„Doba je taková. Ne že by se lidem dařilo špatně, naopak, zatím se jim daří i přes všechny krize líp než kdy dřív. Ale je to k zamyšlení. Když pohlédnu trochu dopředu, neměli bychom jásat. Citlivého výtvarníka současnost nenechá klidným. Vždy mi něco přijde shora a já to musím zpracovat. Jsem pak takový nádeník, musím na tom makat. A makat je už samo o sobě něco, co se lidem v poslední době moc nechce,“ začne Kristek, vitální osmdesátník, zeširoka.
Jak se při osmdesátce cítíte?
Ve mně se nic nemění. Netrpím na kornatění, že bych zapomínal, to nemáme v rodině. Kristkové umírají za plného vědomí. To může být průšvih, když vám odchází tělo a pořád vám to myslí.
Obraz není nikdy hotov, v jistém stadiu ho ale musíte opustit. Je zapotřebí zachovat první myšlenku, ta je vždycky nejlepší
Lubo Kristek
V sobotu otevřete veřejnosti Kristkův dům v Brně. V pondělí jste měl narozeniny, váš vzor Salvador Dalí se narodil v tento den. Složíte mu oslavou hold?
Představím již starší olejový obraz, který jsem maloval z úcty k němu. Bude to taková tryzna se svíčkami za Dalího. Málokdo ví, že než byl slavným malířem, skládal surreální básně – skládal, jak později maloval. My jsme se některých těch básní zmocnili a nechali je přeložit katalanistou Michalem Brabcem, díky čemuž budou tyto verše mít premiéru v češtině. Přečte je činoherec Hynek Tajovský.
Taky odtajníte nejnovější příspěvek pro asambláž Hudební sursum, připomínající jakési zblázněné dudy. Skutečně hrají?
Snad by mohly být funkční, ale ten zvuk bych nikomu nepřál. (usmívá se) Jde vlastně o poslední nástroj, který se stane součástí instalace na schodech Kristkova domu.
Dům v Tišnovské ulici v Brně, upravený do podoby asambláže, jste otevřel před pěti lety. Dnes už má místo v různých průvodcích a je vyhledávaným kulturním místem. Jaká reakce provázela začátek této proměny?
Názory byly zprvu rozporuplné vzhledem k nevšední barevné kompozici. Já však říkal: jen mi nechte nějaký čas, než to bude hotové, potom mě suďte a křižujte. Věděl jsem, jak to v konečné fázi se sochařskými doplňky a malbou bude působit. Při tvorbě této architekturní asambláže jsem vůbec netušil, jaký bude mezinárodní zájem a jak bude přibývat příznivců a nadšenců, kteří si později vyžádali pohled do „vnitřností domu“, což je zmíněná asambláž Hudební sursum. Minule jsme je tam museli pouštět po dvaceti, aby nám dům nespadl, protože přišly stovky zvědavců.
Svého času to bylo podobné na vašem Zámečku Lubo v Podhradí nad Dyjí, kde na střeše balancuje klavír. Vraťme se do té doby, kdy jste se po třiceti letech vrátil z exilu a mnoho lidí šokoval. Jak vás rodná zem přijala?
Žil jsem mezi Augsburgem a Mnichovem a odtamtud dělal třeba roční výpady do Ameriky či Kanady. Musel jsem se dlouhé roky vracet k mé na smrt nemocné matce. Rodné Brno si na mě zvyká velmi pomalu. Žádný div, protože jsem zde absentoval desítky let. Neodbyl jsem si tady tu frontu na slávu. Zpočátku to některým leželo v žaludku a dávali to i pocítit. Až v posledních letech mám pocit, že Brno čím dál více rezonuje na mé frekvenci. Jsem vlastně taková brněnská viola da gamba (historický smyčcový nástroj – pozn. red.).
Kristek na oslavy otevře dům a odhalí obrazProgram pro veřejnost si Lubo Kristek u příležitosti svých osmdesátin nachystal na sobotu. V jeho domě v Tišnovské ulici v Brně začne v 18 hodin. Za doprovodu barokní hudby v netradičním obsazení – David Křížek (tuba), Rebeka Lonská (příčná flétna), Michal Ondrička (saxofon), Lukáš Svoboda (violoncello), Julián Veverica (viola) – odhalí Kristek svůj nový obraz, k dalším bodům programu patří báseň Otakara Štěpánka věnovaná Kristkovu domu a také pocta Salvadoru Dalímu, za nímž oslavenec jezdíval a který formoval jeho zrání. Možné jsou i komentované prohlídky. |
Nejvíc známým vás pak udělaly různé happeningy. Plánujete další?
