„Slovo silák vůbec není nadnesené. Vorařina byla strašlivá dřina. Jen tady má jeden kmen kolem čtyř až pěti metráků. Pohybovat s ním, opracovávat ho a svazovat k sobě chce pořádnou fyzičku,“ popisuje „mluvčí“ plavců neboli vorařů Jiří Trávníček z Tábora, původní profesí lesní inženýr.
„A to stavíme jen malý pramen o čtyřech tabulích a délce 60 metrů. Ty, co jezdily třeba po Vltavě, měly kolem dvou set metrů a víc,“ doplňuje Trávníček.
Právě jeho si spolu s dalšími třemi kolegy na stavbu pozvala firma Lesy města Brna, která tak chce oslavit 550 let od svého založení a připomenout historii plavení dřeva na Svratce. Jsou jediní, kdo v Česku umí svázat vor.
„Není už téměř nikdo, kdo by si to pamatoval,“ vysvětluje Trávníček. „My jsme měli štěstí, že jsme našli Václava Husu z Bechyně, který je jedním z posledních autentických plavců z Povltaví a do začátku 60. let se skutečně plavil. Přehrady znamenaly konec téhle prastaré a náročné profese.“
Vory drží jako slepené
Postavit vor je nejen dřina, ale chce to i zručnost dřevorubce a tesaře. Kmeny pro přehradu pocházejí z městských lesů. Jsou to kvalitní smrky ze zimní těžby, aby dostatečně vyschly, a hned po skácení jsou zbaveny kůry, aby se do nich nedostali škůdci.
„V minulosti tuhle práci dělaly loupáky ručně hlavně ženy a někdy i větší děti. My máme motorové pily a vrtačky, a i tak nám to dává zabrat,“ popisuje Trávníček.
Vory na přehradě
|
Voraři musí kvůli bezpečnosti cestujících konstrukci vylepšit šrouby, ale jinak staví klasickou metodou jako lidé před stovkami let. „Vážeme dřevem a houžvemi, což je co nejdelší smrkový kmínek o síle lidského palce. Ten se rozpálí nad ohněm, až se dřevo rozláme a změkne, až se dá uvázat na uzel,“ líčí Trávníček.
Na trávníku nad vodou - vazišti - leží vedle sebe 13 metrů dlouhé kmeny. Šíří kolem sebe omamnou vůni smrkového dřeva. Na jednu tabuli je jich osmnáct až dvacet.
„Na slabších koncích do nich vysekáme nebo vyřežeme otvory, kterým se říká uši. Kmeny nakulíme do vody a spojíme příčnými tyčemi,“ ukazuje Trávníček na připravené kmeny.
„Představte si několik jehel položených na stole a navlečete do nich jedinou nit. A proti ní z druhé strany navlečeme druhou kládu. Tím vzniknou dva klíny proti sobě, nabobtnají, takže je nic nerozpojí. Jedině sekera,“ komentuje Trávníček. A napříč přes klády položí voraři další silnější kládu, upevní houžvemi a dubovými klíny.
Armáda zabavila povozy, dřevo tak cestovalo po řece
Letní vory na Brněnské přehradě začnou pro lidi jezdit od 9. června a mají připomenout, že v roce 1466, kdy město Brno koupilo hrad Deblín, v okolí oficiálně vznikly městské lesy. A také to, že se od roku 1802 po Svratce plavilo dřevo.
„Za napoleonských válek povozy a potahy zabavila armáda a bylo nutné dostat nějak palivové dřevo do města Brna. A nejjednodušší a také nejlevnější bylo dostat ho sem po řece Svratce,“ informuje Monika Neshybová z Lesů města Brna.
„Trasa vedla z Čertovy hráze nedaleko Šmelcovny na Bílém potoce až do oblasti dnešního Ronda, kde se dřevo vykládalo. Trvalo to zhruba padesát let, do doby, kdy místní mlynáři zjistili, že z plavců mohou těžit, a vybírali desátek. Tím se ale těžba neúnosně zdražila, takže už se to nevyplatilo.“
Brněnské vory spojené v pramen jsou opatřené podlážkami, lavicemi a zábradlím a tlačit je budou i dva malé pětikoňové motory, které plavidlu dopomohou k rychlosti asi devět kilometrů v hodině. „Museli jsme si na ně vyžádat výjimku, protože kvůli nové vyhlášce města platí, že v létě malé motory nesmějí na přehradu,“ dodala Neshybová.
