po požáru v roce 1541.
Obdélníková budova, dlouhá 68 a široká 13 metrů, je skvostem renesanční architektury. Je situována na jižní straně a slunce se do ní opírá dopoledne, hráče před ním však chránilo podloubí.
Na místě původního (nedochovaného) skleníku pro exotické rostliny ji nechal postavit prezident Václav Havel podle návrhu architektky Evy Jiřičné. S Míčovnou tvoří kontrast historického a moderního. Při pohledu od Oranžerie je patrná vížka s točitým schodištěm a opěráky nesoucí jižní zeď.
Se zahradou ji spojovaly vysoké arkády mezi jónskými polosloupy, uvnitř tak bylo dostatek přirozeného světla i čerstvého vzduchu. Horní půloblouky ve výšce 14 metrů zdobí sgrafita - personifikace vody, ohně, země a vzduchu, sedmi hlavních ctností (předvídavost, umírněnost, milosrdenství, naděje, spravedlnost, statečnost, věrnost) a osmi svobodných umění (teologie, astronomie, geometrie, hudba, aritmetika, rétorika, dialektika a gramatika). Praxe však záhy ukázala, že umístění na hraně vysokého příkopu není stabilní, a budova se brzy musela zpevnit.
Jako hřiště pro míčové hry sloužila míčovna do 17. století, v roce 1617 se zřítila klenba. Pak fungovala jako jízdárna a konírna, v roce 1757 vyhořela. Císař Josef II. ji chtěl využít jako kasárna, a proto do ní nechal vestavět dvě podlaží. Nakonec do ní umístil vojenské skladiště.
Chátrání dokonala druhá světová válka. V roce 1945 zde vypukl požár, který budovu zcela zničil. Z pozůstatků obvodových zdí a na základě dochovaných materiálů o Míčovně její podobu zrekonstruoval architekt Pavel Janák, který se staral o kompletní obnovu Pražského hradu.
Šachovnicová mramorová podlaha je podle návrhu Pavla Janáka a přispívá k dobré akustice prostoru.
Moderní přestavba
Pavel Janák byl významným prvorepublikovým architektem, který se celý život zasazoval o urbanismus hlavního města a zabýval se obnovou památek s důrazem na jejich historii i funkčnost v současnosti. Jeho krédem bylo co nejméně zásahů do původního slohu a estetického řešení a místo replik raději využití soudobých prvků.
V letech 1928 až 1934 upravoval Černínský palác, záhy se stal architektem Pražského hradu (v letech 1937-1938 navrhl prezidentský domek). Jeho práci však přerušila druhá světová válka. K obnově Míčovny se dostal v roce 1950 a rovnou ji koncipoval jako reprezentační prostor pro kulturní využití. Obnovil původní valenou klenbu, zasklil otevřené arkády, čímž umožnil její používání i v zimě, a do podzemí situoval veškeré provozní zázemí.
Sgrafita na fasádě restauroval sochař prof. Josef Wagner, který jen prodloužil jejich životnost. Dokladem vzniku v éře socialistického realismu je sgrafito se znakem pětiletky v průčelí ve třetím oblouku vlevo. Mezi antickými bohyněmi vědy a ctností stojí údernice se srpem a nad ní září pěticípá hvězda jakožto alegorie průmyslu a zemědělství.
Jedná se o jediný dochovaný prvek socialistického realismu v areálu Pražského hradu. V roce 1962 se celý Pražský hrad stal národní kulturní památkou, a tak je chráněn i tento soudružský výkon. V letech 1971 až 1973 se sgrafita restaurovala znovu.
Nejprve se upevňovala velmi křehká omítka, pak do ní dva roky malovali sgrafita akademičtí sochaři Miroslav Kolář a Dušan Kříčka. Precizní práci však obdivovalo jen pár nejbližších spolupracovníků prezidenta nebo vybrané zahraniční návštěvy. Královskou zahradu otevřel veřejnosti až prezident Václav Havel. Od té doby se v Míčovně konají výstavy, koncerty nebo soukromé akce.
