Jak jste se za totality dostala k Vojtově metodě?
Slyšela jsem o ní už dřív, pracovala jsem jako rehabilitační sestra na neurologii, takže mi to nebylo úplně neznámé. Při porodu mého druhého syna došlo ke komplikacím, to bylo v roce 1982. Zůstal postižený, má ochrnuté všechny čtyři končetiny. Nejprve jsem začala číst dostupné materiály, abych mu aspoň trochu pomohla, ale nebylo jich mnoho. O tři roky později jsem se dostala až do Mnichova za profesorem Vojtou a začala se učit přímo od něj. On v roce 1968 emigroval.
To muselo být komplikované, jezdit za komunistů učit se k emigrantovi.
No jo, to skoro nešlo. Bylo nás dvanáct rehabilitačních pracovníků, kteří jsme se tam takhle napůl tajně střídali. Kolegyně třeba získala povolení vycestovat, jela jako na výlet, a ve skládačce s obrázky hradů a zámků měla pod první fotografií hradu ukryté nakreslené polohy pro cvičení. To bylo úžasné spiklenectví, trnuli jsme strachy, aby to někdo na hranicích neobjevil. Dodnes mi tady na stěně ty původní Vojtovy plakáty s nákresy poloh pro cvičení visí. Jenomže to, že Vojta musel odejít, odnesli hlavně postižené děti. Učila jsem se to vlastně tehdy všechno na svém synovi, často dělal i figuranta pro ostatní, aby viděli, jak dítě reaguje. Nic tak dobrého pro děti s mozkovou obrnou, jako je Vojtova metoda, zatím nikdo nevymyslel.
Na první pohled vypadá drasticky, děti pláčou.
Dítěti v půl roce je jedno, že má postižení, které mu znemožní běžný život. Bojuje se mnou, nechce cvičit. A i jeho maminka pláče. Každá maminka pláče. Když začínáme se cvičením, chodí ke mně rodiče s dětmi dvakrát týdně, aby si nový cvik správně zafixovali. A já vím, že matka bude brečet. Pokaždé. Tak ji obejmu, jak to děcko, ona se o mě opře, vypláče se, uklidní se. A jdeme na to. Ukazuju cviky i na sobě, klidně si tady lehnu na zem, aby viděla, co má jak fungovat. Vždycky nejdřív odcvičím s dítětem sama, abych viděla, jak reaguje. Pak ho předávám matce a učím to ji. Ono to vypadá na první pohled jako vraždění neviňátek, ležím na dítěti a mačkám mu určité body na těle, dostávám ho do správné rotace. Ale hlazením se u mozkové obrny nic nevyřeší, podstatný je správný tlak na ty správné body. To není nic, co by se dalo naučit na hadrové panence.
Jak dlouho trvá maminkám, než se s tím srovnají?
Některým čtyři návštěvy, některým jen dvě. Zpětně se pak omlouvají, že plakaly, vzpomínají na to, jak nevěděly, co dělat - a teď vidí, jak ohromné účinky cvičení má. Dělám to tak, že si dítě sama svlékám, mluvím na ně, hraju si s ním chvíli, po cvičení ho zase chňapnu do náruče, houpu ho, jdeme se podívat na hračky nebo z okna. Někdy se u mě uklidní i dřív než u matky, která je zpočátku vynervovaná, neví, co bude. Když ze mě děti i rodiče cítí jistotu, když je jim jasné, že vím, co dělám, uklidní se rychle.
Jak jste se to naučila?
Trvalo mi to. Nejdřív jsem byla ráznější, méně empatická, ale to matky odrazovalo.
Je něco, co vám řeknou všechny matky? Ptají se třeba, proč zrovna já?
To se asi ptají, ale spíš vnitřně. Tady u mě se vás úplně každá matka zeptá, jestli její dítě bude chodit.
Co říkáte?
Říkám: Maminko, ještě jsme nic neudělaly. Je mnoho stadií, mnoho met, ke kterým můžeme postupovat. A hodně cviků, které nám pomohou. Ale nemá smysl se ptát u půlročního dítěte, které se neotočí na břicho, jestli bude chodit. Musíte postupně. Musíte dát maminkám naději, ale nesmíte jim lhát. A najít mezi tím rovnováhu je strašně těžké. Jednou jsem takhle jednu maminku vyděsila tak, že znovu nepřišla.
Emílie Vallová z Tišnova se stala Živnostnicí roku.
Jako už vůbec?
