Promění se v letošní sezoně herecký soubor?
Jako v každé sezoně angažujeme mladé absolventy uměleckých škol. Letos přicházejí dva absolventi muzikálového ateliéru Janáčkovy akademie múzických umění – Alžbeta Trembecká a Patrik Földeši. Jsem rád, že nám JAMU dlouhodobě připravuje své absolventy na skvělé úrovni, o čemž se diváci mohou přesvědčit, když na jevišti vidí třeba Alenu Antalovou, Dušana Vitázka či Hanku Holišovou. Téměř všichni umělci u nás jsou absolventi brněnské JAMU. A všichni jsou tady zaměstnaní na jeden, maximálně dva roky, takže k obměně dochází poměrně často. Další novinkou je, že se v průběhu minulé sezony novým dramaturgem stal Miroslav Ondra. Společně chystáme spoustu nových představení, která se v České republice ještě vůbec nehrála.
Na jaké nejlepší „kusy“ byste diváky pozval?
Především máme letos jednu změnu. Místo původně plánovaného muzikálu Grand Hotel jsme získali práva na muzikál Poslední loď, o nějž jsme usilovali tři roky. Napsal ho Sting, který také do Brna přijede na únorovou premiéru. Za sebou máme už první letošní premiéru Osmyček, tedy politicko-satirického kabaretu napsaného přímo pro naše divadlo. Chystáme českou premiéru muzikálu Big, který diváci mohou znát z filmu s Tomem Hanksem, dále Klapzubovu jedenáctku či muzikál Rent – jeden z mála muzikálů, jehož scénář získal Pulitzerovu cenu. Máme před sebou krásné tituly. Myslím, že je na co se těšit.
Na co se do Městského divadla chodí nejčastěji?
Na konci loňského roku jsme se rozloučili s muzikálem Mary Poppins. O něm jsem si říkal, že budu spokojený, když udělá 50 repríz. Nakonec se hrál 250krát! Ale nejsou to jenom muzikály a komedie, které do našeho divadla lákají diváky a mají hodně repríz. Obrovskému zájmu se už řadu let těší Mawerův Skleněný pokoj. Velmi oblíbenou se stala úžasná inscenace Žítkovské bohyně.
Stanislav Moša
|
Pod vaší režisérskou taktovkou uvede divadlo v této sezoně tři premiéry. Kromě zmíněné Poslední lodi to bude ještě rocková opera Rent a muzikál Ráj. Jaký jste režisér?
Jsem hodně věrný předlohám, které realizuji. Nemám zapotřebí režírovat něco, co se mi nezamlouvá. Užívám si svobody, že na jeviště přináším jen ty hry, které se mě hluboce dotknou, a skrze ně chci vést dialog s obecenstvem. Vybírám si autory, kteří se na svět dívají mým pohledem, takže mi pak nedělá problém se s nimi ztotožnit.
Jak prožíváte své premiéry?
Už od studijních let na JAMU si své práce užívám v hledišti jako divák. Na své premiéry chodím rád a je to pro mě završení celého procesu – od výběru titulu, příprav, které někdy trvají přes dva roky, po proces zkoušení. Premiéra je pro mě slavnost, jako by se jednalo o křtiny dítěte. Hodně si to užívám.
Když se podíváme na seznam letošních premiér, na první pohled převládají spíše komedie, z vážnějších děl uvedete Annu Kareninu. Zvažovali jste, že zařadíte víc „vážnějších“ kusů?
Máme za sebou sezonu, kdy jsme uvedli Čarodějky ze Salemu a nedávno Žítkovské bohyně, takže program musíme vyvažovat. Ale i v Osmyčkách, byť se v první půlce lidé smějí, vede druhá polovina až k tragickým poznáním. Stejně tak Ráj, který píši se Zdeňkem Mertou, bude mít ke komedii daleko, je to poměrně vážná věc, byť ve formě hudebního divadla.
Jak byste doplnil větu: „Děláme divadlo, které...“
Především děláme divadlo dostupné. Divadlo, které je otevřené a svobodné. Snažím se u nás koncentrovat autory, kteří nemají ambice zapsat se do dějin divadla, ale hovoří svobodně sami za sebe. Děláme originální divadlo – osmdesát procent naší produkce nelze zhlédnout na jiném jevišti v Evropě. Vytváříme prostor pro současné autory, každý rok uvádíme aspoň tři pro nás napsané hry.
