Od roku 1991 se zde podle něho jmenuje i základní škola, která ve čtvrtek a pátek vyslala své žáky do ivančického kina Réna na Palackého náměstí, aby školu reprezentovali na vystoupení Já, Menšík.
Letos 29. května to bylo už 26 let od chvíle, kdy těžký astmatik dlouhodobě se potýkající s vlastním alkoholismem zemřel coby devětapadesátiletý v brněnské Fakultní nemocnici u svaté Anny.
Diváci na něj však nezapomínají. Vždyť také vytvořil přes 150 většinou skvěle zahraných rolí ve filmu i televizi a třeba jeho moderování televizních Silvestrů je dodnes nepřekonané.
Rada od „dědóška“
Podívejme se tedy, jak hereckého génia, jak ho nazval režisér Miloš Forman, formovalo moravské dětství a studia v Brně.
Kudrnatý andělíček pojmenovaný po tatínkovi Vladislav, který si jméno Vladimír vybral až po letech, prý na radu režiséra Emila Františka Buriana, ve skutečnosti serafínkem rozhodně nebyl. Ale ani jako dítě nezkazil žádnou legraci. Naopak.
„Laďa už jako malý zbožňoval potulné muzikanty - šumaře a flašinetáře,“ tvrdí o něm Jolana Matějková v knize Vladimír Menšík.
„Kdykoliv je zaslechl muzicírovat na ulici, zahodil hračky a běžel za nimi,“ líčí. A vypráví také, jak svého synka pak po okolí hledala jeho maminka Andělka, která ho našla obvykle někde blízko hudby špinavého, s rozbitými koleny a roztrhanými kalhotami.
Když se Menšíkovi přestěhovali do Řícmanic k „dědóškovi“ Františku Menšíkovi, ten své snaše údajně poradil, aby malého neposedu přivazovala na dlouhé lano. A tulák běžel, až kam ho lano pustilo. Což mu zůstalo po celý život, tedy i při nelehkých poměrech za normalizace, kterou se snažil přežít rovněž co nejsvobodněji.
Za parodii zavřený do komory
„Vladimír byl vtipálek odjakživa a jeho otec, řidič hoteliéra Sehnala, kterému patřil hotel Černý lev, mu párkrát musel nasekat,“ vzpomínal před lety přítel z dětství Ctibor Matějka na další příhody z Ivančic, kam se Menšík celý život rád vracel.
Bylo to prý za to, že malý Vláďa přímo na náměstí parodoval jednou drogistu, pak řezníka i jiné. „Hokynář ho dokonce jednou zavřel do komory, ale my to řekli Laďovu strýci, ten obchodníkovi pár vrazil a Laďu dostal ven,“ vyprávěl Menšíkův kamarád.
Vyrabovaný byt a odsun Němců
Budoucího herce však formovaly i drsné zážitky. Za války bydleli sice Menšíkovi už v Brně, ale když se blížila fronta, odstěhovali se k babičce do Ivančic.
„Brněnský byt nechali opuštěný a dokonce zatloukli vstupní dveře na ochranu před rabováním,“ popisuje Jolana Matějková. V dubnu 1945 se rodina do Brna vrátila a našla svůj domov totálně vydrancovaný.
„Pro Vladimíra znamenal obraz zničeného domova traumatizující zážitek, stejně jako později odsun Němců,“ popisuje Matějková Menšíkovu vzpomínku, jak vojáci nechali Němce vystoupit z vlaku, odkud jim vyházeli kufry, peřiny i drobnější nábytek.
Když pak vysídlence nahnali znovu do vagonů, na opuštěné věci se vrhli okolostojící Brňáci a začali si je rozebírat. Přihlížejícímu Laďovi a jeho sestře Olince navíc jejich sousedka poručila, aby jí pomohli k ní domů odtahat co nejvíc „nálezů“.
Miloval brněnská studia
V Brně však začala i profesní cesta skvělého herce k divadlu a filmu. Na studia Janáčkovy akademie múzických umění vzpomínal jen v dobrém.
„Všem studentům i učitelům nám bylo na akademii dobře, protože jsme se, a to říkám bez nadsázky, měli rádi. Stačí namátkou vyslovit jména pedagogů Gräfové, Walterové, Vykypěla, Krátkého, Páska a hlavně profesora Bundálka a je nasnadě, že tomu ani jinak být nemohlo,“ skládal chválu lidským a profesním kvalitám vyučujících i po letech Menšík.
Se spolužáky Jiřím Tomkem a Lubomírem Kostelkou budoval vlastníma rukama i studio Marta v Bayerově ulici.
