"Pozor, já jsem skutečně jeden z těch, co tohle divadlo na popud našeho profesora Bořivoje Srby založili," upozorňuje herec, který si v poslední době prošel léčbou těžké nemoci, z níž, zdá se, zdárně vyvázl.
A i když, jak sám říká, toho už moc "neudýchá", dodnes si v tomto nejdůležitějším divadle svého života občas rád zahraje.
Jiří PechaHerec, člen Divadla Husa na provázku, se narodil 12. listopadu 1944 v Třebíči. Jako automechanik se i bez maturity dostal ke studiu herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Prošel několika angažmá, ale od počátku hrál též v inscenacích Divadla Husa na provázku a pak i ve většině her nejslavnější éry tohoto divadla, kde dodnes ztvárňuje menší role. Zvláště slavné bylo jeho ztělesnění Pezzy v Polívkově hře Pezza versus Čorba či Pantalona v Commedii dell’arte. Ve filmu hrál třeba starého Zilvara v seriálu Bylo nás pět či otce Lotranda v Lotrandovi a Zubejdě. |
Máte se s Bolkem Polívkou při zahajovacím večeru Divadla v pohybu účastnit Trosečníka, že?
Původní Trosečníky podle libreta Jiřího Mahena jsem měl v půlce 60. let dělat já ještě jako student na Janáčkově akademii múzických umění. Mělo to být právě pro nový projekt amatérského divadla coby družstva pojmenovaného ostatně podle souboru těchto Mahenových libret Husa na provázku. Projekt vymyslel náš profesor z JAMU Bořivoj Srba, ale z toho mého Trosečníka nějak sešlo. V roce 1977 si pak Trosečníka předělal až Bolek. Ale hrál jej samozřejmě úplně jinak, po svém. A dnes je to zase docela jiné představení.
Divadlo na provázku znáte tedy od úplných prvopočátků. Kde všude jste tehdy hráli?
Třeba v loutkovém divadle Radost, kde jsem hrál, když jsem po škole přijel z vojny na dovolenku. Upravené texty z knih s námi tehdy dělali i Josef Souchop nebo Miloš Pospíšil. Provázek hrál i různě po klubech. To už s námi dělali Peter Scherhaufer, Eva Tálská a Zdeněk Pospíšil, spolužáci z jednoho ročníku režie na JAMU. A pak nám Bořivoj Srba domluvil s tehdejším báječným ředitelem Domu umění Adolfem Kroupou, že budeme hrát v tamní Procházkově síni a dole v Klubu umělců že můžeme mít zkušebny, šatny a kanceláře.
Takže jste odtamtud vyhnali výtvarníky?
Ti nám to taky nemohli zapomenout. Ale chodil za námi kdekdo. Prvně jsem tam viděl třeba, jací kohouti byli básníci Jan Skácel a Oldřich Mikulášek, který tam jednou tím svým hlubokým hlasem oslovil jednu velice prsatou slečnu: "Jaké to dva hromy tě udeřily v hruď?" Načež mu Skácel dal hned po papuli. Těch velikánů Brna jsem vůbec zažil hodně a v lecjakých situacích. Což považuju za své velké štěstí.
Pamatuju si to. Na Provázek chodil opravdu každý, kdo v brněnské kultuře něco znamenal. Dá se tím vysvětlit zázrak, že tak skvělé divadlo mohlo existovat v jinak příšerné době normalizace?
Jistě, Provázek měl úžasné zázemí v intelektuální špičce, ve všech těch "vědátorech", jak by řekl Eskymo Welzl (postava brněnského polárníka, kterou na Provázku hrál Jiří Pecha – pozn. aut.), kteří nám radili. Především Bořivoj Srba a režisér i pedagog Evžen Sokolovský. Ale taky tvůrci, kteří pro nás psali "na zapřenou", protože oficiálně nemohli. Tedy Milan Uhde, od kterého jsem hrál monodrama Výběrčí, ale který toho pro nás tajně napsal daleko víc, nebo Václav Havel... A díky těmto lidem jsme přebírali i postupy slavných alternativních divadel z celého světa. A pak s nimi i hráli a jezdili za nimi na různé festivaly.
Dovedete si představit, že byste tehdy hrál v kamenném divadle?
No, byli jsme mladí a hraním v takových divadlech jsme pohrdali. Ačkoliv jsme neměli vždycky pravdu. Ale způsob práce Provázku byl opravdu úplně jiný. My jsme v tom divadle doslova žili. Domů jsem se chodil jen vyspat. Pokud jsem tedy rovnou nespal v divadle. Dnes je mi to i líto, protože vlastně nevím, jak vyrostly moje dcery. Moje žena je zázračná, že to se mnou zvládla.
Jak se vám dnes na Provázku hraje?
Občas si tu ještě zašaškuju. Jsem tady mezi mladými rád. Moc se mi líbí, jak hrají. A myslím, že dnešní šéf Vladimír Morávek to vede dobře.