Jako jediná brněnská scéna pravidelně uvádíte muzikály. Jaký je o ně zájem od doby, kdy jste v říjnu 2004 otevřeli hudební scénu jakožto druhou scénu Městského divadla?
Obrovský zájem o muzikál byl u nás ještě před otevřením hudební scény, když jsme v roce 1991 uvedli Sny svatojánských nocí. S muzikálem Bastard došlo k dramatickému nárůstu obecenstva. Když jsme pak uvedli West Side Story, bylo evidentní, že potřebujeme větší divadelní dům určený pro tento žánr. Zájem souvisel s revolucí, protože za bývalého režimu bylo velké hudební divadlo de facto zakázané. Bylo logické, že po revoluci sem vtrhnou velké muzikálové kusy. Obzvlášť v Česku ale muzikál bohužel trpí tím, že je také vynikajícím obchodním artiklem, čehož někteří využívají a kazí mu jméno. Jsou ochotni vytvořit muzikál z jakékoliv jen trochu populární předlohy, aby dokázali naplnit kasu. Na muzikálu je tak dlouhodobě přilepená visačka „komerční zboží“, což rozhodně neplatí pro všechny inscenace tohoto žánru.
Jak je na tom divadlo v posledních letech s návštěvností?
Po celou sezonu máme vyprodáno. Spíše máme problém, kam posadit ty, na které se nedostanou lístky. Na začátku sezony se musí divadlo trochu nadechnout, ale od konce září už se k nám lístky těžce shánějí. Souvisí to i s návratem vysokoškolských studentů do Brna na začátku semestru. Letos uvedeme méně premiér, protože zájem o naše divadlo je tak velký, že úspěšné inscenace nejsme schopni opakovat v tolika termínech, jak si diváci přejí. Na hudební scéně proto letos v premiéře uvedeme o jeden velký muzikál méně a budou tedy jenom tři.
Sehnat dost peněz na celé divadlo není lehký úkol. S jakým hospodaříte rozpočtem?
Naším zásadním přispěvatelem je náš zřizovatel, město Brno, od něhož ročně dostáváme lehce přes 200 milionů. Přibližně tři miliony získáváme od kraje a přes pět milionů od státu. Samozřejmě máme i sponzory z privátní sféry. Naše divadlo má široko daleko nejvyšší soběstačnost. Asi třetinu nákladů, tedy přes sto milionů korun ročně, si vyděláme sami.
Tento týden jste se jako předseda Asociace profesionálních divadel sešel s ministrem kultury, který přijel do Brna. Mimo jiné jste řešili financování divadel. Co je v tomto směru největším problémem?
Je to především špatná legislativa. V roce 1990 přešly zřizovatelské funkce z okresů a krajů na obce. Tenkrát jsme si mysleli, že je to jen přechodné opatření a zákony se postupně upraví podle toho, jak funguje financování kultury na západ od našich hranic. To se nestalo. Dnes jsou obce – a obzvlášť město Brno – vystaveny tomu, že musí ze svých rozpočtů financovat velké kulturní instituce bez významné pomoci státu a kraje. Když si vezmeme, že 44 procent našich návštěvníků není z Brna a přijíždějí do divadla i z jiných krajů, je takové financování nespravedlivé.
Jednoduše řečeno: největší finanční podíl má město, ale podle vás by se měl více podílet stát i kraj?
Ano. Mohlo by to být i tak, že například v Brně by stát financoval Národní divadlo a filharmonii, my bychom zůstali pod městem a o ostatní instituce by se podělil kraj s městem. S kolegy jsem spolupracoval na zákonu o veřejných kulturních institucích, který by vyřešil právě toto nesystémové prostředí. Podívejme se třeba do Drážďan, kde město financuje činohru, zatímco operu platí Sasko. Dá se to rozdělit různě, ale není únosné, aby vše zůstalo jen na bedrech města. V tomto je Brno hrdina mezi ostatními městy, protože náklady ve vztahu k počtu institucí jsou tady rekordní.
