To se však bohužel nestane, protože tento jurodivý, workoholický a své práci bezmezně oddaný slovenský tvůrce, o němž koluje bezpočet až neuvěřitelných historek, zemřel po těžké nemoci 29. června 1999 jako teprve šestapadesátiletý umělec. Se spoustou už nikdy neuskutečněných projektů a plánů.
Nepřehlédnutelný dramatik, pedagog, teoretik, překladatel, ale hlavně novátorský režisér měl včetně spoluautorství na kontě neuvěřitelných 252 inscenací, z nichž 66 patřilo domovskému Provázku.
Narodil se 31. července 1942 v Bratislavě, v Brně se však ocitl hned po gymnáziu coby student Vojenské akademie, kterou ale nedokončil.
Důvod? Tehdejší komunistický ministr vnitra Jaromír Obzina totiž na soustředění vojákům zdůrazňoval, že víc než svou maminku mají milovat Varšavskou smlouvu a Sovětský svaz. „Když jsem to slyšel, věděl jsem, že tam nemůžu zůstat,“ svěřil se skladateli Miloši Štědroňovi, který s Provázkem a jmenovitě Šerim, jak se Scherhauferovi říkalo, spolupracoval skoro 30 let.
Zůstala v něm vojenská rychlost a nedůvěřivost
Po odchodu ze studií se „cvičil“ na leteckého konstruktéra a poté raději zvolil režii na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU), kde se v ročníku režiséra Evžena Sokolovského staršího sešel s dalšími dvěma kmenovými režiséry a spoluzakladateli Provázku – Evou Tálskou a Zdeňkem Pospíšilem.
„Ale přesto v něm zůstala vojenská rychlost a nedůvěřivost,“ vzpomíná Štědroň na Šeriho výraznou vlastnost nevěřit raději nikomu a tušit permanentní průšvihy. „To on se celoživotně řídil paragrafem ze Vševojsku 1-1, který zněl: Základní povinností velitele je předvídat katastrofy...,“ usmívá se skladatel.
Ovšem právě díky tomu, ale také díky režisérově neústupnosti a až chorobné pracovitosti i zaujetí Provázek paradoxně zažil svou největší slávu a úspěchy v nejšedivější a nejkonformnější době československé normalizace 70. a 80. let minulého století.
Zákazy a nejrůznější šikana nad svobodomyslnou scénou s až neuvěřitelně otevřenými texty visely nepřetržitě, přesto však možná právě pro Šeriho „zabejčenost“ a především očividně vynikající výsledky divadlo nejen nepřetržitě hrálo, ale projelo i velký kus jinak nedostupného západního světa.
Z Donutila vymámil herectví „jako z jalové krávy tele“
Další příznačná historka osvětluje, jak netradiční prostředky se za fungováním této umělecké scény skrývaly. Vzpomíná na ni tehdejší komunista Jaroslav Tuček, jenž byl na počátku 80. let na Provázek dosazen Státním divadlem Brno jako „dohlížející“ šéf právě namísto Šeriho.
Do kanceláře v suterénu brněnského Domu umění, kde Provázek sídlil, se tenkrát přiřítil právě Scherhaufer a svou zvláštní českoslovenštinou na Tučka řval: „Ty si nás došel zničit. Co si myslíš? Že máš takú moc, že nás možeš zahrdlit? Tak já ti to nedovolím, hajzle. To tě radši zabiju!“
Načež Tučkovi těsně vedle hlavy prohodil židli, která se zapíchla kovovými nožkami do stropu. Šeri ji vytrhl z opadávající omítky, mrštil s ní do rohu a se zasyčením dalších ostrých nadávek vykráčel z místnosti.
Provázek pak fungoval dál stejně hektickým scherhauferovským stylem, díky němuž se zde podařilo vyrůst takovým hercům, jako byl například Miroslav Donutil.
I on přičítá hlavní zásluhu na svém umění právě Šerimu, konkrétně jeho režii Karamazovců, kde Donutil ztvárnil skutečně famózně starého Karamazova. Scherhaufer ho prý tehdy přesvědčil, že když v roli na sebe řekne úplně všechno, stane se z něho herec.
„Za což mu dodnes děkuji, protože tím, že jsem tam na sebe vyklopil celou svou tehdejší životní situaci a nebál se přiznat ani k tomu, co mě nejvíc trápilo – ke své nemoci, tak mi všechno suma sumárum dalo to, že jsem od té doby vkročil do úplně jiné herecké ligy. A to všechno díky Scherhauferovi, který to ze mě vymámil jako z jalové krávy tele,“ přiznává Donutil.
Zasloužil by si ulici, je přesvědčen Goldflam
Vzpomínek i Šeriho „hlášek“, které si herci zapisovali a chtěli z nich dokonce vydat knihu, by byly ještě stovky. Velká škoda je, že se z jeho inscenací nedochovalo příliš mnoho kvalitních záznamů.
Existuje naštěstí alespoň jím režírovaná fenomenální Commedia dell’arte s Bolkem Polívkou coby Harlekýnem a Frantou Kocourkem v roli Capitana i hrstička dalších. Očité divadelní přítomnosti v přeplněném sálku Domu umění se však tyto zážitky nevyrovnají.
A především je škoda Šeriho předčasného odchodu i jako pedagoga či prorektora brněnské JAMU. „Tolik jsem toho ještě chtěl od něj dostat,“ shrnuje svůj dojem z výrazné osobnosti skladatel hudby k jeho četným inscenacím Štědroň.
Další režisér Arnošt Goldflam, který na Provázku také sbíral své první zkušenosti, přiznává, že měl Scherhaufera opravdu rád „i pro jeho až dětskou duši“. A právě on také už několikrát navrhoval, aby v Brně, kde toho Šeri tolik vytvořil, po něm město alespoň něco pojmenovalo. „Scherhauferova ulice, to by bylo krásné a zasloužené,“ má jasno Goldflam.