„Laďa je náš. Jeho maminka Anděla z Ivančic si vzala Vladislava Menšíka ze starobylého a velmi početného řícmanického rodu. Bydleli tu, a kdyby maminka nejela zrovna na posvícení do Ivančic, porodila by u nás,“ tvrdí autor publikace o Řícmanicích Libor Prokop.
V obci stále existuje dům Menšíkových prarodičů a chata, kterou si tu herec nechal postavit a jezdil na ni se svými dětmi o prázdninách. A v Řícmanicích byl velmi oblíbený. Kam dorazil, tam ho hned bylo plno.
„Tady jsme mu vždycky říkali Laďo, žádný Vladimír to pro nás nebyl. To jméno mu dali až v Praze, jako by byl nějaký Vladimir Iljič Lenin,“ durdí se Řícmaničák Jiří Noss.
On a další lidé, kteří Vladimíra Menšíka znali, se v úterý na počest slavného herce sešli v místní hospodě. Dnes by se totiž dožil devadesáti let.
Všichni se shodují na jednom – nebyl tu nikdo, kdo by ho neměl rád. „Když přijel na chatu, vždycky začal organizovat. Kolem kterého baráku šel, hned zval: ‚Hoši, pojďte, přijďte.‘ Poslal pro flašku ferneta a už bylo veselo,“ vzpomíná Noss, který populárního baviče znal i z té méně veselé stránky a věděl o jeho zdravotních problémech.
„Na chatu chodil s takovou doktorskou kabelou plnou léků. Manželka pracovala jako zdravotní sestra a píchala mu injekce na astma,“ připomíná.
Tady jsme všici jedna rodina, řekl příbuzné
Další střípek přidává Libuše Rozsypalová – Menšíkova příbuzná. „Jeho otec a moje babička byli sourozenci. Laďa měl svou tetu rád, protože hrála ochotnicky divadlo,“ vypráví.
To, že jsou příbuzní, se Menšík dozvěděl přímo od ní. „Bylo to v roce 1971 a mně bylo dvacet. Jela jsem od druhé babičky z Bílovic, stála jsem na zastávce, čekala na autobus,“ vzpomíná.
Na sobě měla tehdy hodně „minimální“ sukni a najednou u ní přibrzdila zelená dacia a z ní se ozvalo: „Haló, slečinko, nechcete svézt? Jedu do Řícmanic,“ hlásil Menšík.
„Protože jsem ho samozřejmě poznala, nastoupila jsem a on ze sebe sypal jeden vtip za druhým. Zastavil před hospodou a hned nechal donést dva fernety. Když ze mě vypadlo, že jsem příbuzná, vyvalil oči, a pak povídá: ‚No jó, Řícmanice. Tady jsme všici jedna rodina‘,“ směje se Rozsypalová.
S hercovým autem má příhodu i Vladimír Břínek, který se do Řícmanic přiženil. „Málem mě přejel. Vyřítil se ze zatáčky a já se vysypal do příkopu. Hned zastavil a ujišťoval se, jestli jsem v pořádku. Povídal, že přijel na hody. Čekal jsem, že večer dorazí v šolně (v brněnském hantecu oblek, pozn. red.), ale přišel v texaskách a vzadu na kapse měl napsáno Vinnetou,“ popisuje.
Hospoda U Lajcmanů, do které Menšík chodil, je dnes uvnitř trochu přestavěná, ale jinak pořád stejná. Právě tady se Břínek s hercem poprvé potkal naživo.
„Když jsem chodil za budoucí manželkou, ujel mi autobus, a tak jsem zamířil do hospody, že počkám na další. Tam v rohu seděla parta kolem nějakého chlapa a všichni se strašně smáli. Druhý den jsem přijel a povídám své holce: ‚Slávko, tak jsem byl v hospodě a tam seděl borec a kecal úplně jako Vladimír Menšík.‘ A ona na to: ‚Tak to byl on.‘ A já: ‚Co by tady asi dělal?‘ A ona: ‚Vždyť je odtud a jezdí sem.‘ Tak jsem ho viděl poprvé,“ líčí Břínek.
Matka jej přivazovala za nohu na lano
Na věhlasného přítele si místní pamatují hlavně v souvislosti s hody nebo s létem, kdy jezdil za svojí maminkou. Na chatě se někdy objevila i sestra Olga a občas všechny čtyři Menšíkovy děti. Dvě z prvního brněnského a dvě z druhého pražského manželství.
Vladimír Menšík
|
Bohumil Malý má s pozemkem pod „Menšíkovic“ chatou společný plot. „Ta chata tu pořád je, ale nikdo už sem nejezdí. Stojí tady i dům Menšíkových prarodičů, v něm stále bydlí jeho příbuzní,“ poznamenává Malý.
V ruce drží obsáhlou publikaci od Jolany Matějkové Dobrý rodák Vladimír Menšík, ukazuje fotografie z Řícmanic a pasáže, jež se k pobytu ve vesnici vážou.
„Tady se píše, že se Laďa jako malé děcko rád toulal a lítal za komedianty a maminka Andělka ho musela shánět po celé vesnici. Na radu řícmanického dědy Františka ho pak přivazovala za nohu na dlouhé lano, které dosáhlo až na Bóřilku, jak se říká části Řícmanic. Z toho je patrné, že tu žili v předškolním věku. Do základky už ale chodil v Ivančicích a pak šli s celou rodinou do Brna,“ vysvětluje Malý.
Ten sbírá podrobnosti o hercově životě a postaral se o podklady do kapitoly o místních nejslavnějších rodácích. Tím prvním je samozřejmě Menšík, který figuruje také v místní kronice.
Na rozdíl od Ivančic, kde má Menšík malé muzeum a bustu, jmenuje se po něm tamní základní škola i nedaleká rozhledna v Hlíně, v Řícmanicích jej připomíná pouze stará fotka s dalším českým hercem Lubomírem Kostelkou v hospodě a také reprodukce Menšíkova autoportrétu na její terase.
Starosta Libor Slabý však plánuje, že slavného „rodáka“ připomene důstojněji. „Jsme jen malá obec s osmi stovkami obyvatel, Ivančice jsou v porovnání s námi desetkrát větší. Je nám to ale líto, vždyť tu Menšík měl půlku rodiny. Chceme podniknout kroky a vymyslet nějaké jeho veřejné připomenutí,“ slibuje starosta.
Martina Menšíková s pamětní mincí s portrétem svého otce