Před patnácti lety jsem po německém happeningu Requiem za mobilní telefony, který jsem uskutečnil v mnoha státech, položil na oltář v landsberském kostele svatého Kříže hlavní rekvizitu happeningu, což byl růžový pytel s elektronickými zbytečnostmi. Chtěl jsem tím vyjádřit kontrast mezi v tomto případě nádhernou barokní stavbou a – jak už to z té doby bývá – ještě nádhernějším interiérem, tedy tím, co zanechala dřívější doba nám, a tím, co zanecháme my příštím generacím. A tuto myšlenku bych chtěl rozpracovat a využít i pro svůj poslední happening. Možná už letos, ale je to šíleně náročné na organizaci.
Na jednom z nových obrazů nazvaném Kde jsi, Evo? používáte údajně jedny z nejdražších barev na světě. Jsou pro vás důležité?
Barvy, které kupuji od mnoha světových firem, jsou vesměs syntetické. Toto má své výhody, ale i nevýhody. Výhodou je, že dnešní malíři se o snášenlivost olejových barev na paletě nemusí moc starat. Vezmu-li však archaické barvy, tak jsou barevně mnohdy efektnější, ne vždy stálejší, ale technologie je komplikovanější, protože se nemusí všechny dohromady snášet. Tudíž volba barev, na což se ptáte, je důležitá. Používám například pár pigmentů od firmy Blockx, která kdysi zásobovala Dalího. Mnohé jsou jedovaté a mnohé jsou už dávno zakázané.
Na tomto obraze je ze zemské pukliny napájen stroj času, každá z postav si táhne svůj budík. Co to symbolizuje?
Budeme muset najít nové zdroje, nemůžeme tímto způsobem hospodařit dál, lidstvo přespříliš mohutní. Nemyslíme na to, jestli přežijí naše děti a děti dětí. Ale ne každý chce tu symboliku číst – najít si v tom čím dál hektičtějším denním ruchu chvilku. Všechno je otázka priorit. Někomu stačí jezdit čtyřikrát ročně na dovolenou – dovča tomu říkají! – chodit na vlastní koupaliště za chatou a mít měděný rýny...
Proč stále používáte firnis, ochranný nátěr, i když se to dnes už moc nedělá, protože lesk není v módě?
Abych nejen chránil obraz, ale hlavně vytáhl všechny ty pracně nabyté barevné nuance. To je, jako když vidíte v moři krásnej kámen, vytáhnete ho, uschne a je obyčejnej. Firnis vrátí barvy do své krásy. Obraz je plastičtější a začne žít. To věděli už ve středověku. Mnozí králové si firnisování nechtěli nechat u svých malířů ujít, tak se vysvlékali do naha, aby nevířili prach, který firnis váže. Můžete se také za těchto podmínek firnisování někdy zúčastnit.
Jak vycítíte okamžik, kdy máte hotovo?
Obraz není nikdy hotov. V jistém stadiu ho ale musíte opustit. Z mé praxe se přikláním k uchování první myšlenky. Neměnit koncept. První myšlenka je vždycky nejlepší, potom už se může stát, že se vzdalujete kreativitě.
Vadí vám prodávat svá díla lidem, na nichž poznáte, že jim moc nerozumějí?
Lidé by se měli do díla zamilovat. A těm prodávám nejradši.
Máte v surrealismu nějakého následovníka? Nebo jste poslední?
Surrealismus je jen pojmenování. Tento směr pozorujeme snad již před Hieronymem Boschem (přední nizozemský malíř 15. a 16. století – pozn. red.) a přes dnešní dobu půjde zajisté dál, jen názvy si budou kunsthistorici dále měnit. Jeden z posledních svých obrazů nazývám Pokušení svatého Antonína. Jsem jeden z mnoha, kterým tato tematika připadla zajímavá. Zpracovávám tím depeši o pokušeních moderní doby. Tím se tato tematika stává všedobá.