Nepřišla na další domluvené cvičení. A mně došlo, že se bojí celé té situace a že jsem jí s tím strachem moc nepomohla. Tak jsem se k ní vypravila. Jako že jedu náhodou kolem. I když je to na opačném konci města. Zazvonila jsem u ní a nahrnula se dovnitř: Jak se máte? Byli jste nemocní, že? Je mi to jasné, teď to řádí! A malá vyrostla! Začala jsem si s maminkou normálně povídat a řekla jí, že ji další den ráda uvidím na rehabilitaci. A ona i s holčičkou přišla. To se mi hodně ulevilo.
Kolik dětí vám takhle už prošlo rukama?
Stovky. Nejstarší jsou zhruba stejně staré jako náš Martin, předčasně narozená dvojčata, je jim čtyřiatřicet.
A váš syn? Jak je na tom?
Do pěti let na tom byl moc dobře, hodně jsme toho rozcvičili. Jenomže pak dostal epilepsii, to se někdy u těchhle dětí stává. Záchvaty všechno mažou. Každý grand mal (silný epileptický záchvat, pozn. red.) je jako obří guma, která projde mozkem. Takže to, co to dítě pracně naučíte, je během pár minut pryč. Když mu bylo devět, stáli jsme s manželem před rozhodnutím, zda se o něj budu starat doma a to, co už umím, nepředám ostatním dětem, nechám si to jenom pro něj. Přičemž s těmi záchvaty stejně nebylo možné se příliš daleko v rehabilitaci posunout. Zvolila jsem si tu druhou možnost - pomáhat ostatním dětem, které to potřebují. Takže Martin je přes týden ve stacionáři, na každý víkend si ho bereme, na prázdniny a na Vánoce samozřejmě na delší dobu. V létě grilujeme, jezdíme na výlety. Teď je na tom tak, že na vozíčku vydrží už jen pár hodin, odchází mu klouby a svaly, tělo, které nechodí, prostě funguje jinak. Bylo to těžké rozhodnutí, ale stojím si za ním. Dodnes.
Chtělo to asi strašnou odvahu se tak rozhodnout.
Vycházím z toho, že kdo to nemá vyřešené u sebe, nemůže pomáhat ostatním. Když chcete dávat, nemůžete sama žebrat. Měla jsem ale hlavně velké štěstí na životního partnera, můj manžel mě nesmírně podporoval, když jsem začala podnikat. Dodnes máme výborný fungující vztah. A máme Martina. On nemluví, ale rozumí. A my rozumíme jemu. Je to pořád naše děťátko.
Jak matka přijme fakt, že má postižené dítě? Je to dar, výzva, osud?
Zodpovědnost. A vůle, silná vůle tomu dítěti pomoct, co to jde. Ale tu matky obvykle mají. Měla jsem za svoji kariéru snad jenom dvě matky, které to nezvládly a necvičily.
Jste věřící?
Jsem. Ale jinak. Věřím v píli a přítomnost. Naučila jsem se netrojčit, když se něco nedaří. Neustále pracuju, pořád něco dělám, nezastavuju se. Když pro mě dělalo město oslavu za titul Živnostnice roku, vyzvedával mě místostarosta od cvičení, chtěla jsem jet tak, jak jsem, od práce.
Co byste si nejvíc přála k Vánocům?
To vím úplně jistě. A vím to už dvacet let. Je to můj největší sen, a až se mi splní, klidně můžu umřít.
Tak co to je?
Stacionář pro postižené děti. Nejsem úplně srovnaná s integrací postiženějších dětí do normálních škol, takové dítě dostane asistenta, který často neví, která bije, jen ho hlídá, ale neumí reagovat na jeho speciální potřeby. Školy nemají pro postižené děti vybavení a učitelé na ně nemají čas. Ráda bych zbudovala stacionář pro dvanáct patnáct dětí, školku, kam by je matky mohly s klidným srdcem dávat, věděly by, že je mají v péči lékaři a sestry a lektoři, kteří přesně vědí, o co jde, co děti s obrnou potřebují. Nic takového tady není. Přitom já po tom stacionáři toužím už dvacet let. Po revoluci jsem si otevřela soukromou praxi a myslela jsem si, že za pár let ušetřím dva miliony a za ty nechám takové centrum postavit. Teď se jen směju tomu, jak jsem byla naivní. Přitom mám všechno v hlavě, jen ten prostor, ten barák prostě není.
Jste Živnostnicí roku, to už by vás s takovým titulem mohl někdo vyslyšet.
Kdyby vyslyšel, byl by to ten nejlepší dárek, který jsem kdy dostala.
