Psalo se pondělí 20. listopadu 1989. Zprávy o pátečních událostech z Prahy dorazily do Brna v podstatě až v neděli večer, když se brněnští studenti vraceli z Prahy domů. Hned v pondělí už na náměstí Svobody stály tisíce lidí, kteří vyjadřovali svůj nesouhlas s tehdejším režimem.
Příslušníci Sboru národní bezpečnosti vyzbrojení štíty a obušky náměstí uzavřeli. Byli připravení proti první brněnské demonstraci každou chvíli zasáhnout. Pak se najednou rozestoupili a lidi z náměstí pustili ven.
„Ozbrojenci jen neradi nastoupili do autobusů. Mám před očima jako dnes obraz, kdy se rozezlení ozbrojenci ve vozech bouří, že nesmí zasáhnout, a z autobusů na nás doléhá jejich skandování: ‚Pusťte nás na ně! Pusťte nás na ně!‘ Nepustili. Vždycky jsem přemýšlel proč,“ ptá se třeba na svém facebookovém profilu Ondřej Liška, předseda Strany zelených a rodilý Brňan.
Demonstraci tehdy dvanáctiletýma očima sledoval s rodiči z Rašínovy ulice.
Krveprolití odvrátil tehdejší primátor
Důvodem, proč k policejnímu zásahu nedošlo, bylo rozhodnutí tehdejšího - posledního komunistického - primátora Josefa Pernici. V době demonstrace se sešel čtyřčlenný výbor, který měl o zásahu rozhodnout. Dopadlo to nerozhodně - dva z výboru hlasovali pro zásah a dva proti. Konečné rozhodnutí tedy nechali na Pernicovi. A ten rozhodl nezasahovat.
Listopad 1989 v Brně |
„Násilí jsem v té době, ani v žádné jiné, za řešení nepovažoval. Situace byla závažná a zásah by vyvolal ještě závažnější důsledky. Byla to tehdy hektická doba, velmi stresová. S kolegy na radnici jsme na to byli sami,“ vybavuje si Pernica.
V úterý dokonce pro demonstranty zajistil ozvučení náměstí Svobody. Historici se shodují, že to udělal v kontextu s předchozím děním v Praze.
„V té době už uspěchal jen to, co bylo nevyhnutelné. Zásah by asi neměl cenu,“ domnívá se Jan Břečka z historického oddělení Moravského zemského muzea.
Přesto za celých pětadvacet let za Pernicou žádný historik nepřišel, aby se jej na události z jeho úhlu pohledu zeptal. První rozhovor s ním od té doby udělala před pěti lety redaktorka MF DNES Jana Soukupová, která se sama v brněnských listopadových událostech angažovala.
„Je to neuvěřitelné, že nevyhledávají žijící pamětníky. Je smutné, že jsem po dvaceti letech byla jediná, kdo s ním kdy o těch událostech mluvil,“ rozčiluje se Soukupová.
Příčinou demonstrace byla falešná zpráva
Pondělní demonstraci spískala Hana Holcnerová. Brněnská disidentka, jejíž jméno se objevovalo pod kdekterou protirežimní peticí. Motivovala ji k tomu falešná zpráva o tom, že při pražské demonstraci 17. listopadu zemřel student Martin Šmíd.
„Stala jsem se brněnskou odnoží Východoevropské informační agentury (VIA). V sobotu mi telefonoval Petr Uhl, kterému tehdy kamarádka jeho známé o mrtvém studentovi řekla. Spolu jsme konzultovali, zda zprávu zveřejnit. Jak je známo, později se ukázalo, že nikdo nezemřel. Dodnes není jasné, co se tehdy událo, kdo informaci o mrtvém šířil a proč,“ vzpomíná Holcnerová.
Nicméně tato informace byla popudem k tomu, aby sepsala stručnou pozvánku na demonstraci se svíčkami zapálenými za mrtvého studenta. Podepsalo ji devět brněnských disidentů.
Mezi nimi například Jaroslav Šabata se synem Janem nebo Jana Soukupová. S tou pak letáčky roznesla na studentské koleje. Text pozvánky zveřejnila také VIA. Díky tomu se dostal do vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy.
V pondělí s dalšími z disentu obcházela vysoké školy. Nejdříve se studenti začali aktivizovat na filozofické fakultě a JAMU. Holcnerová si však odpolední demonstraci moc neužila. Ji a Jaroslava Šabatu odvezla bezpečnost na služebnu v Běhounské ulici.
„Slyšeli jsme hluk, bylo patrné, že přišlo hodně lidí. Zároveň nás děsili policisté, kteří běhali po oddělení v kuklách se štíty a obušky. Naštěstí nezasáhli. Říká se, že na příkaz primátora Pernici,“ uzavírá Holcnerová. O tom, že se v Brně nestalo to samé, co v pátek 17. 11. 1989 na Národní třídě, rozhodl jediný hlas.
